Z vraku blogu – zápis číslo 40

Přiznávám…dneska je divnej den.
Ale co…nějak se s tim musíme vypořádat všichni, žejo. A kdyby jednou za čas nebyl den trochu divnější,(áááá tyhle argumenty miluju) vůbec bychom si neuvědomili, jak skvělý jsou ty skvělý dny. Dneska je šedivo. Vzduch už není jako žlutavá kapalina rozprostřená nad poli. Dneska je normálně kosa, poprchává, v místnosti kde sedím je tma a do ní svítí jenom monitor, u kterýho sedim.
Ranní vstávání dneska docela vyšlo. Tendence zavřít ještě na chvilku oči tu sice byla, ale za chvilku jsem je zas otevřel. Využil jsem toho, že ta tendence byla nějaká slabá. Pak jsem dorazil do práce a už od rána lítal po škole. Já vim. Tohle je skutečná náplň mý práce. Ale nic se mi nedařilo a vždycky, když jsem se z neúspěšný mise vrátil, zazvonil telefon, a já vyrazil na misi další. Žůžo.
Cokoli záleželo na troše šikovnosti, cokoli bylo jen trošku nahnutý…spadlo. Koupil jsem domů zajíčka (bbb vajíčka normálně) a jedno bylo prasklý. No co byste na to v takovej den řekli. Všichni v obchodě se dohadovali, někdo platil dobnejma a za mnou se ozvalo…blblbl to mám nejradši, lidi co rozbijou prasátko…houstlo to tam takovejma různejma poznámkama od různejch lidí.
No RADOST.

RADOST KURVA RADOST.

Zase… on the other hand… neni to tak zlý. Pomaličku připravujeme kapelový soustředění, abychom mohli nahrávat desku, zatím se to docela daří zorganizovat (což je pro mne samotnýho překvapení) i když dílčí problémy se tu objevují a nejvíc mě samosebou prudí, když to jsou problémy pramenící z nějakýho nezájmu nebo lenosti zainteresovaných lidí. No…moh bych prudit až na půdo, ale kdo to…zrovna dneska…nedělá. Žejo. Otravovat ještě stratosféru takovýma píčovinama, jako jsou prudy. Jestli čte nějaké děvče, onmlouvám se za použité výrazy, ale zase při psaní dnešního deníku nebylo zabitý žádný zvíře, ani moucha nic. Dával jsem si pozor.
Pohov.
Dál je ve čtvrtek ve futuru má milá Vypsaná fixa a tam se teda strašně těším, doufám, že to vyjde. Kapely jako jsou ino (oni) mi dodávají odvahu kýchat.
Mám strašnou chuť jít dneska na pivo. Ale strašnou. To se mi dlouho nestalo takovýhle nutkání po ožrání si držky alespoň decentním. Když mi kámoš psal, že má kocovinu, skoro jsem mu záviděl. Jenže není moc s kým a taky je to fort dilemma… nechat doma chorou družku a jít se veselit s kamarády… to zas musí každý děvče uznat, to neni moc šlechetný.
Jaroušek Šlechta, můj učitel na gymplu, byl vobrovská třímetráková zarostlá bytost, která mě děsila celou dobu mýho studia.
Úhuhů huů já jsem teda dneska pozitivně naladěnej…no …teď je to fakt v pohodě. Nacvakat tolik písmenek a ještě si prohlížet odkazy a tak…to člověku zvedne náladu. Du se někam mrknout na nějaký vtipy. báj.