možná si teď víc uvědomuju, jak hodně jsem v těchhle slaměnejch dnech píval alkohol. byl to ten nejlepší čas, kdy jsem svojí ne/řízenou sebedestrukcí netýral nikoho jinýho, byl to čas svobody, čas, kdy mi do pití nikdo nemluví. čas, kdy jsem se nemusel za nic stydět… a přesto se ráno probouzel s pocitem velkýho provinění, s pocitem porážky, zklamání ze sebe samýho.
možná proto se mi teď vrací po ránu dojem, jako bych se probouzel s kocovinou. s podivným pocitem výčitky a hanby. a večer se nemůžu zklidnit, žádný brko neni tak silný, aby doplnilo hladinu do vyschlý tůně mý hlavy.
Dobrý nezapomínat, že tyhle démoni jsou tady pořád, i když už mi neburácej v hlavě. Že nezmizeli, jen se schovali pod povrch. A že ty lákavě kynoucí ruce maj ostrý drápky, který tě chytěj a pak už nepustěj zpátky.
