A ty seš furt takovej v pohodě, nikam se neštveš, maluješ si ty svý obrázky… raduješ se z každý blbosti, jó, to je život.
sám si občas řikám.
Na druhou stranu je to samosebou jen půlka pravdy. I když jsem se v lesní škole naučil spoustu užitečnejch věcí, umění ”jak bejt konstantně v pohodě” se tam, na rozdíl od obecnýho povědomí o takovejch ”školách”, nepřednáší. spíš:
co dělat, když to až taková pohodinda neni?čeho je dobré si všímat? na co zaměřit pozornost? kde hledat zdroje nepohodlí?
to poslední není těžké.
Za humny máme válku, neuvěřitelnou, šílenou, neočekávanou… ale už trvá čtvrt roku a tak se nám skryla do tý každodenní pěny.
V běžnejch médiích je to tak napůl. z půlky se na mě hrne, jak nejen, že je všechno v prdeli, ale to jsme vašnosto teprve na začátku.
A z druhý strany, že je vlastně všecko v cajku, Eurovize, VémoLela, hokej. A pořád mi někdo nabízí, ať si koupim rodinnej domek tajdlenc, chatku na přestavnu nebo investici tudlenc, nebo ať investuju do akcijovejch trhů.
Když mi přijde dopis z VZP, tradičně nejsem schopnej dohledat a porozumět, co mi vlastně chtěj. nakonec nic nedlužim, bezvadný, ale trvalo mi to deset minut zjistit.
A zaměstnavatelé, tradičně lpící na termínech dodání, naprosto vypouštějí starost o včasný uhrazení dodaný práce.
je pro mne snadný, propadnout se posledních pár dní do sklíčenosti a nasrání. a naopak velmi náročný, uvíst se do rovnováhy. mám dojem, že bych potřeboval klid na práci, že bych potřeboval odpočívat, že bych o sebe potřeboval postarat. a všechno se to ve mně pohybuje a mele.
snažim se sedět rovně. a bejt dobře tam, kde jsem. dává mi to ale výrazně víc práce, než obvykle. I takové jsou dny.
Malá Máří je navíc nějaká nachlazená, převčírem volali ze školky, že tam hodně pláče a kašle, tak jsem ji běžel vyzvednout. a je pravda, že chrchlá a je celá taková nenaložená. mám podezření, není-li to, koneckonců i u mne, nějakej způsob zpracovávàní smutku po kocourovi. těžko říct. dneska každopádně domácí program a odpočinek.
případně investování na akciovejch trzích