Autor: Jakub König

letí to
s Maruškou teď vstáváme brzo do školky. Sešlo se to tak, že ji teď hodně baví, chodívat tam tak, aby tam byla co možná první. a docela se nám to daří. moc si ty ranní cesty ruku v ruce užívám. Je to teď samosebou nejluxusnější model. V ranním vzduchu je ještě cejtit letní slunce, ale taky už i chládek podzimu.
Letní světlo, jazyky podzimní vůně.

Máša s Julinkou jsou většinou spolu v neustálým tříčtvrtečním tanci kojení, přebalování a spánku. Já se do těch koleček porůznu zapojuju a pak se zase odpojuju a pracuju. Maluju velký plátna na výstavu v Račím údolí, kde budeme hrát se Zvířetem 27. 9. a kde bude taky vernisáž výstavy. Na kterou maluju ty obrazy.
JSou to čtverce metr krát metr a je jich deset. Všechny už maj základní barevný struktury nanesený a dvě už jsou hotový… nad odstatníma pak ve volnejch chvílích dumám, jestli a jak moc do nich zasahovat.
Nakonec jsou to hodně takový velký masky/obličeje/krajiny, ale tentokrát výrazně abstraktnější, než u mne bejvá zvykem. A snažim se zasahovat co možná nejmíň.
Nakonec je to zase hodně o obcházení kolem.
A pak pár minutách práce, dlouhý schnutí. A obcházení.
Doposlouchal jsem Spasitele Duny od Franka Herberta. Taky mě to dost bavilo, navíc je to výrazně stručnější a přehlednější, než Duna samotná. A teď jsem šťastnou náhodou objevil 33 hodin Historie Targaryenských králů v Západozemí od George R. R. Martina, jehož Hry o trůny jsem kdysi zhltal a dlouho nemohl přijít na nic, co by na ně mohlo navázat. Tohle je sice prequel, ale skvěle načtenej a procházka historií, ve který se občas objeví předzvěst událostí z GoT, nebo naopak události v GoT zmiňované, to je teď přesně to, co potřebuju, jak se tak kinklám nad plátnem.
Díky rannímu vstávání toho stihnu docela dost. I když v kratších celcích.
Nejdýl v kuse maluju obvykle večer mezi devátou a dvanáctou, kdy teď většinou nekompromisně odpadnu…
Je fajn, když se mi před tím podaří dostat do postele. Jinak maluju nekompromisně odpadlej třeba do jedný, do dvou. A to se pak teda blbě vstává, aby byla Maruška první ve školce.
Ale rychle to letí
Včera to byl měsíc, co je tady Jula s náma
Na bradě mám čtyři bílý vusy, každej tejden mi přibyl jeden
Je to paráda

Krásný pondělí všem

Ukrajinci plánovali větší ofenzivu. Ale Američané je vyzvali, aby ji omezili

Učitel: Kázeň, dřina a dril na školy patří. Řád je efektivní, nejde si jen hrát

Klimatičtí vědci vyzývají k občanské neposlušnosti. Je to jediná cesta, tvrdí

Rusko zahájilo rozsáhlé vojenské cvičení Vostok, účastní se i Číňané

I vy se můžete stát bohyní sexu. Lepší prožitky zajistí hry, tanec i tantra

Ve výjezdové jednotce hasičů pracuje první žena

Zaplaťte za druhou světovou. Polsko bude po Německu žádat válečné reparace

Rajská od Vietnamce posadila porotce na zadek

Další nejasné úmrtí, v Moskvě vypadl z okna oligarcha a boss Lukoilu Maganov

Žena chtěla mít ňadra větší než mozek, plastiky jí zaplatili dárci

Je to urážka, říká Rowlingová. Kritizuje divadlo za nebinární Johanku z Arku

Muži potřebují úkol. Jak jim najít správné místo ve vztahu

i jsem tak solidně vyndaný
Julie včera oslavila třetí týden a z Mášina šestinedělí zbejvaj neděle tři. V podstatě čas, kterej odpovídá mýmu radioaktivnímu ústraní na konci a začátku roku.
Trochu jsme si zvykli na to, že jsme čtyři. Naše těla se pomalu přesunula z šokového opojení do konstantní únavy, která prostupuje všechno. Zároveň je znát, že už tu rutinu trochu známe, vylmi rychle vyskakujou věci a činnosti, kterým jsme se věnovali před pěti lety. tehdy ještě výrazně poznamenaní dlouhým a komplikovaným poporodním léčení mé ženy i pomalým přibýváním váhy naší první dcery. I teď se samosebou najde spousta věcí, který by v ideálním, knižním případě, mohly bejt ideální. nebo knižní. ale v zásadě jsem jedno velké chodící ospalé DĚKUJI, které se blomcá světem.

ráno jsem po dlouhý době vzal Maru do školky. poprvý v novym roce, teď je z ní předškolačka. tyjo, to už si dost dobře pamatuju, chození na předškolní do školy pod Holým vrchem. přijde mi neuvěřitelný, že to teď zažívá naše dcera, která ještě před chvilinkou byla taak maličká, jako je Julie aktuálně. Jen špulila pusu a škňouřila se. A teď je z ní hrdá předškolačka.

já s ní tak rád chodim po ulici, po parku, za ruku. ještě pár takovejch skoků, jako bylo teď od narození až sem, a budu se muset s držením se za ruku s dcerama rozloučit…a počkat siaž zase na vlastní vnoučata. což ovšem timhle tempem bude hned.
bodejť bych nebyl poněkud vyndaný

timhle tempem

dneska jsem odvezl Marušku k babičce do České Lípy. Stavili jsme se cestou v Řeži na návštěvě u kamarádky Hanky, kterou jsem neviděl v klidu dobrých osm let. A to jsem ji ještě, s jejím mužem Petrem, potkal tehdá v Edenu jako mladý rodiče a v rozpacích jim neřek nic lepšího, než že vypadaj děsně dospěle.
TeĎ už zase vypadali normálně. A to už mají od té doby druhé dítě. Možná i já ted‘ vypadám dospěle.

Těžko říct.
Dneska jsem v Lípě jen poobědval a zase se vydal nazpátek… Maruška se moc nechtěla loučit, tak to bylo s pláčem. A jak jsem se zase vracel sám zpátky do Prahy, kus mne chyběl.
Nevím, jestli je to tím emočním vzěpětím z novýho života, nebo jestli jsem zkrátka velmi citlivý otec. Psal jsem tady o svý teorii? že můj model otce, podle kterýho jsem se učil, jaký to je, je víkendovej tatínek jednou za 14 dní. Kterej je celej rozcitlivělej, že vidí svý děcko, všechno by mu dovolil a většinu času se v přítomnosti své ratolesti cítí naplněný a šťastný a kompletní. Akorát to tak mám furt. No.
Nebo je to zkrátka normální. Rodiče prostě mají rádi svý děti a některý to prožívaj úplně stejně, jako já. Sotva předají vnouče do péče babičky, už se jim stejská.
Normálka.
Nic divnýho.

Máša a Julie spěj. Před pár hodinama jsem se vrátil z Lípy, teď sedím v budoucím dětským pokoji u stolu, co jsme kdysi s Mášou vyrobili z japonskejch palet, v okně hoří vonná tyřinka Nag Champa, který pálim už dobrejch pětadvacet let a pořád mi to ještě přijde skvělý, mít takovou moc, že si provonim byt nebo pokoj, touhle omamnou silnou vůní. Pořítač mám položenej na další z mandal na černým papíře. Přesden a po nocích si tu kreslim čim dál podrobnější kroužky. Uklidňuje mě to. Vystřeďuje, hehe.

Tak ještě, než se do toho zase pustím, pošlu fakturu za koncerty… a mohl bych zkusit, vymazat prodaný obrázky z galerie, aby se mi tam vešly ty nový. Nu, však uvidím. Za oknem se stmívá. Z ulice pokřikuje nějaká rozparáděná mládež. Blíží se konec léta. V nitru mám fialovo modrej mix radosti, lásky a melancholie.

Přééésně tudy jse mtakhle jel před třema tejdnama a čtrnácti dnama, refrénuju opakovaně, když v pátek míříme na Fryšták. Přésně, kapely vyrážej na cesty v tu nejpitomější dobu. V pátek odpoledne. Já vyrazil, před třema tejdnama a před čtrnácti dnama, včas, kolem jedný. Ale bylo to přesně takhle. V levým pruhu front, v pravým často dlouhatánský mezery, do kterých ale nikdo nechce odbočít zpátky, protože se bojí, že by ho zase nepustili do leva.
S Martinou, která řídí, a Harmanem, kterej zvučí a mluví, rozumujeme nad podjížděním v kolonách, kdy to je podjíždění a kdy nikoli… a pomaličku se posunujem ku Fryštáku. Skoro uplně jak před těma jednadvaceti a čtrnácti dnama, komentuju.
Cesta nám nakonec k těm čtyřem hodinám vychází, na nádvoří domu Ignáce Stuchlého, kde se festival Fryštácký malý svět koná. Loni jsme tu hráli se Zvířetem, bylo to milé a komorní a přesto něčím výjimečné. Tentokrát se vracíme do známýho prostředí a musím říct, že dlouho jsem nezažil, že by se se mnou přišlo vyfotit tolik lidí různýho věku. Kteří na nás byli minule, kteří násminule nestihli, jejichž syn má rád, co dělám… bylo to legrační.
Bhem chvíle dorazila celá kapela, postupně jsme se připravovali a dvůr i festival v několika vlnách skrápěl hustej déšť. Ale vypadalo to, že to nikomu nevadí, všichni jen nasadili pláštěnky… a jelo se dál. Za podiem v mracích hrozivě pableskovaly blesky, bylo to impozantní i strašidelné.
Dunaj hrál moc pěkně, pány jsem viděl asi po dlouhé době. Možná, že dokonce úplně poprvé a že ten dojem, že jsem na nich byl, způsobuje hlavně to, jak jsme je poslouchali od novoborských alternetivců doporučený, se zatajeným dechem. PAna Václavka a Bittovou jsem viděl jistě při turné k Bílému Infernu v českolipském Jiráskově divadle.
A pak jsme se připravili. A pak jsme šli hrát.
Jakkoli nám to jde s klukama ve třech parádně, Kittchen, to se nedá svítit, je prostě nejlepší komplet. I s Tomášem Neuwerthem, bez kterýho je výrazně těžší, vytřískat z toho plasticitu, dynamiku. A jak jeho bicí, tak zpěv, přidávaj do celýho mixu důležitou barvu. A tak jsem si koncert moc užíval. A i když dost pršelo, vypadalo to, že spousta lidí si to užívá s náma. Krásně se mi hrálo na kytaru, Harman nádherně zvučil… fakt velká krása…

„Někdy si říkám, jestli všechny ty hodiny, všechny ty stovky kilometrů, který člověk najede, kvůli pětapadesáti minutám hraní, jestli to stojí za to. Odjíždět od rodiny, od našich milejch.“ rozumoval jsem na závěr… „Stojí,“ shrnul to lapidárně někdo z davu, než jsem se k tomu mohl elegantně dostat sám.
„Přesně tak. Máte recht.“

Cesta zpátky byla taky dlouhatánská, ale nakonec utekla. Jako všechno dlouhatánský. I krátký.
Uteče to.
Teď to tu je.
A teď?
Teď už to uteklo.

V sobotu bylo krátké a potřebné volno. Hodně času jsme trávili s Maruškou, která celý týden slaví ty své narozeniny. Hodně povídání, hodně pohádek a kreslení a malování. Taková chytrá a šikovná holčička.
V neděli mi pomáhala instalovat u nás ve vnitrobloku výstavu Miminko musí přijít do čistýho (ateliéru). JAk v sobotu pršelo a doléhala na mě otupující únava z nevyspání a dlouhýho cestování tam a zpět, chtělo se mi celou tuhle hurá akci zrušit. Kvůli dešti nejlíp. Ale v neděli dopoledne se začalo vyčasovat… a když jsem se nakonec rozhodl, že to přeci jen uspořádám, už se mi i chtělo.
A udělal jsem dobře. Lidí sice přišlo skrovně, ale určitě o dost víc, než poprvé. hodně jsme si povídali, prohlíželi obrazy a debatovali nad nimi. přišli dlouho nevidění kamarádi i lidi, které jsem potkal poprvé. třeba paní výtvarnice z Ukrajiny, která bydlí ve vedlejším domě a která přivedla svého synovce, aby jí překládal. Studovala tři výtvarné akademie, jednu z toho v Moskvě. a moje obrazy se jí moc líbily. Stejně jako mně ty její. Nu, podobných setkání proběhlo na té naší zahradě hned několik. a hlavně se nakonec pár obrazů prodalo. Takže jsem jako výtvarník a umělec dostal další velkou podporu a pomoc od akce, od které jsem si toho nakonec ani přiliš nesliboval. Hlavně mám dojem, že jsem získal zase velký kus klidu a důvěry, kterými rozkolísaly mohutná pnutí a úkoly posledních měsíců. Má to cenu, má to smysl. A prozatím to vypadá, že i budoucnost.
Z toho mám radost. Velkou celkovou. I ty malý, když si uvědomím, že už pár hodin pracuju na nějakém obraze, nebo obrázku… a nemusím čekat na žádné maily, úkoly a deadliny. Nemusím odbíhat na školení ani na schůzky, které klidně mohly být e-mailem. Nemusím se mordovat s tabulkama. A přes obývák a dvoje dveře spí ty mé poklady, dvě Marušky a jedna Julie.
A já vím a cítím, že takhle je to správně.
Že takhle je to v pořádku.
Jak má být.

a zase je to tu
nenávidim každýho zmrda, co nám takhle v noci zatroubí pod oknem…
nebo ve dne, klidně, stačí, když holky spěj
napadá mne, co všechno bych těm řidičům od plic řekl, co bych na ně řval z okna, až by mi sliny lítaly naproti do překvapením dokořán vodevřenejch hub sousedů v oknech přes ulici

a takhle to máme všichni
jak jde o naše vlastní, ceníme zuby na svět okolo, ježíme srst.

je to zázračný a trochu tajemný, zažívat znovu ten neopakovatelnej čas soužití s maličkým miminkem… a před sebou pořád mít Marušku, která prošlapává cestu, se kterou jsme podobnejma místama procházeli napoprvý.

znovu bejvám často prudce dojatej krásou a komplexností života. tím nesmírným mystériem, nenápadně schovaným do všednodennosti, každýmu dobře na očích. tím, co nikdy nebudeme mít dokonale pod kontrolou. a co je zároveň dobrý, nenechávat ležet ladem. nýbrž prozkoumávat, prožívat, obhospodařovávat, kultivovat.

když je toho na mne dost, snažím se dostat k malování a nebo hudbě. jde to míň, ale zase z toho mám pak ještě o trochu větší radost.
ha ha.

je krátce po půlnoci. z venku vítr profukuje otevřenejma oknama, vypadá to, jako když ho před sebou tlačí bouřka, která se blíží z dálky k velkoměstu. Třeba už v Davli prší a do dědova bytu proudí ten příjemnej chladnej vzduch po vyprahlym dusnu. Představuju si, jak pohladí po čele naši dcerku.
Dobrou noc
Dobrou noc, světe
Dobrou noc, děti

sladce spěte

včera oslavila naše dcera Julie svůj první týden s námi na tomhle světě.
uteklo to neuvěřitelně rychle, z šestinedělí je náhle pětinedělí, ani jsme si pro samej cvrkot nestihli všimnout. Julinka hezky přibírá, my s Mášou naopak. Já zatim shodil 4 kila. Ono není divu, během prvních pár dní jsem nemohl jíst skoro nic. Nebo neměl chuť skoro na nic. Na ledovou kávu. Se zmrzlinou.
Julie oslavila své jubileum prvním pořádným vykakáním, což je každýmu buřt, ale my teda měli obří radost, protože to je vždycky velká věc, když se ukáže, že jsou všechny důležité cesty průchozí.
Taky se sousedovi na balkoně dvě patra nad námi vzňal kompos a začal z vesela hořet. Se sousedem Honzou, kterému podle dcerunky říkáme pana Pepinek, a kterej si ve svý zvídavosti kouře i ohně všiml, jsme přes střechu vlezli do pánova mezonetovýho bytu a balkon uhasili. Napřed tedy pan Pepinek a paní domácí, já se štrachal s druhou paní ze správy domu až v druhý hasící vlně.
Stejnak to bylo hodně adrenalinový a napínavý, vědět, že o dvě patra níž zrovna Máša ukládá Juliána k odpolednímu spánku…
a taky jsem pěkně viděl z horní terasy a střechy celý krásný panorama, který tam pán, i další obyvatelé střešních teras, mají.

dneska jsme hlavně odpočívali v tom obřím vedru. já oběhl jako poštovní sokol* pár různých pochůzek, vyzvedl nějaké ty Zásilkovny, Balíčkovny a snad i jednu DPP, nakoupil. A jinak jsme s Mášou většinu dne jen koukali na parádního Sandmana na Netflixu. Dokoukali jsme ho dnes a kromě poslední scény, která mi přišla taková jalová, jsem úplně nadšenej a spokojenej. Tenhle těžko zfilmovatelnej kus patří mezi mý nejoblíbenější knihy/komixy/grafický romány. A podle mě se to teda Neilu Gaimanovi a všem lidem zodpovědným za filmový zpracování, povedlo moc.

Teď večer jsem ještě vyrazil na kratičkej vejlet do Davle. Nemohli jsme se dovolat dědečkovi Kadějovic, u kterého je naše Maruška do zítřka na návštěvě. A tak jsem ještě na noc vyrazil. Ukázalo se, že všechno je v pořádku. Jen si dědeček zapomněl mobil ve škole. Naše královská dcerka už spala. A tak jsem jen zamával a vyrazil zase domů.
Zítra bude mít Maruška narozeniny. Slavit je budeme až příští týden… ale před pěti touhle dobou už jsme byli v Neratovicích a Máša byla v procesu rození… jak jiný to tehdy bylo, než druhej porod před tejdnem. A jak podobný to je v mnoha jinejch bodech.
Dneska jsem si vyrazil taky pro nějaký barvičky do Soukenický. A cestou jsem se stavil v Lushi a kromě parfému, co se mi teď na léto extra hodí, jsem tam zakoupil pro tu naši malou, větší holčičku, duhu, modelínu do vany, která pění a rozpouští se. A koupelnovou bombu Unicorn poop. Myslím, že by Maruška mohla bejt nadšená.

Jak moc mi záleží, aby ti mí malí lidé, byli šťastní. I ti velcí.
Jak moc mi záleží, aby mí lidé byli šťastní? Moc.
Zabejvám se tím, ať už vědomě, na bázi přemejšlení a zvažování… i na nevědomý, emoční úrovni. Jak moc mám ty svý holky rád a jak moc mi na nich záleží.
Někdy až mám pocit, že by mě to mohlo roztrhnout.
Ale neroztrhne.
Jen tak jakoby napne. Naplní.

V kombinaci se vším tím nevyspáním je to trochu, jako když vám opakovaně najíždí extáze. A pak zase odjíždí.
Choo, chooo.

• poštovní sokol, nebo teda vlastně spíš poštovní orel, je jedno z Maruščiných přání k narozeninám. orel, kterej bude nosit dopisy, co nám Maruška bude diktovat, Maruščiným kamarádům a kamarádkám.

je to tejden, co mi ráno Máša řekla, že nejspíš pojedeme za hodinu do Roudnický porodnice. A co jsme nakonec jeli až večer, za zvuku zahradních orchestrů a obrazu divukrásnýho západu slunce. tejden, kterej utekl, jako víkend, v jedný zrychlený šmouze, jakoby z pohledu současnýho krátkýho zastavení. Ale zároveň probíhal kontinuálně. Poskládanej ze všech těch obrovskejch událostí. Naprosto běžnejch, typickejch, základních pro náš živočišnej druh. Naprosto převratnejch, zlomovejch a posvátnejch pro jednotlivce, potažmo dvojice, nebo teda trojice. V našem případě už čtveřice.

Na kolik kusů dokážem rozkrájet svá srdce?
O kolik povyrostou s každým dalším řezem?
Okraje jsou citlivý, ale krásně se hojí
Srdce se otevře a sevře
Otevře a sevře
Otevře a sevře

Roudnice nad Labem je výrazně hezčí město, než Neratovice, kde se narodila Maruška. I v porodnici to tu mají hezčí, pokoje jsou větší, koupelny, alespoň teda ta naše, prosvětlenější. Ale ranní série návštěv od paní uklízečky, přes první sestřičku, až po velkou vizitu, před kterou bych teda neměl bejt odhalenej, člověka hned zase vrátí na místo, kde je.
„Jak tak stáli kolem mý postele, kde ležim polonahá, s roztaženejma nohama“ prozradila mi po jedný obzvlášť početný ranní delegaci má žena, „musela jsem furt myslet na ten obraz Zvířátka obdivují píču od F. R. Čecha. Nojo. Vůbec se nedivim.
Většinu času jsem byl s oběma děvčaty na pokoji a po ruce, když bylo potřeba převzít Julinku a nechat mamánku odpočívat. Chodil jsem na nákupy do přilehlýho Lidlu a pak i do vzdálenější Billy. A tak jednou, dvakrát za den na krátký, intenzivní procházky. Objevil jsem kavárnu s kávou bez kofeinu, jeden parčík, sešel jsem dolů k řece a obdivoval most, po kterým jsem tolikrát přejel tam a zpátky.
Spali jsme na střídačku a pokoušeli se najít dobrý rovný místo mezi všema těma dobře míněnejma, často naprosto protichůdnejma radama, který člověk, teda pár, tedy trojice, v porodnici obdrží.

Když nás v sobotu ráno ještě všechny nepustili, poplakal jsem si trochu. Znamenalo to, že se rozdělíme. Ale nakonec se ten jeden den dal zvládnout. A taky jsem mohl Marušku vzít do porodnice, podívat se na sestřičku. A po cestě zpátky se takhle ve dvou alespoň na tři hodinky zastavit ve Ctiněvsi na fotbalovym hřišti, kde se bral Aid Kid s Anežkou, což jsou Maruščini snad nejmilejší lidi po rodičích a rodině. Svatba to byla nádherná, jen co je pravda. A Maruška si celou dobu hrála s malym Šimonem Obrmajerem. A já byl takovej přiomámenej ze všech těch neprospanejch nocí, z toho sluníčka, co už v něm jako bys moh zahlídnout spóry podzimu… a pak jsme jeli dom…

a v neděli pak vyrazili pro maminku s Julinkou a přivezli si je domů. A tady teď jsme. Jindřiška vzala Marušku na Petynku, Máša s Julií spí a já našel krátkej kousek času na to, pokusit se zachytit to jemný chmýří těchhle posvátnejch dní a tejdnů.

Velkej vděk. Velká radost. Velká úleva, že už je tady malá dáma s náma.
Nejkrásnější.
Zářící.

Stejně, jako její sestra.
Máme dvě lvice.
Speciální double lví požehnání.

Naše dcera Julie Königová se narodila dnes ve třičtvrtě na jednu v noci v Podřipské porodnici v Roudnici nad Labem. po celodenním čekání a odkládání jsme vyrazili z Letné až večer. z protějšího domu hrál k závěrečný fázi odjezdu smyčcovej kvartet a i před Palácem Stromovka hrál jakýsi orchestr swing. do toho překrásnej západ slunce nad dálnicí.
porodní asistentka Lenka nás napřed trochu zklamala, když jsme kolem devátý dorazili. skoro by nás poslala domů, zatím to na porod nevypadá, brzdila naše nadšení. ale pak Máše praskla voda, dorazila dula Bětka a šlo to ráz na ráz. během dalších dvou hodin byla malá Julie na světě. maminka i miminko v pořádku.

jsme tuze unavení, šťastní a velmi vděční

čekáme.
už to očividně nebude dlouho trvat, ale ještě to pořád tak úplně není
jsme připravení, sbalení, auto natankované. všichni, kdo by měli vědět a být nachystáni s námi, jsou již obeznámeni.
ručička hodin se pomalu posunuje, od ranní osmé, kdy už to vypadalo velmi, až teď po dvanáctou, kdy má krásná, moudrá a velmi těhotná žena spí na gauči
Maruška je ve školce, nejspíš ji dnes odpoledne vyzvedne babička
ale třeba taky ne. některý věci neovlivním, některý věci si svůj čas a okolnosti určej samy. můžu sedět rovně, můžu třeba meditovat, dělat dechová cvičení…

„intenzivně se učím, bejt uvolněnej a v klidu,“ odpovíval jsem v pátek a v sobotu všem, kteří se mne ptali, jak se cejtim. a ptalo se mě lidí docela dost, asi na mne to napětí bylo vidět. bodejž by ne. jednou dohou jsem zůstával doma u svých dvou milovaných Marušek a jednoho miminka, co už má prý sbalený kufříček, jak říká ta menší z Marií… a druhou nohou jsem se vzdaloval dodávkou přes páteční D1 na Brno, pak na Bratislavu po D2 a pak na Trnavu a Sereď, Nitru… až do 500 kilometrů vzdálených Hontianských Němcov na festival Atmosféra.
I tady si důležité věci určily termíny a okolnosti samy. Na festival Atmosféra jsme byli pozvaní už v roce 2019, ale kvůli covidu se pozvání posunulo napřed o rok a pak o dva. Moc hezky to sedlo k Besedě u Bigbítu, kam nás pozvali po loňském Zvířecím angažmá organizátoři s Kittchenem hned na další den. Až po novém roce, kdy jsme s Mášou obcházeli pravidelné těhotenské prohlídky, se ozřejmilo, že i naše miminko se chystá na svět někdy v těchto dnech. Podle ideálního termínu sice až o pár dní později. Ovšem jak víme, důležité události si určují termíny sami. A narození dalšího člena rodiny je událost rozhodně největší.
Když jsme na zmíněnou drobnou kolizi narazili tehdy, bylo rozhodnuté nasnadě. Události si určily termíny, kdo jsme my, abychom je zpochybňovali. Takhle se to krásně sesadilo samo, na koncerty pojedu, ono to všechno báječně dopadne.
Ovšem jak se zmíněné události blížily, statečnosti, musím se přiznat, ubejvalo.
Už minulej víkend jsem byl trochu napjatej ve všech těch Kopřivnicích, Opavách a Uherských Hradištích. Ovšem proti tomu tahu, kterej jsem cejtil, když nás můj chrabrý bratr Technař vezl těch šest hodin kamsi na Slovensko, se to vůbec nedalo srovnat.
Nejtěžší moment nastal, když po vytleskaném přídavku opouštěla scénu kapela, co hrála před námi. Bylo jasný, že teď budou tak dvacet minut skládat, pak mi dvacet minut stavět, pak zbylejch dvacet minut budeme zvučit a pak budeme hodinu hrát.
A za další tři hodiny pak s Kittchenem na malý stage ještě jedno hraní.
Co udělám, když se můj telefon teď skutečně rozezvoní a Máša mi zavolá, že jedou do porodnice. Odehraju s tím vědomím koncert se Zvířetem, zruším ten druhý a pofrčíme s bráchou těch šest, teď možná pět, hodin zpátky?
Nebo odehraju i ten druhej, protože odvěká role otců je postarat se o to, aby byla rodina v tomhle křehkém období finančně stabilní. A vítaná možnost podpořit maminku a miminko je až záležitost posledních dvaceti let, což je proti několika tisícům těch předchozích přeci jen jaksi slzička v moři? Takže mám správně bejt tady a udělat skvělej koncert, až si všichni sednou na zadek, rozjet všechnu magii, co jsem se ji kde naučil a uchvátit slovenské publikum, abych se mohl domů vrátit bohatý a lesknoucí se mastnotou?
A tak jsem tam stál na těch rozechvělejch nohách. Jedna, levá nejspíš, od srdce, ta citlivější, v Praze. Druhá, pravá, odvěce mužská, macho a agresivní noha lovce, bojovníka, pouťovýho mága v oboru umění na louce v Hontianských Němcích. A srdce pěkně veprostřed.
A jak tam tak stojím, ve snášejícím se soumraku, přitančí ke mně postava, ve který až docela na poslední chvíli poznám našeho Ondru Mataje. Bez jedinýho slova mne pevně obejme… chvilku mě drží, cejtim jak dejcháme. A pak zase tančí dál.

A pak už to jde rychle. Postavíme nástroje, namalujeme na pódium magický znamení, společně soustředíme energii… páteční koncert Zvířete na festivalu Atmosféra byl jeden z těch nejsilnějších, nejmocnějších, nejhezčích. Na hodinu jsem byl naprosto tady a právě teď. Oběma nohama pevně na chvějící se stagei. A obě Marušky, i to naše nachystané miminko, tam byly se mnou. A basta fidli.

Po vystoupení se ukázalo, že doma je všechno v pořádku. A tak jsme odehráli i koncert s Kittchenem. Ten už byl o dost náročnější, pro unavenější publikum od unavenější kapely. Ale stejně to bylo silný a vyživující.
A pak nás brácha Technař všechny odvezl na ubytování o pár kilometrů dál.
Ještě jsem chvilinku koukal na hvězdy a vzpomínal na ty, které jsem sledoval z terasy penzionu Rut před dvěma týdny. A nebem prolítla perseida a já si rychle přál to jedno přání, kterýho teď mám plnou hlavu.

V sobotu jsme od rána přejížděli 260 kilometrů na Besedu u Bigbítu. Nakonec nám to zabralo skoro 3 hodiny a tak si většina kapely odjela na hotel odpočinout. A já, napjatej jak strunka, i když výrazně spokojenější o těch 250 kilometrů blíž, jsem se nechal vysadit přímo na příjezdový cestě k topolovýmu hájku. A celý odpoledne se blomcal bezcílně po festivalu, očumoval kapely a povídal si s kamarádama a pořadatelama a dalšíma kapelama…

A najednou už byl večer a celá ta naše jednotka, chudší i tentokrát od Toma Neuwertha, ale pořád v šedmi lidech, sešla. A chvilku jsme seděli v zákulisí za hromburácení kapely NAV, brácha nabízel Lindě cigaretový vajgly, jako špunty do uší… a pak byla zvukovka a z hlavní stage k nám přeznívali Black Country New Road. místní zvukaři se hádali a nemohli pořád přijít na problém, kterej vlastně neustále způsobovali tim, že každej dělal něco jinýho a jak na sebe byli nasraný, nedokázali se shodnout. ale těsně na poslední chvíli to klaplo a zapojili nás.
A přišla spousta lidí a pod pódiem, na kterým jsem před šesti lety za hrozný, dvoudenní kocoviny, hrál s Tomem ve dvě odpoledne na rozpálený stagei, bylo hromada lidí. A nám se to hraní tuze povedlo, celý se to vzneslo a zase jsem byl na pár okamžiků cele spojenej a plnej. a bylo to parádní.

Brácha nás pak zase vezl tuze dlouho na ubytování. A brzo ráno jsme vstávali a vydali se na cestu. A s velkým předstihem před zbytkem kapely jsme v neděli dorazili domů.

Takovýho štěstí.
Zase jsem mohl bejt kompletní. A na dýl, než na hodinu koncertu. Obě Marušky, ta malá i ta veliká, i miminko, pořád ještě nachystaný. Zase jsme byli, po tý tisícovce kilometrů, šťastně spolu. Dal jsem všem pusu a miminku přes tenkou stěnu bříška zašeptal:

„Tak už jsem zpátky. Až budeš mít dojem, že je čas, jsme tady.“

Odpočítávání může pokračovat.