No tak hurá, sláva.
NA sobotní půlmaraton jsem se těšil. A nepřipravoval. K číslu jsem se dostal přes laksavýho Honzu Průšu někdy měsíc před závodem, jednou jsem to vzal z práce a jednou kus do práce… a pak jsem byl tetovanej a pak něco a pak jsem neměl čas a pak jsem nemoh ráno najít běhání…
„ani se nebojim, spíš si připadám trochu trapně,“ snažim se vysvětlit Máše a analyzovat svý pocity. „Nikdy jsem nebyl pořádně připravenej. A už poněkolikátý takhle dumám, jestli je to vůbec rozumný. Ta opakovaná nedůslednost mi přijde trochu trapná. “
Ale pak si řikám, že si to stejnak chci hlavně užít. Že to je záměr, kterej k tomu běhu mám. A to si opakuju ještě, když stojím ve startovním koridoru, všude kolem běžci a nad hlavama helikoptéra.
A pak start.
Dost dlouho se s Honzou držíme vedle sebe. První kilometr, druhej, třetí. Běžíme po nábřeží, snažim se uhejbat těm, co potřebujou dopředu a vyhnout se těm, co si šetří síly ještě víc, než já. K železnýmu mostu k Vítoni, pak rychlou kličkou a už běžíme zpátky. Kratičký stoupání k Palackýho mostu a potom přes řeku. Na smíchovský straně dole pod náma probíhá had běžců.
Kde jsme my, budete i vy, připomíná.
Po Plzeňský běžíme daleko. Kolem McDonalds a dál, dál, dál. Dokonce vidím tu velikánskou šedivou krabici, kde jsem byl pár dní před tím na svým opravdu prvním velkým focení. Říkám to Honzovi a ještě zkoušíme nějaký legrace, ale dlouhá rovinka proti slunci nám dává zabrat. Krátce po obrátce se Honza odpojuje a zpomaluje a já pokračuju dál. Dlouho mi trvá, než se dostanu pod most, po kterým jsem nedávno běžel. Nahoře už normálně probíhá doprava.
Dlouhý nábřeží a desátej kilometr před FAMU. Vracim se pro pětikilo, co mi vypadlo při vyndavání telefonu. Vidim ho ležet zpátky mezi všema těma nohama. Malý zázraky na denním pořádku.
Kolem 11 kilometru mám první lehkou krizi, ale občerstvení, iontový nápoje (kelímek mi vypadne a zase se vracím) a pomeranče mi udělaj dobře…
osvětlený nábřeží je radost a na Kapitána Jaroše Máša s MAřenkou, vyběhnu si a dávám jim pusu, Maruška kouká, rychle se usměje, když mě pozná, jsem celej zaplavenej štěstím… a běžim dál.
K Vltavský, potom náročnější tržnice a právě včas další občerstvení a pak Libeňák a taktak se donutím dotáhnout se k občerstvení na 16 kilometru… a pak tentokrát rychlý a mírný Rohanský nábřeží a pak už jen poslední voda a cukr, Husákovo ticho a stoupání nahoru, kde konečně zpomalim do chůze…
To dáš, to dáš, křičí fandící slečna z chodníku
To nedám, funí přede mnou pán a odpotácí se ze silnice
A já chvilku jdu a chvilku běžim… znovui potkávám svatební pár, předbíhám je, předbíhaj mě… a pak už je most. A pak už jsem v cíli.
A je to. Krásnej slunečnej den. Krásnej a radostnej běh. V cíli Máša a Maruška a Aid Kid a pak jdem na pálivou čínu a pak jedeme domů.
Honza Průša doběhl jeden ze svejch nejtěžších půlmaratonů asi minutu po mně.