Včera zvečera jsem obdržel špatnou zprávu. Nějakej vychytralej warezák si z mýho compu udělal přepravní sklad a tak jsem měl slušně kontrolovanej počítač a ještě navíc obrovksej transfer. Důsledek této informace je víceméně jasný. Záloha nejnutnějších dat a okamžitá reinstalace. Výborně. Seděl jsem zarmoucený tou zprávou v oblacích cigaretovýho dýmu a na okna bušil podzimní déšť.
Nenávidim to. Vim, můžete říct, že se vlastně nic neděje, ale mě je, jako bych musel topit koťata. Jako bych musel zastřelit svýho psa, nebo byl nucenej nechat Johna v bahně vietnamský džungle. Když se osobnost mýho kompu hroutila a rozsypávala pod náporem fragmentace disku, musel jsem vyběhnout ven, nechtěl jsem, aby někdo viděl jak pláču. A už jsem se nedokázal vrátit. Celou noc jsem prochodil ulicema prahy, kouřil jednu startku bez filtru za druhou. Až někdy kolem pátý ráno, jsem zabočil k zaplivanýmu nonstopu, kousek nad nuselským mostem.
Ospalá servírka se ani neptala, jestli si něco dám, za chvilku mi přinesla pivo s povadlou pěnou, utřela si hřbetem levý ruky nos a trošku rozmázla zbytek rtěnky, co jí po noční šichtě zbyl.
„Ženksá?“
„Cože?“ Zvedl jsem oči od poškrábaný stolní desky.
„Ženská?“ zeptala se znova. A bez vyzvání si ke mně přisedla. Vytáhla mi z krabičky startku a zapálila si.
Vyfoukla kouř. Uvědomil jsem si, že jí může být sotva pětadvacet, ale ten pohled, co měla v očích byl starší. Mnohem starší.
Usrkl jsem piva… a všechno jí to vyklopil. O tom zkurveným warezákovi, o koťatech, o mým starým dobrým Ziggym a o Johnovi, od kterýho mě tehdy oddělila stále hustší záclona toho šedivýho, studenýho deště. A jak jsem stál ve dveřích a jak se mi ztratil za stromama, a pak už jen moře zelenejch vrcholků pod náma. O tom, jak mě to dodnes budí, jak cejtim na krku ten déšť a na zátylku jeho pohled.
Podívala se za mne.
Mimoděk jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl.
Položila mi ruku na moji a povídá:
„Víš, canny. Žiješ jenom jeden život. Nenech si ho zkazit minulostí. To je pryč. Teď je tu jenom přítomnost. Jenom tenhle zaplivanej nonstop, jenom tohle zvětralý pivo. Snaž se k tomu přistupovat pozitivně. Když něco končí… začne něco jinýho. Kdybys tehdy neutopil to kotě, nedostal bys nikdy psa. Kdybys ho nezastřelil, nedokázal bys odejít do vietnamu. A kdybys tam tehdy Johna nenechal, byl by tam nechal on tebe.“
Zase mi vzala startku.
„Všechno co se ti kdy stalo, je pro tebe dobrý. Formuje tě to. Víš?
Skončila stejně jak začala. Pak se zvedla a odešla k pultu.
Uvědomil jsem si, že vlastně měla pravdu. Když něco končí….začne něco jinýho.
Nechal jsem na stole peníze a vypad ven. Přestalo pršet. Rozednívalo se.
Když něco končí, začíná něco jinýho, znělo mi v hlavě.
Ve chvíli, kdy jsem dorazil do práce, vyšlo slunce. Začal nový den.
Popad jsem instalační cédéčka a začal. Pod rukama mi rostla nová, čistá, nezavirovaná osobnost. Jak slunce stoupalo, systém se stával stabilnější, a teď, kdy se snáší večer, už jsme tady s Johnem docela kamarádi.
To je můj příběh.