Je mi často chladno. Topíme míň jen o trochu, ale nepřitá´pí mi šťítná žláza. Zima mi řiká: zůstaň!
klidně bych pár dnů strávil zalezlej v doupěti a spal v teple a šeru. Taky bych vyrazil do sauny. A po dlouhý době bych si dal steak. A červenou řepu. Je zima. Jsem zimní zvíře.
dopoledne uteče vždycky, jako rozmazaná šmouha. je dobrý, že vstávám s Maruškou a díky tomu je relativně dlouhý alespoň ráno… ale dopoledne uteče jak rys. jen se rozhlídneš, a je pryč.
dneska ráno jsem se byl kupříkladu v devět ráno kouknout do Paláce Akropolis na studio, kde budou probíhat workshopy. první na konci února. občas jsem v klidu, občas se o mne pokouší lehká panika, když si představím, jak budu z pozice vlastní, například aktuální nejistoty, cokoli uvěřitelně sumarizovat a předávat…
a pak jsem zase vklidu
jako půdorys
Máša mi pomohla s přípravou nové galerie, dnes jsem ji plnil obrázky a zítra, po dalším plnění a ladění, to celé spustím.
teď je tak čas na poslední skleničku coly a pár plátků tadyhlenc Miami Sauer želé, pak si u v druhé půlce zpomalující poemiády Pale Blue Eye na Netflixu vyčistit zuby a spát.
možná v opačnym pořadí. nebo nějakym proměnlivym.
uplně cejtim, jak mi hlava usíná a jsem rád, že neřídim, ale jen ťukám do klávesnice. až se z toho usmívám, jak jsem rád. že bych to želé oželel?
o tom chlapíkovi, co zhasíná nepotřebný systémy v kosmoletu mýho těla, mý hlavy, takhle večer, těsně před spanim… jednou napíšu písničku
dobrou
nojo, nojo, letí to
v pondělí jsem přivezl z letiště na Háje naši švédskou učitelku dýchání. je to moc hezké vidět se s touhle dámou, která několikrát za rok se svým kufrem vyrazí někam po světě, vést, učit a přednášet. vzhledem k stoupajícímu věku se do budoucna počet návštěv nejspíš sníží a tak je bezva si to užít, dokud to jde. Během té půlhodinové cesty se vždycky stihnu vyptat na pár zajímavostí, dostanu pár odpovědí a mám zase o čem přemýšlet.
ve čtvrtek brzy ráno odlítal ze stejnýho letiště bratr Technař na Aljašku. Večer před odletem jsme krátce poseděli u nás v kuchyni, ale obvykle nám trvá pár hodin, než se rozpovídáme, tak jsme toho mnoho nenamluvili. I tak bylo super ho vidět a teď, když vím, že není v republice ani v Evropě, stejská se mi po něm. I když se nevidíme úplně stejně, jako když tu je.
Audiokniha se, zdá se povedla, zdá se, že je i tentokrát přijatá bez výhrad. A ve čtvrtek večer jsem ještě hrál v Kutnohorské knihovně společně s čtoucími Janem Těsnohlídkem a Marií Šťastnou. Lidí nepřišlo mnoho a jeden pán celou dobu saunařsky funěl, jako když chcete vydržet ještě do konce naplánovaný desetiminutovky, ale už se to nedá. Nakonec odešel, když jsem začal hrát. A byl klid.
Zbytku osazenstva se to myslím líbilo, já jsem si moc hezky zahrál a než jsme se pořádně rozkoukali, už se zase jelo domů.
v pátek jsme se přesunuli do Mariánských Lázní k Markétě. NA tradiční předvánoční návštěvě chyběla Máša a Julie, tentokrát jsme tedy vyjeli všichni a bylo to moc fajn. Já bych nakonec u MArkéty vydržel celý den jen tak posedávat u krbu, většinou ale vyjedeme i na nějakej výlet. Tentokrát to byla návštěva u Vojty Franty a Lucie Pumprové a jejich tří dětí v novém domě, který byl krásný. Jistě jsme si několikrát pro sebe řekli: „ano, ano, takhle nějak“.
no a teď jsme zase zpátky. dorazili jsme krátce po poledni a doma nás čekala kočka Placka a nedělní odpolední bezčasí. Podle všeho energeticky jeden z těch úplně nejnáročnějších časovejch úseků, kdy se člověku začne vyplavovat všechen ten předběžnej stres z nastávajícího týdne, nespokojenost, kolik toho za těch pár volnejch hodin vlastně nestihl a kolik toho na něj najednou všade čeká. A to prosím nechodíme teď ani jeden do stabilní práce, takže klasikej nedělní blue sunday mood vlastně nemá bůhvíjakej smysl. Ale stejně se hlásí.
Když jsme se tím vším zdárně prokodrcali k ukládání ratolestí, zjistili jsme, že nám Placka nakadila za trest, že jsme odjeli, do postele.
trochu se teď na ni za to hněvám
poslední tejden jsem tak indiferentně unavenej a často se o mě pokouší tradiční únorovej splín. dělám, co umím.
hrál jsem včera na večírku, na padesátých narozeninách kamaráda fotografa Vojtěcha Vlka. v klubu Varšava. když jsem tam byl naposledy před pěti lety, pouštěl jsem svý oblíbený písničky v rámci projektu, ve kterém různí hudebníci, nebo herci, pouštěli svý oblíbený písničky a kterej se, jak včera shrnul provozní Honza, vůbec, ale ani trochu nechytnul. tehdy jsem byl ve Varšavě teda skoro sám, myslím, že možná Radek Antl přišel a pak ještě někdo, tuším, že jsem čerstvě nepil a Maruška byla na světě tak dlouho, asi jako Julie teď. skoro šest měsíců.
včera nebylo moc lidí jen kolem šesté, kdy jsem přišel s pedalboardem a kytarou. pak, kdykoli jsem se objevil v prostorách baru, bylo tam lidí víc a víc. řízečky zmizely šmahem. zbyly z nich jen pomačkaný čtvrtečky citronů, vypadaly tam jako nějaký kyselý hrobky dávno zaniklý civilizace rozesetý po mastnym papíře.
klub má ale k dispozici velikánskou šatnu a dokonce i celkem velkorysý prostory technickýho zázemí, kde seděl Mejla z Vypsaný Fixy, se kterým se známe dlouho a dlouho jsme se taky neviděli… a tak jsem měl se kam zašívat a s kym si tam povídat.
hrál jsem první, zvučil mne myslím že Jindra, kterej podle všeho pravidelně zvučívá i Vasilův Rubáš, kterej hrál po mně. včera ale zároveň taky, jak jsem vyrozuměl, zvučil celý den ve Fóru Karlín štáb Generála Petra Pavla, který se včera stal prezidentem.
fakt že jo.
vůbec jsem se na ten přenos nemohl koukat, zvedá se mi žaludek, kdykoli vidim Babiše, nebo někoho z tý jeho příšerný bandy…
ale nakonec mne nadšený výkřiky obou Marušek přivolaly od nahrávání hudby pro audioknihu a za chvilku už jsem bulel, když začínalo bejt jasný, jakým hodnotám se velká část lidí země, ve který žijeme, rozhodla dát svůj hlas.
jásali jsme doma všichni, hurá sláva.
nevadila mi rozjetá mluvčí budoucího prezidenta na tiskovce
nevadilo mi, že se najednou, proti svýmu přesvědčení, dojímám nad politikou, nad politikem…
nevadil mi ani nejroztomilejš cinklej Zdeněk Svěrák v přímym přenosu
a nevadilo mi ani příliš, že je tedy i zvukař, co se možná jmenuje Jindra a před pár lety zvučil s Dominikem Peckou Zvíře na Ostrým, už taky nejroztomilejš cinklej.
V jednu chvíli začala ale v odposlechu vazbit kytara a tak jsem o něj přišel, respektive, zůstal mi v něm jen hlas. A nedařilo se s tim v průběhu těch šesti písniček nic udělat. Což ale u takovýho hraní a v takovej slavnostní den vůbec nevadilo.
Nová vesmírná Redbirdí kytara mi sedla do ruky tentokrát výrazně pevnějš, už jsem si jistější, kde co najdu a kam sáhnout, alespoň rámcově, hehe, pro kterej tón.
Ach, tak mě to baví, to hraní. Už bych chtěl zase trochu víc hrát.
Ve čtvrtek v Kutný Hoře, kámo.
V knihovně. Těšim se.
A Jindra zvládl nakonec mne i Rubáš a když jsem před půlnocí odcházel, pořád stál na nohou. dokonce v družnym rozhovoru s ostatními hudebníky v backstagi. jen teda, čert ví proč, jenom v černých trenýrkách.
Je to hrdina.
před půlnocí jsem byl doma. navzdory obavám z rozjetosti a přemíry zážitků jsem usnul jako špalek. ráno jsem byl tuze vděčný, že už nepiju. ještě několikrát jsem si na to během neděle vzpomněl. stejně, jako na toho prezidenta.
kolem pátý jsme vyšli na procházku s Ondrou a Anežkou a Kesinkou. Malá Maruška z nich byla, jak se vídáme málo, celá rozpumprlíkovaná, až si to skoro nemohla užít. vydrželo jí to většinu večera a to už pak začínám bejt takovej grumpy.
neděle večer je pro mne pořád slabej spot.
teď už děvčata spěj.
hned jsem si šel něco malovat.
mám dva takový papírový obrázky rozdělaný, inspirovaný fotkama z dětství. zrovna jsem ve fázi, kdy jsem rámcově s brázkem spokojenej, ale na pár místech hrubě nespokojenej. což mi to celý kazí. v kombinaci s nepříliš tučným lednem se mi to pak má tendence překlápět do nálad, že je to dementní, že jak si můžu vůbec troufnout a tak. starý známý.
vždycky ty opravovaný místa musim napřed nechat zaschnout, abych do nich obsesivně nerejpal. a nepoškodil je tam, kde je chci opravit, jako se mi to nepovedlo vychytat s třídní fotkou, kdy jsem si takhle ve snaze vyčistit nějaký drobný smítko, seškrábl kus tváře holky, co se mi tenkrát tuze líbila. můj vlastní obličej by ostatně o obsesivním rejpání moh ledasco vyprávět. ale když se snaží psát na klávesnici, dělá strašný překlepy a ruce mu to vždycky všas smažou.
teď jsem ve fázi, kdy čekám, až to zaschne.
dodělal jsem a odeslal hudbu pro audioknihu. je to trochu výstřel do tmy, v nastaveným časovým limitu se mi nedařilo nic vymyslet v rámci pokynů režiséra… zkusil jsem teda trochu jinou cestu, než chtěl. však mi psal, že ať to kdyžtak udělám po svym, žejo. což se mi podařilo podstatně líp. tak se uvidí.
Ať na to koukám, jak na to koukám, máme se báječně a jsme požehnaný.
Učím se bejt vděčnej.
Moh bych si otevřít stánek na uzený koany.
Perfektní.
tak jsem zrovna zjistil, že ta nepříjemná ztvrdlá kůže, co mě tlačívá zespoda do plosek nohou, jako bych chodil po kamíncích, co mám do nohy částečně vrostlý, je normálně “kuří oko.”
jo? Ve vší slávě jsem se dožil věku, kdy se ráno v polospánku belhám do parádního pokoje, jako bych chodil po kamínkách, a ještě se to jmenuje “kuří oka”. Podíval jsem se, co na to babský kořenářský rady. Tolik k lidové moudrosti:
No. Vidíte to sami.
Je fér říct, že se mi včera ozvala slečna, která si pořídila obraz za 30 000 ve třech splátkách… taky jsem toho, i díky Mášině dlouhatánský prochajdě s Jindřiškou a Julinkou a Maruščině návštěvě u kamaràdky, spoustu namaloval
dneska navíc hraju jako Kittchen solo v Malostranský besedě krátkej set před Eggnoise a Ondřejem Galuškou a Odd gifts… tak se zase cejtim, ne-li, jako král světa, alespoň nejmíň jako králík světa.
je taky fér dodat, že se doma máme báječně, Julie začala s mrkvičkou, brambory a dýní. Kromě občasných drobných nespokojeností, jako třeba dneska skoro do tří, je to velmi klidmá a tuze veselá holčička.
Maruška chodí konečně, po měsících nemocí a odkladů, víc na plavání. Byli jsme v úterý, půjdeme i dneska. Zpravidla se jí dopředu nechce, ale vodu si pak očividně dost užívá a bez bázně se, patřičně upnutá do nadnášecích polštářků, pochopitelně. Spíš teda destičky takový to jsou. Jakoby.
Dobrý a radostný dny všem, jupijajou
Silvestr Stallone profrčel, jako by snad ani nebyl. Najednou je tu Nový rok s Novými výzvami, jeden byse ani pořádně nestačil rozkoukat.
Ke svýmu příjemnýmu překvapení se mi podařilo během prosince skutečně vydělat dostatek peněz, že to bez problémů dalo dohromady i na jinak slabší listopad. K mýmu nepříliš příjemnýmu nepřekvapení jsem všechny vydělaný peníze těsně před koncem roku odeslal tam, kam tradičně každý měsíc odcházejí, a do roku 23 jsem vstoupil s čistým štítem. popravdě musím říct, že tu část, kdy nečekaně a tak nějak na poslední chvíli, když už chci mrštit svou nalezenou a dlouze kultivovanou uměleckou svobodou v houšť, vydělám hromadu peněz a všechno se v dobré obrátí, mám mnohem radši, než tu napínavou část, která jí předchází.
Když pak, po. vynesení kočičích bobků, postávám u popelnic a dlouze dýmám (vampampydampam), připadám si jako Pablo Escóbar, jak s brčízem u houpaček vymejšlel strategie na vybudování svýho impéria.
Měli jsme shcůzku s Miřenkou Čechovou, Ivou Moberg, Petrem Boháčem a Kristynou Boháčovou z Paláce Akropolis, pro který budu na jaře vést osmidenní workshop pro mladý lidi, který zajímá umění. setkání s celým týmem bylo inspirativní a pozitivní a moc se na celou věc těším, i když samosebou zatím vůbec nevím, z jaký strany se do toho pustím.
den po téhle schůzce jsme s Aid Kidem, Anežkou a Petrem Ostrouchovem odjeli na Petrovu chalupu do dobré, kde jsme natočili šest demáčů z plánovaných osmi až devíti songů, který by se měly objevit na mý sólový desce, která by měla vyjít letos na podzim.
Celý tři a půl dne jsme zůstali, až na jednu krátkou procházku, zalezlí a pracovali. A z výsledků tý práce mám velkou radost. V něčem se nový písničky dotýkaj míst, který jsem zpracovával na Září i Pulsu. A pak se tu objevujou i nový směry a možnosti. Jsem vážně zvědavej.
Za pozornost stojí jistě i obrovský množství vnitřních nejistot a pochybností, který otevření novýho materiálu a představování jej autoritám, jakou pro mne zatím spíš neznámý Petr, a vlastně i známý Ondra, je. Všechno to dlouho nevyplavovaný haraburdí, všechen ten borčus nepříliš pevnýho sebevědomí a hlubokejch obav z vlastní nedostatečnosti, všechno to vyplavalo zase ven, jako špína, co vyplave zpátky z ucpanýho odtoku umyvadla.
Zvykl jsem si, že taková období nebo situace přicházejí. Už se tolik neplaším. Vím, že to přejde. A teď, než přijde mistr Plavečky, aby mne zasvětil do tajů práce s plátkovým zlatem, jak jsem dostal k Vánocům, skočím s kočičími bobky.
A pomeditovat si u houpaček.
Dobrá, dobrá
Po Po Po
jak zpívá Rosalia v prvním tracku Saoko.
Maruška jí, než si zapamatovala jméno, říkala: „ta nahatá paní“ podle fotky na obalu, který si musela všimnout v telefonu. je tedy velmi pozorná, ta naše Maruška.
Spolu jsme byli za Markétou v Mariánkách, Máša a Jula měly rýmu a kašel a zůstaly doma. I tak jsme se měli moc dobře, včetně návštěvy historického jarmarku.
pak tu najednou byly Vánoce. adrenalin. guarana. cukr.
na to, kolik nás u nás bylo, to byla velmi klidná a rodinná oslava. Maruška rozdělovala dárky, nadšená byla z robota, nešťastná z dinosaura/draka, kterýho nedostala. chvilku usedavě plakala, pak byla neposedně šťastná. Jula jako malý sluníčko se většinu času usmívá, na celý kolo. Teď ji slyšim brmlat z ložnice.
dědeček Jindřich zůstal nakonec až do 26. dopo, hodně u nás byla i Jindřiška, to je vždycky prima.
a je po
sedmadvacátého jsme jeli na otočku do Český Lípy. nečekaně se stavili i Klášterští, babička Dášenka z toho už pak byla celá popletená… dostali jsme oběd, kávu a cukroví a po kojení vyrazili na zpáteční cestu.
Jako často, jeli jsme přes Roudnici. Na jednom z nejhezčích míst cesty, nahoře v obci Libínky, na místě s nejkrásnějším výhledem v okolí, stojí lehce chátrající změdělské družstvo. jednou, až bude ještě zchátralejší, to někdo koupí a udělá tam luxusní loftový apartmány s tím výhledem. dole v Polepech bude končit pražský metro.
dneska vyrazila děvčata s dědou Jindřichem, Jindřiškou a babičkou s namalovanou pusou na Loretu. byli venku skoro pět hodin, já doma zatím maloval, psal, hrál na novou kytaru a zase maloval. vystavil jsem na Facebook obraz nazvanej Slunovrat, kterej jsem na kulatý plátno namaloval během krátkejch chvilek mezi svátečním slavením. a vyřídil i jeho rychlej prodej. ani jsem se nedostal k plánovanýmu hraní Red Dead Redemption II, který jsem si koupil v předvánočním výprodeji. a který je tedy bezvadný. a skutečně v lecčems jako GTA s koněma, akorát ještě o kus lepší. jen tedy ty moderní příběhy a způsoby vyprávění, to je mazec. místama interativní film, místama dlouhatánský cválání neustále se měnící krajinou, každej druhej skvělej plán je nabouranej nějakým nečekaným, napětí a dynamiku pumpujícím zvratem.
Jako obvykle jsem prošvihl výročí dalšího roku svý alkoholový abstinence. 25. 12. nad ránem to bylo šest let. Teď už velmi zvolna načínám sedmej.
A už je pomalu půl třetí.
Vedle Jula nespokojeně pofrfňává, jak tak někdy v noci dělává. Půjdu se zeptat, nechce-li mlíčko, nebo přebalit. A pak půjdu spát.
V hvězdoletu mýho těla už je vypnutá i gravitace. Ta kosmonautka, co vypíná jeden po druhým nepotřebný systémy, zhasíná celý sekce a uzavírá hermetický uzávěry… a pak stavem beztíže přeletí dál. Až bude svítit poslední hybernační kóje.
A pak zhasne i ta.
Dobrou
Předvánoční obrazárna ve středu 14. 12. dopadla výborně. Martina Dobiášová mi zapůjčila tuze hezký prostor, do kterého jsem napřed půl dne stěhoval obrazy a zároveň se snažil vyřešit parkování v Šafaříkově, kde se dá stát jen hodinu… no zkrátka sen.
Zdeněk Regál přivezl velký Hlavokraje, metr krát metr velký plátna z Tančírny.
pak postupně začali chodit kamarádi, sem tam si někdo něco koupil, sem tam nikoli. Pak se hodinu neobjevil vůbec nikdo. A nakonec se pak mezi pátou a půl devátou pořád někdo stavoval a zase odcházel, bylo to moc hezký a potkal jsem spoustu dlouho neviděnejch kamarádů.
Prodal jsem nakonec obrazů i obrázků docela dost, i když to taky jednu chvíli vypadalo nahnutě. A pak se to zase zhouplo na druhou stranu. Vratká loďka, dobrodružná plavba.
v tuze hezkém Studiu voicelab jsem se stavil i ve čtvrtek po obědě, předal čtyři ze šesti prodaných Hlavokrajů… zbývá jich devět. Dneska večer jsem všechno, co jsem na Obrazárně neprodal, a mám vyfocený, přidával do svý GALERIE. A na závěr jsem si nechal hrnek vychlazený kávy s mlíkem a takovou jakoby tyčinku, Kinder Pinguí. Jako takovou sladkou tečku po té jednotvárné práci.
Ale sežral jsem ji nějak v závěru dokončování, aniž bych si pořádně vlastně všiml.
Moje chyrý hodinky mi před chvilkou hlásily večerku.
Nejsem si jistej, jesli jim dneska udělám radost.
Jako každý rok, i letos jsme vyrazili do Mariánek. Jen, jako každý rok, trochu jinak, než obvykle. Tentokrát jsme jeli jen ve dvou, s Maruškou. Máša začala bejt ve středu taky nějaká nemocná, nakonec ve čtvrtek ani nejela na zahájení výstavy se svými obrazy z první knížky, považte, na Mělník. No a v pátek ani do Mariánek.
Tím, že byla po nemoci i Mářa, měli jsme jeden velkej plán… a to sedět u krbu v Markétině obývacím pokoji, kuchyni a jídelně zároveň. A povídat si. A pojídat nejrůznější laskominy. Což jsme, s krátkou přestávkou na vesnickej Jarmark, vlastně dodrželi. Moje chytré hodinky mě dokonce pochválili, že jsem přes víkend a na dnešek naspal výrazně víc, než průměr za celý poslední měsíc. Maruška už taky skoro nechrchlá. A na dnešek jsme všichni čtyři spali v ložnici. Což je parádní.
A kočka. Dodala by Maruška.
S MArkétou a jednou z jejích dcer, jsme toho napovídali spoustu. Od pobytu ve tmě po aktuální politiku, od hudby k malování, od vejletů po horách, po vejlety po lidech. Bylo to zase, tradičně a jako opět, parádní.
Díkes
