Já myslim, že to bylo někde na skautskejch srubech ve Starejch Splavech, když mi bylo čerstvě 16.
s kamarádem Radimem jsme tam přespávali a denně se chodili ptát, jestli nám už začne brigáda ve stánku s párkama v rohlíku… a strašně dlouho nezačínala. Místo toho jsem začínal tak opatrně chodit s Katkou z vysokýho špičatýho domu na Zlatém návrší, prakticky nejluxusnějším místě v kraji.
Na určitou dobu přijelo na sruby pár starších skautů s rodinama na dovolenou. Trošku to tam skřípalo, my chtěli hrát na kytary u ohně rock and roll a oni by asi radši něco od Wabiho Rivoly. A taky jsme byli takoví namachrovaní hippiesáci. A vadili jsme jim tam na klidný dovolený. Ale jednu z prvních nocí jsme se s nima ještě tak družili a já zažil jedno ze svejch prvních lehkejch opití. Když jsme napřed dostali a pak chodili upíjet colu s rumem.
Ohó, to byl zážitek. Možná jsme jim toho vypili trošku víc. A možná i tim jsme je trochu nakrkli. Možná to nebylo tak lehký opití, jenže jsem to ještě neměl s čim porovnávat. No. Těžko říct.
Ale vybavuju si, jak mi jeden z těch mužů, kterýho jsem vedl ve velkym respektu, řiká, když se morduju laděním kytary:
„Paganini, vole, když přetrhal na houslích během koncertu všechny struny, tak to, vole, dohrál na jedný!“
Hodně věcí, co ve čtvrtek na představení, i v tom velkym stresu z projekcí a zaskakujícího projektora, vyšlo, v pátek moc nevyšlo. Já nevim, já na projekce vlastně skoro nevidim, takže jsem nemoh říct. Z mýho úhlu pohledu naopak mělo páteční představení větší spád… Anička s Honzou dostali drobnej dramaturgickej pokyn, aby z lehka přidali v určitých scénách na výrazu a tempu… a bylo skvělý sledovat, jak to dělají. A jak to funguje. Musim říct, že se mi to moc líbí. Sledovat, jak jsou ti, shodou okolností navíc ještě i kamarádi, skvělí a talentovaní profesionálové. Přijde mi, že mám teď kolem sebe takovejchhle hypertalentů tuze.
Poslední písničku, příznačně pojmenovanou Poslední, hraju na cigarbox od Red Bird Instruments, kterýmu řikám DivoKost, protože má nultej pražec z kosti a dá se na něj hrát divoce jednoduše, tak, že si napřed zasmyčkuju na tom vyšším ze dvou G, motiv… a pak do něj, hlavně na to basový G a na D uprostřed, hraju harmonie a basy. A jak se tak chystám zasmyčkovat motiv, praskne mi to vyšší G.
Stačím si akorát pomyslet, že mám tak půl minuty, abych koukal vymyslel, jak motiv smyčkovat na D nebo na tom nižším G… hlavně žádnou paniku… a praskne mi i to D.
V hlavě mi jen bleskne:
„Paganini, pičo.“
Nazdařbůh zkusim chytit smyčku na tu nejtlustší strunu…
…
chytnu se
…
a jedu