Autor: Jakub König

je chladno. takhle noci v obýváku. jednak hodně větrám, aby Maruška dejchala studenej vzduch, jednak víc šetříme a bojujeme tak proti Rusku. A tak sedim a než mi uschnou rozpracovaný obrázky v atelieru (chtěl jsem zkusit psát atelierku, ale je to zrůdný slovo), koukám po kouskách na norksýho Trolla. A je to bezva. Super to odesjpá, záběry přírody parádní, herci super, skvělý tempo a sebevědomá režie. Moc prima. sedim zabalenej v dece, v pokoji už jenom hoří svíčka na oltáři a naplno jede zvlhčovač vzduchu.
1899 to nakonec docela zachránili tím úplným koncem série. jo, takhle by to asi nějak šlo, tenhle rámec jsem nečekal a dává smysl. to jsou tak mý kulturní vhledy, dneska, děcka.

den utek tuze rychle. Máša šla k holiči a vrátila se super ostříhaná a krátce na to jsem šel s Lenkou Dusilovou natáčet spot na Radio Kašpar. Byl to nakonec skoro hodinu a půl dlouhej rozhovor a myslim, že se moc povedl. Dostali jsme se do takovýho přátelskýho povídání, který čerpá ze skoro dvacetiletýho občasnýho kamarádění a přátelení se. Lenka měla moc dobrou náladu a byla otevřená, zvídavá a když mne představovala, mluvila tak hezky, až jsem se rděl. Pořad Nočka poběží zejta, tedy ve středu. Tedy v den, kdy mám od dvou do osmi ve studiu Voicelab na Šafaříkově 202/15 pop-up výstavu, v den, kdy mi tamtéž mistr Regál přiveze obrazy z Račího údolí.
Těším se, i jsem trochu nervozní, protože jak jsem již asi zmiňoval, u podobných akcí vlastně nikdy nevím, jestli někdo přijde, nebo jestli tam budu poposedávat sám. jestli si někdo něco pořídí, nebo nikoli.

ale už jsem se trochu naučil, nebejt zbytečně nervozní dopředu. Jistě, bude to asi trochu dobrodružství všechno naložit do auta, přejet na Vinohrady, zaparkovat tam někde, vynosit, rozmístit, pohodlně se usadit a s důvěrou, radostí a otevřeností čekat, kdo přijde. ovšem je to dobrodružství a druh života, pro kterej jsem se svobodně rozhodl. a jsem za to rozhodnutí velmi vděčen.

no a teď zase udělat pár čar a skvrn na čistejch plátnech
podívat se ještě kousek na toho skandinávskýho obra
a pak zalízt, jako teď zalejzám každej večer, vedle toho malýho oddychujícího tělíčka naší starší dcery. a v polospánku poslouhat, jak dejchá, když kašlem naklepávat jí polštář a otevírat a zavírat do zasněžený ulice.

jo, tempem půl dílu za večer na třikrát jednou za tejden koukám na ten seriál s číselným názvem 1899
je to hodne podobný, jako Dark od stejný produkce
moc bysem chtěl, aby se mi to líbilo
je tam všechno, co mám rád.
Bože!
Můj dědeček Vlastík mi kdysi dal přečíst knížku Tušení souvislosti od Ludvíka Součka, primárně kvůli kapitole o Bermudským trojůhelníku. Kdyby věděl, jakej zájem o tohle téma a všechny nadpřirozený a nadpozemský věci, ve mně zažehne, nikdá by to nehudělál
ztracený parníky
prokreslený postavy s tajemnou minulostí
nečekaný zvraty
cestování časem?
pyramidy…
a další věci, kterýma bych zbytečně spoiloval.
ale podobně, jako Dark
je to nějaký takový jakoby šmrnclý německým expresionismem, všechny ty postavy jsou, a možná se ještě ukáže proč, děsně tragický a osudový a ztrápený vnitřním bojem, že tam skoro bezbude místo na ty lodě a pyramidy. odehrajou se tam úžasný věci, tuze nápaditý a vizuálně silný komponenty… ale všichni jsou tam tak protivný, zaseklý ve svejch soukromejch plánech a vidění světa, že nemaj vůbec prostor, žasnout, nebo se skutečně bát toho, co se jim děje. takže si pak řikám, že bych se možná radši dýl koukal na ty digitální černý rampouchy, jak zrněj a rostou.

stejně na to koukám.
jsem v půlce předposledního dílu.
co už

poslal jsem ti mail, povídá Antonín Kocábek v Kaštanu před pár týdny.
přišel ti mail od Antonína?
ptá se mne Linda den na to a dík tomu zjišťuju, že nepřišel. připomínám se Antonínovi, ztracený mail přijde, je to pozvání na takovou předvánoční besídku, kde by měla Linda promítat a hrát Jirka Imlauf z Houpacích Koní, Cyril Kaplan například z Vložte Kočku a David Pomahač nejlepší prostě, Ondrovi Ježkovi se do toho vůbec nechce a někomu jinýmu by se chtělo, ale nemůže. a tak se to ještě ladí. a jestli bych taky nechtěl.
chtěl

hele, v kolik tam dneska jedeš? já nic moc nevim, David Pomahač taky nic moc neví, jak to bude… ptá se mne zprávou Linda 9. 12. dopoledne.
zrovna od rána myslim, že se jí musim zeptat, nebo se podívat do toho Antonínova mailu… tak se podívám a našel jsem, že mezi pátou a šestou na místě. a že jak to bude se uvidí.

těsně před odjezdem mi náhodný pohled na rozuklízený atelier pomůže vyřešit, jestli si brát kromě nový kytary a pedalboardu i kombo… a beru jen chřestidlo, vonný tyčinky a kovovej sundrum, kterýmu řikám Malej měsíc a na kterej ta písnička v den pořízení vznikla…

když stojím v sále Kaštanu a vidím, jak se na mne ostatní účinkující koukají trochu podezřívavě, dost znejistím. rychle se ale vracím k rozhodnutí, které následně verbalizuji, tedy přinést do celého večera ezoterickej rozměr blížících se svátků.
kromě mladičký slamerky a písničkářky Tali, která celou partu uzavírala, mě všichni zúčastněný viděli kdysi několikrát zrubanýho a nesvéprávnýho, takže je trochu té povznesené moudrosti nakonec nemohlo rozházet.
tyvole třeba jak jsem otevřel Houpacím koním při hledání kličky od okýnka za jízdy po dálnici dveře od dodávky, to když jsem si vzpomněl, běhal mi mráz po zádech…

myslim, že jsme, přes hrdý čela, měli všichni chlápci trochu nahnáno. Linda trošičku želela, že se nerozhodla Kaštan oželet a využít pozdější nabídku na projekce na výročním koncertě v Mahenově divadle v Brně. Kde před několika týdny dělala s velkým úspěchem projekce Druhé trávě. ostatně jen den před Kaštanem si ji Lenka Dusilová vyžádala do Akropole, kde to Lindunka podle všeho taky pomohla rozsekat.
Ale jednak nás Tali, co jsem napřed myslel, že je jí 14, rozsekala písničkou o starejch chlapech s velkejma dětma a smutnejma očima. Jirka Imlauf a pak i David, se kterým teď jeho prvorozený habán hrává koncety, se smáli možná o trošku víc, než já. ale spíš ne. taková Linda se řehtala, že jsem to dlouho neviděl.

a chvilinku to vypadalo, že nepřišli žádný lidi. ale pak jsme začali a najednou se objevilo vlastně docela dost lidí, my jsme zasedli ke svejm nástrojům a do svejch koutů. David začal hrát, pak se k němu přidal Cyril a ostatní a pak zahrál Cyril svoji elektronickou instrumentálku, do který začala Tali recitovat svý texty… vlastně jen několik jednoduchejch, skvěle zvolenejch sloganů. a pak jsem hrál já na buben a pak zase David s Jirkou spolu pár písniček… do toho pár improvizovanejch stand-upů.
skončili jsme o hodinu a půl později, ještě dvě písničky přidali a než jsem, vyběhl na tramvaj, stihli jsme se ještě všichni společně poradovat z toho nenadálýho setkání, z takový besídky, která mohla dopadnout všelijak, ale dopadla moc dobře. i Antonín Kocábek se široce usmíval, když k naší radující se skupince zamířil.
„já se teda dost bál,“ povídá mi pak v kanceláři, „že se budete tak jako střídat, vobčas se někdo tak stydlivě připojí s nějakým vokálem… a ono to, hele, vůbec nebylo blbý.“

a pak na tramvaj a fiuuu, přes Břevnov, přes Prašný most, přes Hradčanskou, jen se svym bubnem, chřestidlem a poslední vonnou tyčinkou, jako základní ezoterická esence blížících se svátků.

I dneska Maruška v noci docela kašlala. Přijde mi, že už líp vykašlává a těch momentů, kdy se rozkašlala příliš, nebylo tolik. Říká mistr Přání je otcem myšlenky.

kolem šestý jsem šel znovu pootevřít okno a už jsem nějak zůstal vzhůru. Chvilku jsem maloval, ale pak jsem se vrátil zpátky do setmělýho obýváku, vyměnil kočce vodu a přidal granule a teď tu sedím u okna, Placka se mi na vnitřnim parapetu olizuje do ucha, topení mě slabě hřeje do zad a Maruška oddechuje poslední hodinu celkem klidně v posteli.
a v takovej moment mi stihne na chvilku dojít, kde že to jsem. A jak jsem.
Že jsem, i přes ten praštěnej a někdy nepříliš jistej niternej pocit, dospělej muž. Že jsem tatínkem dvou malých holčiček. Opravdovskejch lidí, skutečnejch, krásnejch bytostí. Že jsem součástí jejich životů. Tak jako ony našich. Že jsem manželem toho děvčete od Znojma, které jsem před mnoha lety potkal v Boomerangu. Že společně tvoříme rodinu, rozkvetlej pár. Nebo jsou děti už spíš plod? Asi jo, však se jim tak i řiká.

trochu si říkám, proč jsem se toho, mít děti, tolik a tak dlouho obával. Zrovna včera se mi to připomnělo, když jsem na ulici předával jedný holce obraz… a zjistili jsme, že jsme stejně staří. “Jen já mám doma už dva puberťáky,” konstatovala s tím, že já si očividně počkal.
nojo. Jenže já i vlastně vim, proč jsem se obával. Toho, že budu špatnej a nedostatečnej táta. A jsem rád, že jsem počkal, než jsem se obávat přestal.

v takový okamžiky neni těžký, cejtit se uvolněnej, šťastnej a vděčnej

včera dostala Maruška chuť jen na jediný jídlo. na párek a limonádu, tak jak si to dal Maxipes Fík na pouti, když se vracel domů ze světa… tak jsem vyrazil do té naší Billy, pořídil osm vídeňských nožiček a tři párky rovnou udělal.
Mářa ožužlala půlku jednoho a zbytek nechala a tak jsem ten zbytek snědl sám.
dneska jsem potkal v lednici zbylý dvě nožičky a během konce dílu, kterej jsem nedokoukal někdy před tejdnem, jsem na ten párek dostal chuť. dám si ho studenej, řikám si. a tak, že jo.
jenže, to si nemůže člověk hned vzít vobě nohy (baba, řek by můj táta, dědeček, co už nežije, jak říká Maruška), to si napřed vezme jednu, k ní si nakrojí chleba, ten si posolí…
to nejde vzít si dvě
to by byl člověk na noc studenýho párku moc přežranej…
to by mu bylo těžko
trik je v tom, nakrájet si tu jednu nožičku na tenký kolečka a ty u seriálu ujídat. a teprve poté si potupně jít pro tu druhou nožičku. nakrájet si ji rovněž, pozřít a je to.
člověku je těžko
a v tom je ten trik

během dneška jsem dostal rýmu i já. alespoň teď ji teda mám, ráno jsem ji ještě neměl. Marušku pobolívá levé ucho, tak jí do něj kapeme kapičky, zánět se jí přesunul i do levýho očka, tak i do něj jí kapeme. a pak taky do nosu. to nesnáší nejvíc. mořskou vodu do nosu.
přijde mi, že je jí obecně i trochu líp, dneska přes den i něco snědla. ale mluví jak Bohdalka, když dabuje nachlazenýho Rákosníčka.

dneska večer k nám přišel Mikuláš, čert a anděl. Byli velmi laskaví, anděl ani nemluvil a čert byl hlavně roztomilej… ale Maruška z nich stejně měla respekt. Zajímavý mi přijde, že ho měla i poté, co se ke mně přitočila a pošeptala mi do ucha:
Já vim, že to je děda, babička a Jindřiška. Ale neřikej to.
Možná si nebyla až tak jistá.
Každopádně měla z všech sladkostí takovou radost, že nedojedla ani první čokoládový lízátko a řekla, že musí jít spát. vyčistil jsem jí zuby, nakapal všechny kapičky a dal vyčurat… a pak, než jsem došel pootevřít okno, už skutečně spala.

dny jsou kratičký.
moje snaha zůstat v klidu, sedět rovně a důvěřovat procesu, zdá se, nese ovoce.
dneska jsem dodělal, nadepsal a nafotil druhou várku pohledů. a trochu nečekaně prodal jeden obraz. a vypadá to, že hned dva z těch pohledů.

s Maruškou pořád spíme v obýváku, takhle večer už většinou v ateliérku moc dlouho nevydržím a chodim kontrolovat, jak dejchá. na tvorbu pohledů ideál.
teď tu dozapošiju blog a možná se kouknu na jeden díl toho seriálu na Netflixu od tvůrců Dark. 1888?
1899

dal bych si zmrzlinu.
ale žádnou nemáme. taky bám tu rýbu.
takovou tradiční rybovku.

Včera jsme s Mášou, Maruškou a Jůlou oslavili pět let našeho společného manželství. Byl to takovej pěknej den, během kterýho jsme si na tu, pro svět malou a pro nás velkou, svatbu, několikrát vzpomněli.
a dneska je to šest let od dne, kdy jsem Mášu v Portu, zhruba uprostřed toho jejich krásnýho mostu, požádal o ruku.

jsou to důležitý výročí. A pořád mi přijde trochu neuvěřitelný, kolik jsme toho za tu dobu stihli. Kolik se toho stalo.
před těmi šesti lety už byla Maruška stopro s námi, akorát jsme to ještě nevěděli. A dneska máme dvě dcery. Takový nádhery. Díky za to.

Svátečnost těchhle dnů trochu kalí fakt, že malá Maruška je už zase nemocná. Ani nevim, jestli byla tentokrát ve školce tejden, nebo o trochu míň… ale už z toho začínám bejt trochu zoufalej. Klidně bych ji radši měl doma, nebo s ní jezdil navštěvovat kamarády, jenže tenhle předškolní rok je důležitej. Byl jsem taky takhle nemocnej? Je to běžný?
spousta spolurodičů přitakává. Jojo, taky je furt někdo u nás doma s nemocnejma dětma, to je normálka. a je fakt, že o mně se traduje, jak jsem byl chabrus na průdušky a taky často nemocnej. Tak nevim.
Každopádně bych nejradši všechno vykašlal za ni. Což ale nejde. Tak tu sedím ve zhasnutym obýváku, buddha/zvlhčovač vzduchu jede na plnej výkon a já občas vyvětrám a jinak jen poslouchám, jak ta naše holčička chvilku dejchá snadno a pak zase začne popotahovat a pochrupovat a pak zase kašlat.

Jsem tyhle dny takovej nedospanej, podrážděnej a špatně se mi soustředí na práci, když už si k ní sednu. Snažim se, udržet si vnitřní jas a svěžest a dobrou myšlenku na to, že všechno je a bude v pořádku. Maluju druhou sérii pohledů. Za pár dní se vrátí obrazy z výstavy v Tančírně. Včera jsem odevzdal poslední pomalovanou kytaru do naší nasmlouvané spolupráce s Red Birds Instruments. Honza s Lucií mi v Oku u stolku v záři mobilu doseřídili kobylku toho mýho Jet Fly.

v noci napadl sníh a venku je zima a lezavo a nepříjemně. Jsem velmi vděčnej za to, že máme teplo, světlo, pitnou vodu a střechu nad hlavou.

Původně se minulej post jmenoval sebevědomě:

Dvě Akropole, dvě Štvanice

ale pak jsem dopsal tak tak do konce druhýho koncertu a jen jsem se vrátil a smazal půlku nadpisu.
on ten zážitek vlastně byl dost propojenej. I když je hraní v divadle a pro divadlo, jak jsem před tím napsal a řekl a během toho a následujícího večera opakoval nesčetněkrát, něco dost jinýho, než koncert… všechny tři dny jsem byl v takzvaný “koncertní” náladě. Dřív by to znamenalo, že jsem opilej.
brzo to bude šest let, co jsem přestal pít. A pořád mi to naskakuje.
Teď to znamená, že prostě jen nejsem moc schopnej řešit nic jinýho, pořád zůstávám v tom, čemu řikám proud, čemu řikàm flow, co mi řiká follow a já jdu.
ve čtvrtek dlouhá zkouška a pak nečekaná návštěva Toma Neuwertha a Andrey K., zvlášť normálka, ale nečekal jsem ani jednoho. A oba mi udělali radost. Tom zůstal i na improvizovanej koncert, kterej jsem kdysi slíbil týmu a teď mne napadlo, že přišel čas ten do větru vloženej slib chytit a splnit. A tak se i stalo.
Děvčata z propagace otevřela koncert i pro veřejnost, ale moc lidí už tam na hraní po 22 hodině nezůstalo. I tak to ve scéně představení bylo parádní. Trochu jsem bojoval s novou překrásnou a silnou kytarou, kterou nemám osahanou a ohranou, různě jsem si přepínal snímače a netrefoval pražce. A ladil jsem. U čehož většinou tak mimoběžně hovořívám.

“krotit kytaru je trochu, jako krotit koně,” přistihnu se, jak vykládám…
“což se dělá v podstatě tak”…
velké ticho se sólem na strunu, která pozvolná mění výšku tónu, napřed nahoru, pak dolu… “že vylezete na divokýho koně” … další drnkání na strunu a přelévání vědomí v dutině lebeční, nevědomý a neartikulovaný pohyby, drnkání… “a neslezete, dokud vás nepřestane shazovat.”

samotnýho mě zaskočí, kam mě tenhle kůň dovedl…
“měl bys mít takovej stand up, “

shodli se kolegové z představení s Kashou. A pak se shodli, že už vlastně mám.

V pátek všechno rychle uteklo. Tohle druhý představení obvykle mívám radši. Snažim se ale, dopředu si moc nevybírat, který mám radši a užívat si je obě. I to jde.

po představení jsme měli besedu s dětma z dětskýho domova v Plzni. Za každym z těch zvědavejch a často rozesmátejch obličejů, byl znát náročnej a často dost temnej příběh. Pár jich na nás vykouklo mezi upřímnejma otázkama, jen jsme na sebe s Aničkou, Honzou a Davidem mrkli. Cejtili jsme se najednou na chvíli tušim všichni trochu nepatřičně v roli těch, co vyprávěj. A všech se nás to setkání dotklo…

zejtra, vlastně dneska už, je zase pátek. Za ten tejden jsem toho zažil spoustu, času na zapsání nebylo, jářku, mnoho. A teď už jsem uplně vyřízenej a ospalej a věty se mi motaj, tak jdu spat.
Mářa kašle, těžko říct, jestli zejtra pude do školky.

dobor

Nepíše se snadno o takových zážitcích, jako byly dva koncerty v paláci Akropolis. Zvlášť, když člověk nechce psát dlouho, vlastně spíš čeká, jestli se z ložnice ještě ozve Juliin pláč, že by ještě chvilku zauspával… nebo jestli může zapadnout do pokojíčku, pustit si Zaklínače a ještě alespoň pár hodin malovat. A když to člověk nechce odbýt nějakým tím: “děcka, nepíše se to snadno, ale byla to krása.”

před závěrem kapitoly nazvaný Zvíře jménem Podzim bylo znát určitý napětí. Já byl napjatej, co se pokazí. Protože všechny dosavadní koncerty Zvířete byly skvělý, povedly se znamenitě, to by přece nebylo, aby se tentokrát něco nesemlelo. Kapela byla napjatá. Blanka toho měla kupu. Ale od chvíle, co jsme se v Paláci potkali, bylo všechno super. Brzo jsme postavili, nazvučili, vyzkoušeli, co bylo potřeba. A pak už pomalu začali přicházet diváci na první z koncertů.

návštěvníků bylo přes dvě stovky, z toho spousta dětí. tomu prvnímu hraní jsme tak nějak automaticky začali říkat “dětský”. A i z toho jsem byl napjatej. Jak se přesně trefit mezi dva póly. Neodehrát koncert “na zkoušku” a zároveň se “neodpálit” během prvního setu.
I tady jsem byl napjatej zbytečně. Možná bych moh občas povolit, že? Ale ta hrůza, co když se všechno sesype?
že?
Myslim, že všichni jsme jeli dost naplno. S občasným výstřelem spíš do “odpálit se, ale jen trochu”. Akorát jsem si třeba v Andulce nenasadil koženou zvířecí masku, abych zbytečně neděsil osazenstvo. I tak se krátce po začátku nějaký děcáno ozvalo do ticha začínajícícho songu:
”já chci jít domu”
Hodně jsem byl v některejch momentech dojatej. A bulel jsem výrazně víc, než na večerním hraní. A při představování kapely jsem zapomněl na Ondru Zátku.

druhej koncert byl jinej. Když jsem přišel na svý místo před rovnym stojanem na mikrofon, přišlo mi to zvláštní, přijít na to samý místo během jednoho večera se stejnou písničkou. Jenže kdyby mi to nedošlo po pár tónech z té hutné atmosféry, během prvního potlesku bych si té změny všiml rozhodně. On to totiž ani nebyl moc potlesk. Ale hukot, jako když startuje letadlo. Lidi křičeli a tleskali a ten zvuk byl ohlušující a mocnej a neuvěřitelně nadšenej a přátelskej. Ještě, že už jsem měl odbulíno trochu, takže i v těchhle velkejch momentech jsem se dokázal koncentrovat. A brečet jen občas.

Obecenstvo hodně zpívalo. Kapela parádně hrála, byla radost mezi nima tancovat a vízt se. Byla to moc dobrá kapela. Panečku.
Terezii se blokla záda a mezi koncerty se srovnávala na gauči a odbíhala zvracet. Ale koncert dala jako královna. Stejně jako všechna ta naše děvčata. Bylo to vzrušující, házelo to, nakládalo, pumpovalo. Byl to jeden z těch úplně nejvíc zásadních koncertů a hudebních zážitků vůbec. A i když jsem si to uvědomoval imrvére, vědomě, zároveň jsem se snažil se z toho neposrat, zůstat v tom flow, v tom proudu, kterej nás na konci vynesl až na písečnou pláž ke stánku s merchem.

celej zbytek večera utekl mžiknutím oka
Než jsem se nadál, už jsme s bráchou Technařem vykládali z taxíku kombo a pedalboard. Blik. A bylo po všem. Všechno to byla zase jen minulost. Čerstvá a voňavá. Ale minulost.

dneska je 17. listopadu
33 let od sametový revoluce
Julince je dneska 100 dní

ráno jsem vyrazil s Maruškou za babičkou do České Lípy. byl tu i její oblíbený strýc Jiříc, můj ctěný bratr, toho času ve velmi dobré náladě. Má maminka, rozradostněná z vnučky a s plnými talíři oběda. Babička, co se jí už velmi klepou ruce a bývá popletená, vypadala jasně a svěže.

když už jsem byl na severu, vypravil jsem se ještě do Kamenického Šenova s bundou, na kterou kamarádka z dávných dob zkusí udělat výšivku podle jednoho mýho obrazu. kdyby to klaplo, mohla by to bejt bomba. a taky ji ten nápad napadl ve snu, jako Lucii z Red Birds pomalovaný kytary. a ty teda zatim bomba jsou. jak jako artefakt, tak prodejně.

taky jsem odvezl obrázek svítidlářce, kterou znám jako Zaien Dandelion a vlastně nevím, jak se jmenuje. Máme od ní krásnou lampu a teď mne na chvilku přivítala se svou rodinou, dostal jsem kávu a pak zase frčel dál. protože sice bylo krátce po čtvrté hodině, ale venku už padala tma a já byl přeci jen po všech těch přjezdech už trochu jetý. pustil jsem si Zaklínače a jel na Mimoň a myslel na svýho tátu, co už tu se svym elektrickym vozejčkem žádné kolony netvoří… a tma a mlha houstla a vojenskym prostorem za Ralskem jsem už projížděl a skoro sám a jak by v prostřed hluboké noci. Domů jsem dorazil po šesté a než jsem se nadál, bylo sedm… podívali jsme se s Mášou a Julií na druhý díl seriálu How To Change Your Mind na Netflixu, kterej byl o psilocibinu a houbách a kterej nás oba moc hezky rozněžnil a dojal. a pak bylo osm a půl devátý. a děvčata šla na kutě. a já, že si ještě poznamenám na blog něco…
a je deset.

a takhle letí dny.
zítra bude Julii 101