Jo, ještě na jednu historku jsem si vzpomněl.
Rock café, po koncertě, dobaleno, komba vytahaný, v autě naložený, první pivo v ruce, splavená rocková hvězda se vracím ke stolku, v koutku úst doutná má oblíbená Lucky Strike (protřepat, nemíchat)… když tu…ha…telefon.
„Ahoj Honzíku Vořechů, co bys potřeboval?“
„Čau canny, hele, my jedem zejtra do tý jugošky…“
„Tyjo, to sem vůbec nevěděl, no to gratuluju.“
„No, víš, jak jsme byli u vás koukat na toho terminátora….nebylo to náhodou v úterý?“
„Nee, čéče, to byl minulej čtvrtek“
„Aha, no, víš, já nemůžu najít ty lístky na vlak, a jede nám to zejtra v 9:30 z hlaváku, tyjo, já to vůbec nechápu.“
„Tyjo, to je teda průser, žejo?“
„No…. žena už je trošku nervozní…hm…tak já to zkusim jinde, čau.“
Tak takhle. Takže jsem politoval kamaráda z nejbližších, jelikož já se právě chytal si to pěkně užít, už nevystreslej, uvolněnej a spokojenej, zatímco jeho čekalo peklo. Připadal jsem si blbě a blbě o to víc, že on byl na tom určitě podstatně hůř. Tomu by se dalo říct, faktzprdelesituace.
Ale nasliňme si prst.
A obraťme list.
O víkendu totiž Broskev hrála svůj první dvoják, tentokrát ve třech + Gurroa jako host ve dvou. Písničkách. Na didgeridoo. První hraní mělo začít ve tři v Holanech u ČL. Přiejeli jsme dvěma autama do vesnice a samozřejmě nikdo nic nevěděl, netušil, nechápal… nééé nevim, žádnej koncert, nemyslíte …hele nemyslej voni ten cirkus… ne, tak ne… Nakonec jsme místo akce objevili. Hospoda na Rynku pořádala Rockové dny…nebo tak nějak… klasika – malý pódium u hospody, brutální, ale fakt brutální aparát, pár lidí, posedávajících po lavičkách s kelímkem pivka v ruce. Určitě už jste takový místo viděli.
Nastoupili jsme asi v půl čtvrtý a dělali jsme co se dalo, zpívali, tloukli do bubnu a tak. V polovině začal odposlech na pódiu chrchlat, ve třičtvrtině přestal hrát úplně, ty kapely co hrály po nás to musely mít hustý. Ale nás to docela bavilo. Po skončení jsme naskákali do aut a frrr do iráku. To je totiž blbě. Do chomutova. Auto, v kterým jsem cestoval já, řídil můj táta (má na kontě podobný historky jako můj děda, někdy předvedu) a osádku tvořil ještě Gurroa a Ober a byla to veselá cesta. V chomutově (zas ty písmenka) jsme byli asi za hodinku a půl, vyskákali z auta, zapojili kytáry, postavili škopky a začla zvukovka a bylo to na krásným místě (kdyby náhodou někdo z chomutova, tak zahrádka u divadla) a byli tam skvělý lidi a vynikající zvuk a nám se královsky hrálo, mě snad ještě líp než v Rock Café a byli jsme nadšený, takže díky Kubo Alexo, organizátore.
Zpáteční cesta byla tedy ještě daleko veselejší. Taková ta lehoučká euforie.
V lípě návštěva Pivnice u Švejka s celou partou, co nás srdnatě doprovázela (thnx) a pak spáááát, spáááát, spáááát.
Neděle pak jako obvykle relax, jako obvykle vynikající oběd a navečer pak netradičně opíkání buřtů na cihelně, kde bydlí ten můj táta, jaxem o něm mluvil.
Tak. to je snad všechno.
Snad ještě, že Honzík lístky na vlak ještě v ten čtvrtek našel ve služebním autě a všechno dobře dopadlo. Žádný poučení z toho neplyne.