Před čtyřmi lety jsem na Facebook přidal tenhle kontroverzní post.
Kdysi jsem asi čtvrt roku chodil s holkou, co se jmenovala Veronika. Měla dlouhý rovný vlasy. Jako Robert Kodym, ale byla mnohem hezčí. Ani jsme spolu nikdy nespali. Poslala mě do prdele na svým plese. Vořval jsem to strašně a všichni mě viděli jak tam sedim v tom pomačkaným obleku a bulim. Celej hotel Merkur sledoval mý děsivý ponížení a neštěstí. Strašný to bylo. Tak jsem si vzpomněl. Všechno nejlepší k svátku.
Veroniko.
On sám o sobě možná není TAK, kontroverzní. Ale je fakt, že jsem byl nezvykle adresnej. Projednou jsem skončil v řešení „co by se stalo, kdyby?“ jen u bodu: „Tak by si to prostě přečetla a co? Však nepíšu nic strašnýho, no ne? Ten, kdo tehdy dostal sežrat svoji nevyzrálost, svoje zmatený emo, jsem byl já. Celej unudlanej.“
Pamatuju si, že jsem ten post dával z vlaku do Ostravy… snad. Asi deset dní po tom, co jsme se definitivně rozešli s Olgou. Byl jsem celej zuřivej, snažil jsem se vyznat v tý zmatený změti pocitů, který se vyhrnuly z nějakejch technickejch prostor mý duše a dožadovaly se okamžitýho slyšení. Zlobil jsem se na sebe, že jsem to nedokázal zvládnout. A zároveň jsem měl silnej dojem, I tenhle post byl produkt tý zuřivosti.
Cejtíš to z něj?
mhjn mi krátce na to poslal textovku, asi po pěti letech :
počkej, vy jste spolu fakt nespali?
řek bych, že jsem po letech, v jeho očích trochu kles