Takovejch dní jsem se na to těšil, a už zase jedem dom, povídám Aid Kidovi, když vyjíždíme z Hradce Králové. A je to skutečně tak. Ty dva dny utekly jako voda.
A tak se vrátím kousek proti proudu…
V pátek jsem Ondru naložil kolem jedenácté a vyrazili jsme. D1 byla tentokrát dlouhá, než jsme dojeli do Brna, přišlo mi, že uběhly třeba 4 hodiny… ale pak už to šlo rychle, Kousek nad Zlínem v Kudlově jsme zastavili na návštěvě u Jaroslava Čermáka. Pána, kterýho mi představil Aid Kid jako svýho kamaráda. Divadelního scénografa a fantastickýho člověka s hlubokým a celým zaujetím pro umění, pro divadlo a hudbu. Člověka, kterej je tím celej naplněnej, kterej o umění přemejšlí, mluví, pokuřuje…
Strávili jsme na návštěvě asi hodinku, ale byla to hodinka z těch světovejch. V tomhle baráku bych mohl odpočívat klidně tejden.
My ale pokračovali dál a po další hodince jsme dorazili do Rožnova pod Radhoštěm.
Vůbec nepřipomínal ten Rožnov z mejch dětskejch vzpomínek… kterej se teda smrsknul jen na ten hotel se steakem a dalamánkama s buřtem a kemp s termálním bazénem. A ještě samosebou skanzen… kterej mě jako malýho zdaleka tak nebavil, jak si asi myslej dospělí, že skanzeny bavěj děti…
teď jsme prokličkovali nějakou továrnou a vynořili se před roninnou vilkou, na jejíž zahrádce, asi metr a půl od obvovdový zdi, vyrostl panelák.
A v obýváku tý vily, kterou jsem podezříval z minulosti školky, jsme hráli.
Koncert to nebyl jednoduchej. Proti nám postávalo a poposedávalo třeba třicet lidí, nebylo moc znát, jestli se jim to líbí, nebo ne… a naše sebejistota z Vinohradskýho pivovaru byla ta tam.
Ale nakonec to nebyl špatnej koncert. Spíš běžnej s dobrejma vrcholama.
Co se povedlo bez debat byl pak Aid Kidův set. Čerstvě zkouřenej jsem si parádně zatancoval a užil si to.
Pak jídlo… a pak nás Lucka Redlová odvezla na hotel…
… někdy je takovej moment, že už prostě další brko neni potřeba…
filozofuju ráno, když odjíždíme se zásobou léků na Aid Kidovu alergii, z Rožnova. Ondru chudáka teď ty květiny docela dostávaj, pořád frká, teče mu z nosu, nebo se celej kření, jak ho celá hlava svědí zevnitř…
kousek před Olomoucí usne…
posloucháme Radiohead, KID A, já si potichu zpívám ty letama povymejšlený druhý hlasy, vyjíždíme do kopců, kufrujeme na pro mne znova a znova matoucím kruháči u Český Třebový… a pak ještě hodinu… a už jsme v Hradci.
Čtyřhvězdičkovej hotel v Rožnově jsem si ani pořádně nestačil užít, dochází mi, když stojíme před hotelovým domem Academic. Vevnitř něco mezi kolejema a ubytovnou, záchody na patře, kuřáckej koutek u velkýho okna v osmým patře…
radši vypadnem ven…
na náměstí opulentní a skvělej oběd, pak kafe a kreslení v Cafe na kole a pak přesun do Kraftu.
Jakub Fabián, kterej se se svojí sestrou (to je ta Johanka?) klub provozuje je fajn. a když si postesknu, že by se nám hodil mlhostroj, jeden vytáhne…
a pak zkoušíme a zapojujem… naposled vyndám svůj novej mikrofonní stojan z krabice, kterou pak nechváme v klubu. a naopak v krabici nechávám loopstation, ten čas, během kterýho jsem si ho vhtěl vyzkoušet, nějak není…
a pak přijdou hosté a my jdeme hrát
tentokrát se nám daří o poznání víc, místama to šlape nehorázně, lidi ztracený v mlze si to užívaj s náma… a za hodinu je vymalováno a Ondrův set celej propovídám venku na zimě před klubem…
a pak už je zase pozdě, tak pozdě, že už ani balit brko nemá cenu… a my jedem domů s taxikářem, co ho musim požádat, aby zpomalil, jak to řeže…
a pak se ukládáme v tom prokouřeným pokoji a neklidně spíme, ráno nás brzo budí slunce rozpalující pokoj a já znova děkuju, že nemám kocovinu, kterou bych jinak určitě nesl…
snídaně v Mc Donalds, kde jsem před měsícem seděl s kamarádkou Danielou…
A pak jedem a jak vyjíždíme z Hradce, řikám: