Včera byl hektickej den, ale šlo to.
Dneska to samý.
Ale pomáhá mi, že se ráno teď celkem snadno budívám před sedmou, když se Maruška začne mařenčit a vrtět. Vstanu, dám ohřát mlíčko, docapu na toaletu, do koupelny, vyzvednu a promíchám milk, odnesu ho holkám… a pak se dopřipravím a jdu.
Včera jsem si s sebou vzal do práce běhání. Psal mi Honza Průša, že jeden jeho kolega prodává číslo na Pražskej půlmaraton. Taky mi bylo trochu trapný o tom běhání furt jen mluvit. A taky cejtim, že to potřebuju. Aktivní pohyb pro zachování zdravýho rozumu. Čas, kdy na mě maily ani zprávy nemůžou. Běh, změněnej stav vědomí. Já a mý tělo.
Naposled jsem z Roztyl běžel 18. 8. 2017. Odpoledne jsem mířil ještě k Tomášovi Havlenovi do studia, tam mi už ale psala Máša, že by potřebovala vyrazit do Neratovic.
Včera jsem našel přímější cestu dolů k Vltavě, nějakých sedm kilometrů k Barrandovskýmu mostu. Pak jsem čertví proč vyběhl zase nahoru na Branické skály, dolů po cestičce, fikaně schované mezi barákama na konci zdánlivě slepý ulice. Dokodrcal jsem se postupně až k podolský porodnici.
Dneska ráno jsem původně chtěl vyběhnout taky. Pak mi to přišlo jako pitomost, potřeboval jsem bejt brzo v práci kvůli spoustě mailů… ale nakonec jsem se přeci jen oblík do elastickejch kalhot a bundy, 17 dojel na Národní divadlo a pak proběh náplavku a pod Vyšehradem jsem si myslel, že už se nato vykašlu, ale dal jsem to ještě kousek a běžel po cyklostezce podél vody a až za Žlutejma lázněma jsem odbočil nahoru a chytil autobus na Budějárnu…
Celý tělo cejtí ten pohyb…
Je to příjemný…