vstávat v 6:30, po paměti vyčistit zuby, nandat čočky, sejít dolů k autu, zběžně oškrábat ojíněný okna. a jet. Podcastovou sérii Gotťák jsem při včerejší cestě na nákup do Jemnice doposlouchal až kam to šlo, tedy do pátýho dílu. Dost mě to baví je to důkladný a přitom to nepostrádá lehkost a vtip. Občas mi přijde, že jsou Pavel Klusák s Terezou Dočkalovou na toho slavíka dost přísný. Na to, že je Karel mrtvej a nemůže se k tomu vyjádřit. Je pravda, že tím, jak si Karel Gott svůj mediální obraz hlídal a upravoval, už se k některejm událostem tak nějak vyjádřil svym životem. Těžko říct, jak by obstály naše životy, kdyby je někdo zpětně prohlížel, studoval, hodnotil a vysvětloval. Jak je ale znát třeba z toho, že jsem poslechl všechny díly, co už jsou venku, na jeden zátah, Gotťák se mi líbí. A dozvěděl jsem se z něj spoustu novejch věcí.
Věděli jste třeba, že Gott asi na půl roku emigroval?
Každopádně jsem si v těch třičtvrtě na sedm ráno pustil místo podcastu hudbu. A Spotify mi naslepo vyplivlo Jubilee Street, což je písnička od Nicka Cavea a Bad Seeds. Asi by bylo dobrý říct, že moje nejspíš nejoblíbenější písnička od Nicka Cavea a to mám od něj oblíbenejch písniček fůru a jedna je lepší než druhá. Ale Jubilee Street je naprosto speciální číslo.
Jednak je krásně nahraná na desce.
Jednak mě s ní Bad Seeds totálně rozstřelili na začátku koncertu v hokejový hale v Holešovicích někdy v roce 2013. Tehdy jsem viděl Cavea asi potřetí, ale po dlouhý době a popravdě jsem na takovej masakr nebyl připravenej. Jako bych ho znova objevil. A tehdy jako bych si taky uvědomil, jak fantastickej je frontman, nebo zpěvák, nebo polobůh. Jak fantasticky a přitom naprosto přirozeně pracuje s publikem. A to samý mě pak totálně dostalo o pár let později, když jsme vyrazili s Honzou, Radkem a Terezou do Berlína… A zase byla jedna z největších událostí právě Jubilee Street.
Nakonec je to do Telče docela kus. Po malejch silničkách. Pak pomalu na ty větší… Dačice. Tady někde dohrávala Jubilee Street. A pak, za pár kilometrů, Telč.
Co jsem se sem najezdil s maminkou a bráchama, taky pak v průběhu dospívání… no a nakonec dokonce dvakrát hrát na legendární festival Prázdniny v Telči. teď se městečko probouzelo. Parkoviště před polyklinikou už bylo celkem plný, před odběrovou ordinací naštěstí jen malá fronta. Ještě, že jsem se nestyděl zeptat. Jinak bych čekal s větším chumlem vedle na chirurgii.
Unavená paní mi svižně nabrala krev na žádanku od mýho endokrinologa a než jsem se nadál, už jsem zase seděl v autě na parkovišti. Jak mi to paní nepřipomněla, úplně jsem zapomněl, že si mám místo vpichu mačkat a tak tam teď mám parádně tmavou modřinu.
No pak jsem jel, přes nákup v parádně zásobeným COOPu, zase zpátky. Celou cestu za holkama jsem měl před sebou úzkej, sytě oranžovej pruh oblohy, kterej rámoval obzor na východě, pod vrstvou mraků. Doposlouchal jsem celou Push the Sky Away. Tyjo, za rok to bude deset let, co tahle parádní deska vyšla.
Takovejch věcí, takovejch věcí.
Na posledních pár kilometrů mi Spotify vybralo desku a písničku, kterou jsem zase masivně poslouchal letos. Teda loni. I letos. A to je Hey What od kapely Low. Písnička Days Like These.
A tak, abyste náladu toho rána měli kompletní, můžete si ji dopřát taky.