Autor: Jakub König

No vida.
do včerejška jsem paní Hogenovou neznal. podle reakcí a Facebooku ji ale jinak znají všichni, většina už ji prokoukla a kromě diskutujících na profilu Petra Viziny ji naprosto nezávisle tepe i bývalý kolega Martin Groman na serveru Aktuálně, prosím pěkně, zde

dneska už si to pouštět nebudu, jak někoho oprávněně, naprosto nezávisle a velmi trefně doktor Groman tepe, jsem již slyšel mnohokrát.

počítám, že se časem ukáže, že jsem se buď nechal strhnout skvěle vedeným a otevřeným rozhovorem. A nebo mám na paní mnohem mírnější nároky, než pan doktor a jiní lidé. Možná právě proto, že o ní jinak vím houby. Nebo je prostě paní super a doktor se zase nechal rozčílit. Což mu nesvědčí. Stýská se mi po něm. Byl to super kolega. A jeden z nelepších šéfů, co jsem v životě měl. Dá-li, třeba ho letos o prázdninách konečně zase navštívíme.

kromě výše řečeného Martin taky skvěle vaří. Jeho žena taky.

tak pak, nad grilem s flambovanými banány na závěr opulentního večera, nebo možná při kávě podávané poté, můžeme podiskutovat, jak že to teda vlastně nakládá ta paní Hogenová.

A s toutou lahodnou představou se s vámi milí čtenáři pro dnešek loučím. Flambované banány, přatelé

filozofka a spisovatelka Anna Hogenová, i Petr Vizina, kteří spolu pro Meltingpot vedou předvánoční rozhovor, nakládají výborně. Moc doporučuju si to pustit, já nevim, třeba k žehlení, k malování, nebo k čemukoli, co vám umožní, si vyslechnout, jak si tihle dva povídají o důležitých věcech. Na začátku jsem se trochu ztrácel v počátcích, ale pak je to mnohem jednodušší. Oba mluví velmi otevřeně a moc se mi líbí, jak plynule přecházejí mezi věci naprosto světskými i těmi posvátnými. A jak se postupně ukazuje, že oboje je na dotek blízko, oboje vlastně současně. Neustále. Pro nás pro všechny.
a paní Anna to všechno moc hezky, a přitom většinou srozumitelně a laskavě, vysvětluje.

krásný setkání s někým, o jehož existenci jsem do dneška neměl ani tušení. A bylo bezva po dlouhý době vidět zase Petra Vizinu, se kterým si už dlouho domlouváme sraz.

hehe. S kym já si už dlouho nedomlouvám sraz. Aktuálně se navíc ještě nějakej čas v rámci rekonvalescence budu snažit vyhejbat možnosti nakažení. což při dnešních číslech znamená, držet se doma nebo na procházkách venku. Jít si zaběhat s Fiksounem. Z toho důvodu se nechystám ani na Efterklang, který vydali parádní novou desku Windflowers a který hrajou v Meetfactory pozejtří myslim. A dokonce ani na premiéru Aloise Nebela do Liberce, která je čtvrtýho února. Tedy popopozejtří.
Tam mě ale dost saturuje zpráva od Adama Skaly, že hudba sedí v představení parádně a má ode mě tudíž všechno, co potřebuje. A že to bude super. To mám fakt radost.
A další představení budou víc v klidu. Takže až se na Nebela vydám, třeba někdy v březnu, bude to už pěkně usazený, ale pořád čerstvý. Jako něco, co je právě takové.

dneska jsem naznal, že hledat na situacích to dobrý, patří k mýmu základnímu nastavení.

já bych řek, že to je dobrý, ne?

ha

ha

s Hafisem chodim ven rád. Hafis je pochopitelně pes, je neuvěřitelně poslušnej a pořád má dobrou náladu.
„Kde máš klacek, Hafisi?“ ptám se, krátce poté, co jsem jeden našel a odtrnil, aby s nim šlo šťourat do slaboučkym ledem zamrzlejch louží.
„Mařenka přišla a zahodila ho,“ odpovídá pejsek hlasem naší čtyř a půl leté dcery. A tak jdem, najdem jinej klacek. A Hafis i já si spokojeně vykračujeme v ledovym větru ke kravínu a pak kolem hřbitova zpátky.

mi povídá Máša, když jsme se vyběhaný vrátili s Maruškou ze školního hřiště, kde mi ta naše holčička pomáhala rozlejvat barvy na plátna. A mezi tím jsme hráli na babu a taky na hrocha, kterej Marušku sežral, nebo spíš veze v tlamě, a já teď vidim připlouvat několik hrochů a o každým z nich si myslim, že už tam je ta moje dcerka, jenže není, takže jsem děsně zklamanej. Načež v tom posledním hrochovi je. Což je naopak velká sláva a mám velkou radost.
Máša nás při tom vyfotila z okna kuchyně, odkud nás pozorovala. Odpolední slunce prudce zapadalo a když jsem se na fotce, kterou Máša pořídila, podíval na ty dvě postavičky, pobíhající po trávníku, musel jsem jí dát za pravdu.
Jojo, takhle vypadá štěstí.

Ráno jsme se spontánně rozhodli, že vyrazíme do Telče. Kde se projdem a já nakoupím. Přesto, že je od Mášina rodného domu Telč nedaleko, byl jsem tam nakonec výrazně víckrát, než ona. A tak jsem mohl dělat frajera a co jsem věděl, to jsem ukázal.
Jezdili jsme sem kdysi na Dobrou Vodu s maminkou, pak jsem tu byl v době dospívání za svojí tetou… a pak se Zuzkou, se kterou jsem chodil v roce 2003, kdy jsem začal na canny.obribroskev.cz psát svůj blog. S tou jsme na terase místního penzionu sledovali se skleničkou Martini zatmění slunce. Který ze Znojma, vlastně celkem nedaleko od Dobré Vody, sledovala Máša.
Tehdy se mi ale Telč moc nelíbila. Přišla mi tak okázale načančaná. A navíc jsem moc chtěl hrát na festivalu Prázdniny v Telči, ještě vlastně v době, kdy jsem pomalu v žádný kapele nehrál. Ani na nic nehrál. Tak jsem byl možná trochu dotčenej, že mě tam nepozvali. Už nevím.
Dneska byla ale Telč úplně perfektní. Jednak jsme zaparkovali tak, že jsme do vnitřního města vešli ulicí Na můstku, která začíná fakt na takovym můstku přes příkop, ti povidám, holky nadšený. A na náměstí jsme si v kavárně u Milušky, nebo někoho s podobně laskavým jménem, dali kávu a dvě horký čokolády… a oba rybníky byly zamrzlý a tak jsme po nich trochu chodili, opravili jsme čtyři rozbitý a nedodělaný sněhuláky, plivali na led z mostu, kterej Telči věnovalo Švýcarský město, který si nepamatuju, ale má stejně písmen, jak Telč.

Po nákupu potravin jsme se vyrazili krátce podívat ještě na tu Dobrou Vodu u Telče, kam jsem jezdil jako malej. Vyšplhali jsme k chatičkám, co jsme v nich tehdy bydleli. A teď už vypadaj úplně jinak. Vyfotil jsem pro svou maminku ten krásnej výhled, Maruška spadla obličejem na poli do sněhu, takže ho měla tak roztomile odřenej, že jí to ani nevadilo. No a pak jsme dnešním jasným sluncem jeli zase zpátky. A povídali si. A zatímco Máša odpočívala doma, my vyběhli ještě na hřiště. Využít prostoru a možnosti trochu se vyřádit s barvama. A hrát na babu. A na hrochy, hrůšeny.

Byl to překrásnej den. A jsem za něj moc vděčnej. A skutečně velmi šťastnej. Děkuju, děkuju, děkuju

Krásný dny i vám

od doby, co jsem byl na Štílečku, se mi dny podstatně zkrátily. Večer sedím dlouho u počítače a přepínám ve svejch pracovních kolečkách. Ráno slyším, jak se holky bavěj přes zeď z dětskýho pokoje. Veselej, zvědavej a radostnej hlas naší dcerky. Hlubší a měkčí hlas její maminky. Já spim v tanečním pokoji, nebo sále, jak se té světlé místnosti říká. Tančívá tam paní bytu se svým chotěm argentinské tango, které je mnohem úspornější v prostoru i výrazu, než takový to akrobatický tango, jaký si vybavuju třeba u verze Roxanne z filmu Moulin Rouge. Nevim, jestli tam přesně je, ale jdu to hledat.

O dvacet minut později jsem zpátky u svýho vysílače, od kterýho jsem se teda mezi tim nevzdálil… zato jsem viděl na youtube video z výbuchu vulkánu Hunga Tonga… jestli to jméno není kulturní apropriace, tak už nevim. no a taky půlku Roxanne, která na mě nakonec byla příliš dramatická na to, abych o ní napsal, ža takhle teda, paní bytu se svým chotěm, netančej. Je to moc pěkný, vidět je otevřenejma dveřma, když oknama do toho tanečního pokoje svítí odpolední slunce. viděl jsem to jenom jednou teda, ale bylo to moc hezký.
tak v tomhle pokoji spím. a ráno mě probouzí hlasy od vedle.

O další dvě hodiny a několik (desítek) minut hudby pro toho báječného železničáře později. Vždycky se do toho zaberu. Nejinak tomu bylo tentokrát. A protože mě ještě nějaká práce čeká a jdu pozdě spát, ráno vstávám nejpozději. Dopoledne si trochu pohrajeme s Mářou, dneska jsme kupříkladu dost házeli míčem, dost malovali, taky jsme sbírali a počítali plastový vajíčka… ale nejvíc jsme asi házeli míčem.
Po obědě krátká procházka. A než se nadějem, pomalu je po čtvrtý hodině a rychle se začne smrákat. Smračí se, Marušku vykoupem a před spaním posadíme k pohádce… sami jsme s Mášou dneska skoukli dva díly seriálu Devadesátky. A pak jdou holky spát. Jsou to kratičký dny. Tuze to utíká. S takovou budu starej, než bys řek Štefan Švec.

v Praze jsme přespali dvě noci, dneska ráno jsem oběhl doktora a poštu, naložili olbřímí nákup z Rohlíku a kočky a celý ten náš cirkus, naložený v autě jménem Jeřabina, vyrazil směr jižní Morava.

je tu blato, ale klid.

k čemu klid? divil bych se ještě před pár lety.
teď tu spoko sedím ve vyhřáté kuchyni, jak místní říkají i jídelně, což chápu, taky to dělám. a střídavě pracuju na hudbě k Aloisi Nebelovi a střídavě se pomaličku probírám tímhle postem.
město je hektický, všechno to tam pořád pulsuje. Ve dne, v noci. Jen už si to neuvědomujeme.

Tady, když přejede po setmění auto, je to velká událost. Dole ve vesnici ho zastavěj, osádku snědí a použitelný díly vozu namontujou na obřího robota, kterým chtěl v roce 2025 vyrazit napřed na Brno a pak, pán Bůh dá-li, i na Prahu.
Tím tempem, jakým tady ale jezděj auta, to nevidím dřív, jak 2033.

• 

Jemice se ve skutečnosti nejmenuje Jemice, ale Jemnice. Ale Máša s Jindřiškou tomu městečku jinak neřeknou. Já sem často jezdim nakupovat do místního nepříliš zásobenýho Penny. Mám tu cestu rád, je to tak akorát, že se člověk projede a provětrá si hlavu, taky si můžu pořídit nějakou studenou limonádu, což je jedna z mejch neřestí.
A dneska jsem vyrazil pro tofu a tempeh a kuřecí maso, protože se nám doma sešly jen samý přílohy.
Stihli jsme před tím v dopoledním slunci jeden krátkej vejlet. A teď se na obzoru, jasně osvíceným tím ostrým sluníčkem, vršily šedočerný mraky, působilo to dramaticky. Za chvilku se dalo do hustýho sněžení. Foukal vítr a po levý ruce mi ještě svítilo sluníčko, zatímco z pravý se přihnala bílá stěna. vítr se opíral do silnice a kreslil na ní zvláštní mapy. vypadalo to, jako když se vítr prohání hustou travou. jel jsem pomaličku. a tentorkát nezahnul k Penny, protože tam jsem tofu nikdy předtím nenašel… ale zajel jsem do vyhlášenýho obchodu zdravou výživou a pořídil spoustu zdravých potravin. A papáju naloženou v cukru. Jemice se ukázala mít moc hezký historický centrum se spoustou malých krámků. Koupil jsem ještě ptačí zobání, Reportér a Magazín Legalizace a zašel jsem právě i pro nějaká kuřecí prsa, abychom lehce obohatili svou jinak víceméně vegetariánskou kuchyni… když mi zavolal můj endokrinolog.
„Pane König, přišly mi výsledky, máte zvýšenou funkci štítný žlázy.“
Musel jsem se zasmát. V Telči byli rychlí, jinak to je ale stará známá písnička.
„No jo, no to vim.“ vodpovídám z vesela. „Však jsem teď byl na tý léčbě radiojodem…“
„Nojo, pane König, když vona ta léčba zabírá až tak za čtyři, pět měsíců. To ještě budete muset brát ten Propycil, co jste bral doteď. Vemte si tři ráno a tři večer, jo, a v pondělí stejně máte domluvenou kontrolu, tak se stavte.“
No tak ještě, že jsem těch šest krabiček, co mám doma, ještě nevyhodil, řikám si. Ale jinak musim říct, že mi to teda velkou radost neudělalo. Tak jsem s tim báječným nákupem nasedl do auta, kterému říkáme Jeřabina… a jel jsem tou bílou vánicí zase zpátky za holkama.

Odpoledne jsme s Maruškou vyrazili na chvilku do toho sněhu. Sněhuláka ale postavit nešlo a tak jsem se nechal jenom pořádně zkoulovat, hahaha, obešli jsme náš tradiční okruh kolem bílýho kravína… večer jsme s Mášou dokoukali třetí díl Matrixu rozkoukanej někdy před měsícem a něco. A když holky zalezly do postele, pustil jsem se do práce na hudbě k Aloisovi Nebelů. Udělal jsem kus a teď jdu pomalu spat. Jen ještě:

Včera jsme se dívali na film Imitation game o britském matematikovi Alanu Turingovi. Ten, kromě toho, že se svým týmem během druhé světové války rozluštil kód Enigma, vymyslel předchůdce dnešních počítačů a zároveň přišel i s titulní Imitation game. Testem, kterému se dneska říká Turingův. A o kterém jsem poprvé slyšel, když jsem před skoro pětadvaceti lety viděl Blade Runnera. Test, který tazateli umožní na základě otázek a odpovědí zjistit, zda komunikuje s člověkem, či strojem. Prostě vytvořil základy, na kterých mohlo vyrůst cosi, čemu říkáme umělá inteligence. A zároveň vymyslel nástroj, kterej tuhle inteligenci dokáže rozpoznat. V padesátých letech minulýho století.

A ve stejných padesátých letech minulýho století, v roce 1953, byl odsouzen za „homosexuální akt“ a mohl si vybrat mezi vězením a chemickou kastrací. A o rok později, po roce podstupování druhý z možností, spáchal sebevraždu.
Jen necelejch osmdesát let zpátky. Člověka, kterej byl v mnoha ohledech tak napřed, kterej toho světu a svý zemi dal tolik, zničej jeho vlastní spoluobčané na základě takovejchle ostudnejch a obludnejch předsudků. Takový hrozný nepochopení.
A pak si zase řikám. Tohle naštěstí už dneska neni možný. Tak strašně dlouho byla homosexualita trestná, perzekuovaná, vysmívaná… a dneska je v tomhle směru společnost mnohem otevřenější, lidi nejsou tak úzkoprsí… a pak si zase řikám. Nojo. Ale podivej se na Polsko. Nebo na Rusko. V našem bezprostředním sousedství. V roce 2022.
A pak si zase řikám. Buď rád, žes měl možnost si uvědomit, že slučováním a sjednocováním různejch přístupů, talentů a kvalit může vzniknout něco novýho, výjimečnýho, převratnýho. A chovej se podle toho. Žij to. Nevymlouvej se na ostatní.
Jak říká moje báječná učitelka:
„You are the way. Be the way.“

vstávat v 6:30, po paměti vyčistit zuby, nandat čočky, sejít dolů k autu, zběžně oškrábat ojíněný okna. a jet. Podcastovou sérii Gotťák jsem při včerejší cestě na nákup do Jemnice doposlouchal až kam to šlo, tedy do pátýho dílu. Dost mě to baví je to důkladný a přitom to nepostrádá lehkost a vtip. Občas mi přijde, že jsou Pavel Klusák s Terezou Dočkalovou na toho slavíka dost přísný. Na to, že je Karel mrtvej a nemůže se k tomu vyjádřit. Je pravda, že tím, jak si Karel Gott svůj mediální obraz hlídal a upravoval, už se k některejm událostem tak nějak vyjádřil svym životem. Těžko říct, jak by obstály naše životy, kdyby je někdo zpětně prohlížel, studoval, hodnotil a vysvětloval. Jak je ale znát třeba z toho, že jsem poslechl všechny díly, co už jsou venku, na jeden zátah, Gotťák se mi líbí. A dozvěděl jsem se z něj spoustu novejch věcí.
Věděli jste třeba, že Gott asi na půl roku emigroval?

Každopádně jsem si v těch třičtvrtě na sedm ráno pustil místo podcastu hudbu. A Spotify mi naslepo vyplivlo Jubilee Street, což je písnička od Nicka Cavea a Bad Seeds. Asi by bylo dobrý říct, že moje nejspíš nejoblíbenější písnička od Nicka Cavea a to mám od něj oblíbenejch písniček fůru a jedna je lepší než druhá. Ale Jubilee Street je naprosto speciální číslo.
Jednak je krásně nahraná na desce.
Jednak mě s ní Bad Seeds totálně rozstřelili na začátku koncertu v hokejový hale v Holešovicích někdy v roce 2013. Tehdy jsem viděl Cavea asi potřetí, ale po dlouhý době a popravdě jsem na takovej masakr nebyl připravenej. Jako bych ho znova objevil. A tehdy jako bych si taky uvědomil, jak fantastickej je frontman, nebo zpěvák, nebo polobůh. Jak fantasticky a přitom naprosto přirozeně pracuje s publikem. A to samý mě pak totálně dostalo o pár let později, když jsme vyrazili s Honzou, Radkem a Terezou do Berlína… A zase byla jedna z největších událostí právě Jubilee Street.

Nakonec je to do Telče docela kus. Po malejch silničkách. Pak pomalu na ty větší… Dačice. Tady někde dohrávala Jubilee Street. A pak, za pár kilometrů, Telč.
Co jsem se sem najezdil s maminkou a bráchama, taky pak v průběhu dospívání… no a nakonec dokonce dvakrát hrát na legendární festival Prázdniny v Telči. teď se městečko probouzelo. Parkoviště před polyklinikou už bylo celkem plný, před odběrovou ordinací naštěstí jen malá fronta. Ještě, že jsem se nestyděl zeptat. Jinak bych čekal s větším chumlem vedle na chirurgii.
Unavená paní mi svižně nabrala krev na žádanku od mýho endokrinologa a než jsem se nadál, už jsem zase seděl v autě na parkovišti. Jak mi to paní nepřipomněla, úplně jsem zapomněl, že si mám místo vpichu mačkat a tak tam teď mám parádně tmavou modřinu.

No pak jsem jel, přes nákup v parádně zásobeným COOPu, zase zpátky. Celou cestu za holkama jsem měl před sebou úzkej, sytě oranžovej pruh oblohy, kterej rámoval obzor na východě, pod vrstvou mraků. Doposlouchal jsem celou Push the Sky Away. Tyjo, za rok to bude deset let, co tahle parádní deska vyšla.

Takovejch věcí, takovejch věcí.
Na posledních pár kilometrů mi Spotify vybralo desku a písničku, kterou jsem zase masivně poslouchal letos. Teda loni. I letos. A to je Hey What od kapely Low. Písnička Days Like These.
A tak, abyste náladu toho rána měli kompletní, můžete si ji dopřát taky.

je to báječný. v některý chvíle, jako by tadevatenáctidenní pauza ani nebyla, jak je všechno přirozený a na svym místě.
ale pak jsou tady ty všechny ostatní momenty, kdy se zase připomíná jakoby ve všem. hodně si povídáme, i s velkou i s malou Maruškou. jednak máme hodně témat, který jsme během odloučení probrat nemohli. Jednak vystoupilo na povrch, jak se těšíme ze společný přítomnosti. Užívám si to. Velmi.

Sledovali jsme z okna jídelny, jak nad prasečákem vychází obrovitánskej úplněk. byl celej růžovofialovej. Rychle vystoupal na tmavou oblohu a teď je venku spousta modrýho světla. do víkendu mám doporučení, spát ještě v jiný místnosti. a tak, zatímco Marušky už sladce chrupou, mám chvilku na finišování série Ponorný města a na psaní blogu. I na to, uvědomit si, že jsem takhle plnej, úplnej a šťastnej.
jako ten Měsíc.