A už je mám obě doma. Přikrytý dekou koukají na Raubíře Ralfa a internet. Obě tuze spokojený, že jsou spolu. Maminka pospává, dcerka občas komentuje děj. A já sedim v žlutym křesle ušáku a jsem taky spokojenej. Společnej čas doma je velká a důležitá věc. Stejně, jako pohádky o síle přátelství.
zejtra jedeme s Malým zvířetem hrát a číst a promítat do Opavy. Jeden rok jsem tam jezdil celkem často, od té doby jsem v tom vzdáleným městě nebyl leta. Budeme hrát v kostele sv. Jana Křtitele. Těším se moc. A zároveň se mi nebude chtít z domova. Klasika. Kdo by to byl do mne řek, že budu tak rodinnej typ. Celý dospívání jsem se hrozil, že budu mít brzo dítě a nebudu se moct věnovat umění. Bál jsem se, že si zkazim život, že ho ze samý frustrace zkazim i svý hypotetický ženě a dětem. A vida, umělcem jsem se stal až dva roky po tom, co se nám Maruška narodila.
Což mi připomíná, že to kolem mejch narozenin byly taky dva roky, co se živím jako umělec na volný noze. Pořád to vlastně nějak zázračně funguje. A když propadnu nejistotám a zoufalství, vždycky se to v dobrý otočí. Jako by stačilo důvěřovat. A nepřestat pracovat. Znova a znova se otevírat a sedat si k plátnu nebo kytaře. Plánovat výstavy, vymejšlet a realizovat videoklipy. Dlouze se přesvědčovat, čekat… a pak se klopotně a pomalu pustit do nějakýho psaní. Třeba. Nebát se. Soustředit se na to, co mi jde, co mi dělá radost. V čem se cejtim správně.
Ralf končí. Maruška tančí. Je to štěstí.