je to tejden, co mi ráno Máša řekla, že nejspíš pojedeme za hodinu do Roudnický porodnice. A co jsme nakonec jeli až večer, za zvuku zahradních orchestrů a obrazu divukrásnýho západu slunce. tejden, kterej utekl, jako víkend, v jedný zrychlený šmouze, jakoby z pohledu současnýho krátkýho zastavení. Ale zároveň probíhal kontinuálně. Poskládanej ze všech těch obrovskejch událostí. Naprosto běžnejch, typickejch, základních pro náš živočišnej druh. Naprosto převratnejch, zlomovejch a posvátnejch pro jednotlivce, potažmo dvojice, nebo teda trojice. V našem případě už čtveřice.
Na kolik kusů dokážem rozkrájet svá srdce?
O kolik povyrostou s každým dalším řezem?
Okraje jsou citlivý, ale krásně se hojí
Srdce se otevře a sevře
Otevře a sevře
Otevře a sevře
Roudnice nad Labem je výrazně hezčí město, než Neratovice, kde se narodila Maruška. I v porodnici to tu mají hezčí, pokoje jsou větší, koupelny, alespoň teda ta naše, prosvětlenější. Ale ranní série návštěv od paní uklízečky, přes první sestřičku, až po velkou vizitu, před kterou bych teda neměl bejt odhalenej, člověka hned zase vrátí na místo, kde je.
„Jak tak stáli kolem mý postele, kde ležim polonahá, s roztaženejma nohama“ prozradila mi po jedný obzvlášť početný ranní delegaci má žena, „musela jsem furt myslet na ten obraz Zvířátka obdivují píču od F. R. Čecha. Nojo. Vůbec se nedivim.
Většinu času jsem byl s oběma děvčaty na pokoji a po ruce, když bylo potřeba převzít Julinku a nechat mamánku odpočívat. Chodil jsem na nákupy do přilehlýho Lidlu a pak i do vzdálenější Billy. A tak jednou, dvakrát za den na krátký, intenzivní procházky. Objevil jsem kavárnu s kávou bez kofeinu, jeden parčík, sešel jsem dolů k řece a obdivoval most, po kterým jsem tolikrát přejel tam a zpátky.
Spali jsme na střídačku a pokoušeli se najít dobrý rovný místo mezi všema těma dobře míněnejma, často naprosto protichůdnejma radama, který člověk, teda pár, tedy trojice, v porodnici obdrží.
Když nás v sobotu ráno ještě všechny nepustili, poplakal jsem si trochu. Znamenalo to, že se rozdělíme. Ale nakonec se ten jeden den dal zvládnout. A taky jsem mohl Marušku vzít do porodnice, podívat se na sestřičku. A po cestě zpátky se takhle ve dvou alespoň na tři hodinky zastavit ve Ctiněvsi na fotbalovym hřišti, kde se bral Aid Kid s Anežkou, což jsou Maruščini snad nejmilejší lidi po rodičích a rodině. Svatba to byla nádherná, jen co je pravda. A Maruška si celou dobu hrála s malym Šimonem Obrmajerem. A já byl takovej přiomámenej ze všech těch neprospanejch nocí, z toho sluníčka, co už v něm jako bys moh zahlídnout spóry podzimu… a pak jsme jeli dom…
a v neděli pak vyrazili pro maminku s Julinkou a přivezli si je domů. A tady teď jsme. Jindřiška vzala Marušku na Petynku, Máša s Julií spí a já našel krátkej kousek času na to, pokusit se zachytit to jemný chmýří těchhle posvátnejch dní a tejdnů.
Velkej vděk. Velká radost. Velká úleva, že už je tady malá dáma s náma.
Nejkrásnější.
Zářící.
Stejně, jako její sestra.
Máme dvě lvice.
Speciální double lví požehnání.