Kupříkladu dneska už Last of us hrát nebudu, anžto jsem byl na výletě. A sotva jsem se vrátil, začal padat sníh… a taky tma. Takže už je zase večer. A prolejzat barák, na kterej jste přelezli v kůži Abby, co nenávidí vejšky, po úzkym chodníčku na rameni jeřábu… kterej je očividně plnej spor… to se mi vážně nechce.
Ale ten vejlet za to stál.
Ráno jsem se rozhodl, že vyrazím do vesnice Chramosty. Mapy.cz (který teda urazily velkej kus cesty od doby, dejme tomu třeba před pěti lety) mi ukázaly, že to je nějakých sedm kilometrů tam a zpátky bych to mohl vzít kratší cestou, cca pět kousků. Proč Chramosty? Protože nemám žádný jiný plány a Chramostovi jsou naši kamarádi, na který poslední dobou zase dost myslim. Nejen proto, že jejich Tedík je velkej kámoš naší Marušky, která kámoše potřebuje. Ale taky proto, že Honza s Pavlou jsou šikovný, každej jinak, chytrý a dělaj spoustu zajímavejch věcí. Pan Jan je režisér, Pavla kostymérka. Zrovna dělá na Wheel of Time, nebo jak se jmenuje ta velká produkce, co u nás teď točí seriál. Takže Chramosty.
Když jsem zamykal dům, viděl jsem, jak se po louce odspoda blíží partička místních lidí s několika psy… Zrychlil jsem, aby mne nedohnali hned na začátku a za chvilku už jsem si to vykračoval lesní pěšinou. Velkou část cesty jsem absolvoval po malejch silničkách s rozpukanym asfaltem. Ale za obcí Svatý Jan jsem sešel na cesty polní, abych mohl taky trochu zakufrovat, což se mi záhy povedlo. Docela rychle jsem se zase našel,milosrdně na dobrým místě a za chviličku už si to štráduju loukou. Zavolala mi Linda Vesmír a docela dlouho jsme si povídali, jak se teď máme.
No a pak už jsem zase narazil na cestu, sešel po ní k silničce a po té se dostal do Chramost. Nebo Chramostů.
Zjistil jsem, že se vesnice nachází schovaná za prvním kopcem, kterej člověk vidí, že se zvedá za loukou pod domem. Takže může bejt vzdušnou čarou třeba tři kilometry. A kdyby tam ten kopec nebyl, vidim ji z verandy. Pokud teda neni tma. Jako třeba teď.
I s blouděním jsem nakonec dneska našlapal 13 a půl kilometru a šel jsem to vlastně v kuse za 3 hodiny a 11 minut. Mý iWatch jsou nadšený, hlásily mi každej kilák a tuze jásaly, když jsem už v poledne měl uzavřený všechny svý kroužky… jakdyby.
Jakdyby se dávalo na konec vět v partě kolem post-hudby v době, kdy jsem s nima hrál v Českejch Budějovicích. To bude nějakejch devět let, počítám. Člověk řek větu, prakticky jakoukoli… a po krátký pauze připojil to magický… jakdyby.
Konec retro okýnka.
Chození mám rád. Dělá mi dobře. Dneska jsem si parádně pochodil. A cejtím se prima. Zvláštní bylo, že když jsem se po těch třech chodinách vracel, na louce pod domem byla pořád ta samá skupina pejskařů. Jen o kousek vejš, jako by za tu dobu ušli jen asi dvacet metrů. I když jsem si byl téměř jistej, že tam nestojej „pořád“ ale „zase“, pořád mi to dělalo s hlavou takovou zvláštní věc.
Cestovatelé časem to musej zažívat v jednom kuse.