Zahrada u sosny – Kittchen solo
rád bych začal v Brně, na zahradě U sosny, kde jsem hrál na Red Bird Festu. Bylo to hraní zajímavý hned z několika důvodů. Jednak jsem s sebou bral Marušku. což už se sice párkrát stalo, ale vždcky se mnou byl někdo, kdo se o ni mohl, nebo měl, v průběhu hraní starat. tentokrát jsme doma nechali maminku a Jůlu a jeli prostě ve dvou.
Taky jsem se na ten festival tak trochu vetřel na poslední chvíli. Hlavně proto, že Lucie z Red Bird Instruments připravila pro svýho šéfa Honzu jako dárek a překvapení vlastnoručně vyrobenej cigarbox, kterej jsem natajňačku pomaloval. a já ho měl spolu s ní předat. A kdybych tam přijel jen tak, bylo by to divný… i když jsem teda zároveň na místě předával hned tři obrazy a obrázky.
Pak taky mělo pršet a docela pršelo a nepřišlo až tolik lidí, ale atmosféra byla tak hezká, že to vůbec nevadilo. Hlavně teda mně, ani Marušce, která se tam potkala s rodinou Kyasových, se kterými se spřátelila v Kaštanu… já hrál za mírného mžení, ovšem na kytaru FFastback, kterou jsem taky pomaloval a kterou Lucie s Janem dodělali. A to vám byla taková nádhera? Ta kytara tak hezky hrála. A mně se hrálo navíc tak dobře, že se odvázal, jsem praskl strunu a dostal na hraní zase úplně jinou Redbirdku, lehoučkou Gemini… a i ta hrála přenádherně.
Domů jsme pak jeli deštěm a stmívající se D1 a bylo to moc hezký.
Šemanovice – Kittchen
Nostalgickou myší začala v sobotu naše supersonická šňůra. Hráli jsme tu ve třech, s Aid Kidem a Štěpánem. Blanka přijela se svým přítelem Petrem, zase jsem tu byl s Marušklu, kterou jsem den na to vezl do Lípy. Ani tady nepřišly úplný mraky, ale to vlastně v Šemanovicích zatím nikdy. Ovšem koncert to byl zase moc hezkej. Ostatně, jako v Šemanovicích vždycky. Takovej rodinnej, otevřenej, cituplnej. Moc hezky se mi hrálo, během koncertu za náma občas přišla Maruška, na konci jsme spolu zazpívali Čáry Máry Ententýky, poletíme do Afriky…
Račí údolí – Zvíře jménem Podzim
Pětadvacátého jsem stihl odvézt Marušku do Líy a odpoledne zkoušku s Jirkou Vaňkem na koncert za tři dny, kterej ale vypadal za tuze dlouho. Jelikož 26. už jsme s Lindou vyráželi do Račího Údolí, připravovat výstavu a koncert na 27.
Těžko se to shrnuje. Když jsme dorazili, na místě byl akorát Regál, Zdeněk, kterej se sám snažil umístit třetí podlážku na široké schodiště Tančírny. A moc mu to nešlo. Taky tam byla slečna z kavárny. ale jak jsme přijeli, sebrala se a odfrčela.
Celej první den byla soustavná a intenzivní práce na věšení obrazů a instalaci základů výstavy, stejně jako večerní montáž stojanu a projektoru, co jsme měli pučenej z Lančmítu. Bylo to trochu strašidelný.
Druhej den ráno trochu pršelo, pak se al udělalo hezky a celej den bylo bezva. dva pánové s technikou společně se Zdenkem během pár hodin proměnili Tančírnu v několikaúrovňový podium… pak se rychle začalo stmívat, nazvučili jsme, začali přicházet lidi, nečekaně na čas proběhla vernisáž a deset minut po sedmý začal koncert.
Hráli jsme na ochozu pro skoro tři stovky lidí dole. Pro tři stovky, který se vypravily z Děčína, Tábora, Liberce a odevšad z celý republiky. A bylo to přenádherný hraní. Jedno z těch hraní za odměnu, který na poslední chvíli klapnou, i když to celou dobu hrozí neúspěchem. Totální euforie, která se zhmotnila ve chvíli, kdy jsem se zeptal lidí: „Jste rádi, že jste tady?“ a ozval se takovej křik a jásot a nadšení, že jsem to snad ještě nezažil. Těžko se to vytržení popisuje, zkusim to asi ještě někdy jindy. jinde.
Asi hodinu po koncertě jsem navíc prodal tři velikánský a jeden trochu menší obrazy z výstavy. Jedna čtvrtina všech, jedna třetina těch vystavenejch v hlavním sále Tančírny, je prodaná. Naprosto neuvěřitelnej zážitek.
Doteď jsem z toho celej rozvibrovanej.
Akropole – Sebedrás
Jenže čas se neptá. A tak jsme rádno vyrazili tak rychle, že jsme se museli vracet s klíčema. Ale nakonec jsme stejnak, jako první osádka, dorazili do Prahy. A za pár hodin, poté, co jsem se pomazlil s Julinkou a Mášou, už jsem zase pílil do Akropole, kde už zvučil Sebedrás.
A i Jirkův koncert se povedl. Já se jen vezl na tý vlně rytmu, vlastně jsem od večera ještě úplně nepřestal tancovat… a Jirkova kapela a rozparáděná Akropole mi dovolily v tom parádním vytržení setrvat.
Malostranská Beseda – Kittchen kvartet
A nakonec jsem dotancoval až do čtvrteční Malostranský Besedy. Tam se to celé sice trochu zbrzdilo, protože na tenhle večírek ve stínu akcí předešlých, i těch v Praze aktuálně probíhajících, dorazilo lidí tak padesát, šedesát jen podle Štěpána Růžičky s tak velkejma a laskavejma očima, že to muhlo bejt skoro sedmdesát. V šatně byla zima a jelikož jsme s sebou neměli naši manažerku, nějak na nás zapomněli i s jídlem a občerstvením. Sám jsem v Besedě asi nikdy nic takovýho nedostal, takže jsem to vlastně ani neregistroval, ale Dan a Aid Kid byli docela hladoví a tak ještě před koncertem stihlo vzniknout napětí mezi kapelou a osádkou klubu… jenže koncert samotnej byl zase skvělej. s Tomášem nám to jako Kittchen hraje asi nejlíp, ve chvíli, kdy jsme spolu na pódiu je trochu jedno, jestli je pod ním lidí deset, padesát nebo pět set. A tak jsem zase zpíval, hlasivky protažený, uvolněný, znělý, tak jsem zase tancoval, ruce a tělo v letu…
a pa jsem protancoval i tou studenou šatnou…
a teď už třetí den tancuju doma kolem tý naší nachlazený Marušky, unavený maminky Máši a nádherně se rozvíjející Julinky.
Velká radost.
Velkej vděk.
V úterý jsem ve Vzletu hostem talk show VOSTO5 s názvem Kupé ve Vzletu. Dalším hostem bude Anička Kameníková. A moc se na to těším. Pokud chcete, lístky asi ještě budou.
Konec hlášení.