highlightem vánoc je bezesporu bramborovej salát. Letos se Máše s Jindřiškou povedl znamenitě a tak jsem mohl většinu času jíst bramborový salát a když mi došel, zase jsem si pro něj došel. A bylo. Dostatek bramborovýho salátu vzbuzuje ve společnosti dojem, že je zajištěná a nic se nemůže stát.
na návštěvě u babičky v České Lípě mi můj iPhone 8 dvakrát vypadl z kapsy na dřevěnou podlahu (podraha, řekla Ája) a doma jsem zjistil, že mi po displeji běží síťka tenoučkých prasklin. Možná znáte ten nepříjemný pocit, jako kdyby vás někdo tahal za stehy, kterej takovýhle první narušení integrity lesklé a drahé věci. U mne ten pocit přispěl k prohlubujícímu pocitu marnosti, podporovaným TVS (tradičním vánočním splínem) i blížícím se odloučení od rodiny.
pondělí jsem včera tedy trávil ve stavu vzrušený excitace, kdy jsem se chvíli hluboce radoval, že mám vedle sebe na procházce tak úžasnou, vtipnou a okouzlující dcerunku, abych se o chvíli později rmoutil, že ji teď až do 16. 1. neuvidím. Máša do toho chystala s Jindřiškou pohřeb na úterý, je celá unavená, pomuchlaná a má co dělat, aby ty emoční zásahy posledních několika tejdnů, v tý únavě useděla. Tolik vidim, jak bych tu byl platnej a co by bylo třeba udělat. A budu pryč.
je to tedy velký cvičení v nelpění jak řiká můj vnitřní Dalajlama. A já jsem zrovna na jeho začátku. Tak good luck.
o Vánocích mi přestávalo bejt dobře někdy v průběhu dospívání. Když člověku z ničeho nic zmizí ze života kouzlo, když se najednou odkryjou všechny ty drátky, celý to zákulisí, na kterým to všechno běhá, je to pro jednoho velký sousto. Zjistil jsem, že na Vánoce se dá docela dobře pít, aniž by si někdo moc všiml. A tak jsem spoustu Vánoc trávil lehce pod parou. A některý i trochu víc, až jsem si občas říkal, jestli si to nekazim sám. Potom přišel ten rok, kdy jsem se těsně před vánocema propad do hluboký a těžký krize identity, kdy jsem se rozešel s Olgou, šlápl opilej na balkóně v Český Lípě do rybí polívky, nepochopitelně postavený těsně za dveře balkonu, na kterej jsem chodil kouřit. Kousky ryb se zasekly v odtokovém kanálku, bylo to nedůstojný, trapný, vtipný, celej balík toho byl. A pak byly další a další Vánoční svátky, kdy se to měnilo chvilku k lepšímu chvilku k horšímu. V roce 2016 kdy jsem se na firemní večírku opil a zfetoval tak, až jsem se probudil na gauči ve vile, kde jsme toho času pracovali, v době, kdy jsem měl vézt svou čerstvě těhotnou Mášu za rodinou ke Znojmu. Kdy nakonec jela sama s Jindřiškou a já po dvou dnech lití ze zoufalství, že o to všechno přijdu, přestal 25. 12. 2016 pít alkohol úplně. Včera to teda bylo pět let. Hejahou. Někdy mi to přijde dýl, někdy mnohem kratší dobu.
Pak se narodila Maruška. A já objevil ten zázrak, kterej jsem měl dojem, že jsem ztratil v průběhu dospívání. Vánoce se pro mne zase jednou změnily… a teď je většinu vnímám optikou té naší malé holčičky.
Ty letošní byly speciální. Babička Maruška nejstarší, která 21. 12. odešla do „jiného světa“, jak říká Maruška nejmladší, byla během slavnostní večeře i neslavnostního mumraje, přítomná. Často jsme ji zmiňovali, však do poslední chvíle se plánovalo, jak bude s námi. Dlouho do noci jsme hráli Člověče nezlob se, povídali, popíjeli, jedli. Včera u nás Mášina rodina ještě posnídala a poobědvala a pak už se všichni rozutekli do svých domovů.
My dneska ráno vyjeli do České Lípy. Dorazili jsme sluncem chvilku před oběděm, nacpali se k prasknutí a pak jsme tak odpočívali a povídali si, až, těsně před tím, než jsme chtěli odjet, začaly v televizi 3 oříšky pro Popelku, který maličká ještě neviděla. A tak jsme seděli v pokoji s mou babičkou Dášenkou, která už jen leží, s mojí maminkou, s Mášou a naší dcerkou Maruškou… a koukali jsme na tu starou pohádku, kde jsou všichni mladý a živý. Báječný bratr Technař koukal v obýváku na něco svýho. Za pár dní odjíždí zase na Aljašku. Snad bude brzo zase zpátky.
A pak jsme zase nasedli do auta. A tim štiplavym mrazem jsme přes Úštěk a Roudnici jeli dom. Celou cestu se na mě buď někdo lepil, nebo naopak někdo přede mnou jel šedesátkou… ale uteklo to rychle. V závěru si Maruška nechala pouštět svý oblíbený Chinaski, od kterejch teď teda vyžaduje „neštěkde po mně ani pes“ a hned tu další skladbu z alba Dlouhej kouř. Mohlo bejt hůř.
Domů jsme dorazili kolem sedmý, Máša chuděra úplně uondaná po dnech smutku, radosti a po tom výjezdu na sever. Mařenka rozdováděná od babičky. Taky vlastně chuděra, protože pořád kašle. V podstatě už od září s krátkejma přestávkama ta naše holčička chudák furt buchcá. „Takys byl špatnej na průdušky,“ povídala dneska moje máma. Proto jsme tě brali do hor. Do Krkonoš. „Jo a táta se mnou jezdil do Tater přece…“ „No vo tom nevim,“ povídá máma…
A tak to celý je. Tak to celý je vlastně zase smutný a melancholický. Jak jsem z Vánoc zvyklej, teď to ale přepadlo i Mášu. Ten nezřetelnej, nezachytitelnej a přesto hlubokej a bolavej smutek z toho, že všechno odchází, všechno postupně mizí, stárne, ztrácí se. Můj táta i se všema těma vymyšlenejma a pravdivejma historkama, který už ani moje máma nezná. Honza Suchej, co před Vánocema před pár lety odešel od maminky k jiný dámě. Mášina babička, kterou jsem poznal před sedmi, osmi lety, plnou síly a humoru. Nakonec i ta moje babička se jednou zvedne z postele a půjde. Všichni postupně půjdeme. A žádný z našich historek, přání, strachů … ani ta nádherná obrovská láska, který jsme schopný. Všechno to jednou nebude. Nejenom pro nás. Ale pro nikoho a pro nic.
A to je asi jádro toho mýho Vánočního smutku. Ke kterýmu se přidává, že za dva dny brzo ráno dostanu radioaktivní jód a do 16. 1. budu bez mých milovaných Marušek. Je mi jasný, že spousta z vás byla bez svejch milejch delší dobu. A že existujou mnohem náročnější konstelace. V tyhle dny mi to takhle ale úplně stačí.
no a pak je tady všechno to, co jsem se naučil v naší lesní škole „nikdo, nikdy nic doopravdy nezmizí. Nikdo nikdy nikam doopravdy neodchází. Nic nemusíme svírat, držet, vlastnit. Naopak. Možná, že když dokážeme pustit z rukou úplně všechno, když se nám povede s důvěrou povolit všechna ta sevření, otevře se prostor pro to důležitý, pro to světlo, co hejbe , co prochází světem. Pro tu nádhernou, obrovskou lásku, který jsme plní až po okraj.“
Mášo, Maruško, miluju vás nejvíc na světě. Jsem toho plnej, jak vánoční Coca-Cola, když si ji člověk nese domů z krámu. Jsem vědomě šťastnej, že vás obě mám, že jsme v tom světě na věci společně. Jste to nejdražší a nejúžasnější, co mě v životě potkalo. Jsem za to moc vděčnej. Děkuju, děkuju, děkuju.
Chtěl bych vám všem popřát klidnej závěr Vánočních svátků. Třeba někomu za krkem sedí taky takovej zvláštní sametovej a hlubokej smutek a tak by mu mohlo přijít k duhu, že na to neni sám. A že se neni čeho bát. Že to je v pořádku. Že to je jen takovej tradiční Vánoční, tradiční Vánoční splín.
Včera brzy ráno zemřela Mášina babička Marie Rivolová. Máša, její maminka a sestra tam byly s ní. Velkou část posledních několika dní i v ten moment, kdy babička odešla do „jiného světa“ jak říká a zkoumá Maruška. Vše bylo klidné a tiché. I děvčata, když se k nám pak vrátila, byla klidná a tichá. A takové předvánocně slunovratové dny máme. Klidné a tiché.
Celý předchozí víkend jsme byli s Mášou doma sami a odpočívali jsme. Maruška byla u babičky v České Lípě a vrátila se zase rozzářená a spokojená a šťastná. A my se stihli trošku dospat a zkouknout celou novou sérii Witchera.
V pondělí jsem Mářu přivezl slunečným dnem. A večer se, naprosto v protikladu k posledním týdnům, jsem vyrazil na koncert Lenky Dusilové na Nové Scéně Národního Divadla. Bylo to čarokrásné. Lenka a její kapela hrála primárně skladby z alba Řeka a my seděli na sedačkách a poslouchali a koukali na projekce VJ Aeldryna. Bylo zvláštní vidět najednou všechny ty dlouho neviděný kamarády. Zviřátka. A pak zase šupky dupky (hehe) domů. Do pelechu za děvčaty.
Kdybych prodával obrazy tak, jako za posledních čtrnáct dní, nemusel bych mít o živobytí strach. Je to posilující, trochu nečekané a zároveň přirozené. Snažím se sedět, stát a myslet rovně, abych se příliš nebál a na druhou stranu, abych zase si neujel, jak se říká, přímo do prdele. Dneska jsem byl rozvážet dva obrazy, každej na opačnej konec města. Máša jela s Maruškou k Pražskému jezulátku. Je prej nahatý. Jindřiška a maminka Marie vyklízeli místnost po babičce a chystaly věci na odnos.
Nečekaně jsem se nechal oočkovat třetí, posilující dávkou. Prostě jsem napsal panu doktorovi, sestřička odepsala, ať přijdu, přišel jsem a je to. 28. 12. mi začíná léčba radiojodem a tak bych chtěl být už co nejvíc pošetřený. A pak budu do 14. nebo 15. v izolaci. Je to zajímavej konec roku, to vám tedy povídám.
Jirka Vaněk vydal moc hezkou desku Radiopop se svojá kapelou Sebedrás. Ještě jsem si ji nestih krz aktuální atmosféru a Mařenčiny protesty, že chce „neštěkne po mně ani pes“, nestih naposlouchat pořádně. Ale z toho, co jsem slyšel, je slyšet, že se Jirkovi povedlo, přenýst do digitálních drážek obsah svý hlavy. A že mu to moc pěkně funguje. A zní.
Abych to dovysvětlil. Jak pravidelní čtenáři vědí, už cca deset, jedenáct let se potýkám s hyperfunkcí štítný žlázy. Po dlouhodobým zklidnění a způsobným braní léku Propycil se mi během posledního roku a půl zase trochu rozjela. A můj endokrinolog mě už skoro těch deset let přemlouvá, ať si nechám štítnou žlázu odoperovat, že to je bezva, že už pak nebudu muset brát léky, co jsou blbý na játra, ale jenom hormony, což neva. prostě nádhera. Jen teda je při tý operaci zanedbatelný riziko poškození hlasivek, což je důvod, proč třebas Lucie Bílá, viď, si nechala štítnou žlázu odstranit pomocí radiojodu. A jak je dneska spoko. Řikám si teda, co je dobrý pro Lucku, je dobrý i pro mně. A než jsem se nadál, najednou mi volali z IKEMu, ať tam v 7:15 jsem a bylo.
Tuhle návštěvu jsem popsal v předešlých postech. Jénže. NA pondělí jsme byli domluvení na začátek takzvanýho akumulačního testu, kdy budu brzo ráno do IKEMu docházet po tři dny… a pak za tejden, v další pondělí, mi řeknou, jestli se pro terapii hodim. a hned mi ji nasaděj. Počkat počkat, řikám já. Nenene. Test dobrý, ale během léčby je člověk radioaktivní, takže by neměl spát v posteli ani vedle svýho dospělýho partnera, natož aby se nějak muckal s děckem, takže bych byl od pondělí 13. radioaktivní přes celý svátky, což teda rozhodně nechci. Jakkoli jsem se takhle bránil, sestřička, nebo kdo to se mnou po telefonu domlouval, tuhle informaci nepředala. A tak na mě paní doktorka Navanka Solar v pondělí v 7:15 vybalila, že teda za tejde, když všechno pude jak má, začnem. a já chytil paniku, a hned se teda zase začal bránit… půlku pondělí jsem strávil v helu tzv., odpoledne mi ale při dalším měření řekli, že teda počkají až po Vánocích, že to neva. Během celýho dne jsem se, taky mírně radioaktivní, držel stranou toho našeho kvítku. Kterej si oblíbil první vlastní dospěláckou písničku. Je to Dlouhej kouř od Chinaski z desky První signální. Víte, že jsem si myslel, že to je družice? Nevíte. V úterý a strředu jsem po ránu jezdil na Kačerov a pak busem na IKEM. Už to tam umim a vim kudy jít.
Taky se během těch pár dnů stala ta zvláštní věc, co už se děje druhym rokem. Ve chvíli, kdy jsem měl na účtu poslední tři stovky a už tejden dumal, jestli je to teda opravdovej konec mý výtvarnický profesionální dráhy, najednou se stavil pán pro dva obrazy, kamarád si objednal další a od Františka Řezníčka přišly peníze z Červenýho koně. A taky z Paseky za Vřeteno. Ne mnoho. Ale nějak se to sešlo. A najednou mám na dva měsíce a na Vánoce. A časy, kdy jsem s nedůvěrou pohlížel k zamračené obloze, jsou jakoby dávno a týkají se nejspíš nějakého jiného Jakuba. Je to trénink klidu a sebedůvěry. Hledání rovnováhy, mezi obezřetností a uvolněním. A jak říká má moudrá a krásná žena: A to je náš život.
Hledáme zkušeného textaře pro vytváření a korektury obchodních textů v online marketingu. Projekty v oblasti vzdělávání.
Pořád si přijdu jako nevděčník, když ve mně takovejhle inzerát na FB vyvolává intenzivní pocit, že bych se do světa podobných inzerátů už nechtěl vrátit. Pak si ale zase řikàm, že to je prostě jen signál. A že to nejspíš znamená, že jsem v oboru vytváření a korektury obchodních textů strávil moc dlouho. A že bych vlastně vážně měl určitě spíš dělat něco jiného. Pokud to bude možný.
v karanténě jsme šestý den. Včera už si to trochu sedlo, zatím to vypadá, že jsme zdraví. Zítra jdeme na testy. U bratra pankáče jsou už pozitivní celá rodina. Všichni snad s laskavým průběhem.
do pátku jsme s Maruškama v karanténě. místo prodlouženýho víkendu na horách. smůla. za oknem bytu ubíhaj kratičký dny, vyrazili jsme na krátkou procházku a zejtra se chystáme na delší. myslím, že to pro mne vlastně zase až takovej problém není, pokud samosebou zůstanem zdraví. ale vidím na Máše, že už má toho výjimečnýho stavu na všech frontách, plný zuby/kecky. je unavená, bez nálady a místama bych řekl, že i občas lehce propadne trudnomyslnosti. rád bych ji nějak rozveselil, ale popravdě se to spíš míjí účinkem. ostatně jako každý rozveselování. je fakt, že už to vážně trvá dlouho. a podle všeho bohužel ještě nějakej čas trvat bude.
od půlnoci na dnešek skutečně platí další nouzovej stav. ve světě se objevila nová, velmi agresivní mutace Covidu, které se říká Omikron. včera hlásili, že se objevila v Evropě. Miloš Zeman odjel z ÚVN do Lán, kde se ukázalo, že je nakažený koronavirem a tak ho zase odvezli zpátky do ÚVN. je to celý blázinec.
pondělní koncert na Palmovce byl naprosto neuvěřitelnej, silnej a superkrásnej zážitek. paní Markéta, která nás na vlastní triko do Divadla přivedla, nám pak nadšeně vyprávěla, že standing ovation většinou na koncertech nemívaj. A že určitě ještě nikdy neměli dvakrát. Všem (nám) zářili oči, všichni se rádi viděli a v prostorný herecký šatně se kolem velkýho stolu z palet brebentilo. A venku pod příštřeškem se zase kouřilo, dvě takový centra… třetí pak bylo hluboký divadelní podium s velikánským plátnem a krásnejma světlama. V jednu chvíli, když jsme se vrátili na první přídavek a v sále bylo pološero do zelena, jako v nitru akvária, a lidi se začali zvedat ze sedaček a kolem byly ty radostný a šťastný zvířata, vevnitř jsem byl ten radostnej a šťastnej já, se mi z očí vyhrnuly slzy radosti a dojetí nad tím vším, včetně mně samýho, Kundera sem, Kundera tam… a stál jsem tam a brečel a usmíval se, jezdec na emocích, transgalaktickou helmu volně pod paží, všichni jsme tleskali a do toho všude to kouzelný světlo, který ze všeho dělá zázrak…
Když nám Veru napsala do kapelního chatu, že by s námi chtěli Jatka 78 natočit Film Naživo, úplně jsem se rozradostnil. Nevím přesně, čím to je, ale ta cirkusovo akrobatická atmosféra kolem cirku La Putyka mi přišla vždycky tuze přitažlivá. Nejspíš vlastně vím, asi to bude setkáním s Divadlem Continuo a hlavně se Salvim a Seiline z divadla Décalages. A tím okouzlením, který to setkání přineslo. Navíc samotný Zvíře je vlastně takovej malej cirkus. Vlastně ani neni moc malej. Středně velkej cirkus. I proto mne pořád hodně láká, zakončit naše společný šestiletý zvířectví, koncertem právě v cirkusovým stanu. Už se to blíží, třeba to klapne.
Tolik k stručnýmu úvodu. Na bohnickej Hřbitov bláznů jsme přijeli tuším kolem půl dvanáctý a bylo slunečno a chladno.
Vzduch byl chladný, slunce jasné.
A na místě už stály dva propojené zahradní stany, v nich teplomety, o kus dál elektrocentrála a čistá, nová, voňavá toika. Na místě natáčení, u hřbitovní kaple, se už pomalu rozestavovali filmaři, režisér Andy Fehu už byl na místě, kameraman Jakub a scénáristka Kája taky. A i zvěř se pomalu slejzala, tak jak to míváme, postupně. Na posled přiběhla Maruška Puttnerová/Nováková tak vystresovaná, že se ani nevoblíkla a klepala tam chuděra kosu jen v nějakým svetýrku, no prostě nesmysl, tak jsme ji zabalili a začalo to.
O předběžným scénáři jsme věděli něco málo s Ondrou Matajem, Blankou a Lindou. Ladil se do poslední chvíle a taky jsme se shodli, že bude nejlepší, když nám to Andy řekne všechno najednou a všem. A nebude nikoho plašit dopředu. Protože co já? Já se těšim prakticky na všechno, jsem otevřenej téměř jakýmukoli dobrodružství, který mám štěstí, absolvovat za hřbetě tohohle zvířete. Chápu ale, že někoho představa herecký akce, byť drobný, docela straší. A tak jsme se vhtěli vyhnout strašení předem.
Andy je ale velkej sympaťák a má na kontě spoustu zajímavejch filmů, hezky to všechno vysvětlil, předvedl… a fakt, že sám si užil spoustu akce přímo s náma, dodal jeho povzbuzujícím slovům váhu. takže se všichni víceméně uklidněni zase rozprchli. část jela s dětmi nebo za dětmi domů, část jsme zůstali na místě. postávali, balili, pokuřovali a sledovali, jak do lesa, plnýho žlutýho listí, přijíždí další a další auta a dodávky. Tadyhle jedna s nápisem speciální efekty. A z každý dodávky a každýho auta vylezou další chlápci a děvčata a zapojej se do rozhovorů s těma, co už tam jsou… přes mezi stromama se na dýlku třeba padesáti metrů natáhne igelitovej rukáv, na jeden jeho konec se přistaví kouřostroj a v jednu chvíli se ten studenej sůunečnej den najednou celej zadýmí. Všechno je bílý a z hustý mlhy se vynořujou postavy a objekty a stromy… chvilku se to drží a pak je to zase pryč. courám se mezi „placem“ a místem, kde stojej stany a auta, stranou, aby pak nerušily při natáčení. a dojde mi, že jsem se asi nikdy nedostal do situace, kde bych se ocitl v samým středu soustředěný činnosti tolika různejch lidí. Byl jsem samosebou členem naší smečky, ale všichni, jak jsme byli, jsme byli tím centrem. Přišlo mi to úžasný. Chvilku mne napadlo, jestli to neni pýcha. Ale pak jsem si zase řek, že bych byl trubka, kdybych si nechal proklouznout takovejhle sváteční okamžik mezi prstama. Jenom proto, že jde o mne.
Přijel Dan z Portáše, kterej nás zvučí. A ukázalo se, že nedorazil někdo důležitej s elektrikou, do který jsme se měli zapojit s kapelou. A přesto, že nás Aid Kid šikovně zorganizoval a nakonec jsme většinu sítí a odposlechů roztahali a zapojili sami, začali jsme nabírat skluz. Bylo to znát podle nervozity filmařů, v pozadí jsem registroval nastartovanou divadelní produkční, která přecházela spadaným listím jako nasranej tygr v kleci a syčela do telefonu, že až ten chlap dorazí a zapojí to, tak uvidí. A do toho pak i naši Blanku, která se snažila postrkovat celej proces zase na druhý straně. Napřed jsme nabrali půl hodiny, pak hodinu. Pak se začalo stmívat a najednou zbejvala do představení hodina. Andy všechny svolal na generálku. Napětí bylo jako luk, cím dál víc to celý pružilo a do úspornosti místama provzlínávala hysterie. Ale prošli jsme generálku, kdo kde co říká, kdo kde rámcově co cítí, co se děje mezi písničkama… bylo toho hodně a bylo celkem jasný, že to celý nemůžeme udržet, že se to takhle na poslední chvíli nedá…
pak skončila generálka a do začátku přenosu zbejvalo deset minut. a pak jsme najednou stáli v kruhu s ostatníma zvířatama, kolem temnej les a z dálky se ozývaly povely pro ztišení… a my se chytli kolem ramen, tak, jak to děláváme před koncertem, semkli se do těsnějšího kruhu… a rozezpívali se. A celý to začalo.
Skoro přesně o hodinu později jsme znovu stáli v kruhu. Dozpívali společnej tón a pak se pomalu, každej na svoji stranu, rozešli do temnýho lesa. Najednou jsem byl sám, kousek za kaplí, ruce celý od lepkavý umělý krve. na chvilku bylo ticho a pak se z dálky ozval hlas: „hotovo, máme to.“ a stejně, jako ve filmech, jsme všichni začali jásat a radovat se. protože to všechno nakonec klaplo. protože všechno, co se mohlo pokazit, se povedlo, protože se dechy sice rozlaďovaly jinak, než smyčce, ale tak akorát, že to dohromady hraje skvěle. všechny písničky vyšly parádně, jako kdybychom hráli na suchým, rovným, osvětleným pódiu v ideálních podmínkách. Všechny herecký akce, jakkoli z většiny neherecký, zapadly na svý místa. A jak jsem se pak mohl přesvědčit, když jsem záznam viděl, fantasticky do obrazu sedly i Lindiny projekce. Přesně na správnejch místech podle scénáře dělaj přesně tu věc, kterou jim předepsal. Zkrátka jsem nadšenej. Pustili jsme se do další bláznivý věci. Všechno jsme vsadili na jednu kartu, na jednu kameru, v konkrétním okamžiku a místě, všichni spolu. A rozbili jsme bank. Nebo jak se to říká, když vyhraješ. Pro mne jde o nejlepší živák, na kterým jsem se měl tu čest podílet. Takhle. Ano, takhle nějak jsem si to celý představoval. Jako báječnou zářící raketu, vystřelenou do nebe.
Záznam si můžete za 250 Kč pořídit na stránkáchFilm Naživo. Pokud by to nebylo jasný z předchozího postu, vřele vám doporučuju si ho pořídit a v klidu pustit. Myslím, že se to povedlo vážně parádně.
nakonec jsem až dneska ráno dostal v olověné injekční stříkačce stopové množství radioaktivní látky. možná nebyla ta stříkačka úplně celá olověná, kdybyste mě někdo chtěl chytat za slovo, což se tu prakticky neděje, žejo, chodí sem samý slušně vychovaný lidi. ale každopádně byla kovová, olověně vypadala. konec diskuze. pak jsem si čtvrt hodinky počkal a pak mne sympatickej mladej muž pozval do místnosti s „přístrojem“. Přístroj vypadal trochu jako ten na magnetickou rezonanci, když jsem si na něj lehal, zeptal se mě pán, odkud jsem. Že mu přijde, že mám německej přízvuk. No. Pak mi vysvětlil, že mi spustí těsně nad obličej, jednu část zmíněnýho přístroje… a že pod ní budu bez hnutí ležet deset minut. těsně nad můj obličej, jakože vážně třeba pět milimetrů nad nos, se mi přiblížila bedýnka s křížkem, na kterej jsem myslel, že budu koukat, ale tak blízko bych nedoostřil. překvapivě mi to bylo hodně nepříjemný. nebo to možná není tak překvapivý, ale nečekal jsem to. ležel jsem v roušce, těsně nad hlavou krabici, která, jak mne hned napadlo, kdyby na mě spadla, nejspíš by mi rozmáčkla hlavu, jako když s gustem šlápnete kanadou na bejbyrajčátko. jen nožičky by kopaly do lehátka. což by nevadilo, protože pode mnou byl jednorázovej igelitovej lajntuch, to by se vošplíchlo, jejej. nepřidala mi ta představa. využil jsem všechno, co jsem se naučil během meditace. nic. hehe. teda, jakože: zklidnit dech, jakkoli se mi chce začít dejchat rychlejš. soustředit se na pomalej nádech. jak vzduch proudí do mejch plic, naplňuje plicní sklípky a tak dále. a pak výdech.
po deseti minutách přišel pán, kterýho jsem teda skrz ten meotar nad sebou jenom slyšel, jak řiká: „a teď se to bude dvacet minut kolem vás pomalu otáčet a až to začne dělat takový zvláštně hlasitý zvuky, tak už to končí.“
meditoval jsem, přístroj se mi skutečně pomaličku otáčel kolem hlavy. jelikož jsem vstával v šest, chvilkama se mi do tý meditace problikl mikrosen. a byl jsem moc rád, že třeba nepotřebuju čurat. nebo tak.
jak jsem ovšem dospělej, časový jednotky jako dvacet minut, utečou většinou rychle. Nedělá mi problém se zasnít a nechat hlavu courat po lesích i na mnohem delší časový úseky. možná proto mi pán přihodil „neplánovanejch“ deset minut navíc. a pak jsem byl najednou zase venku, na parkovišti před IKEMem, platim parkování a jedu tou Krčí, nebo jak se to tam jen, Praha už pomalu tuhne v dopravních zácpách. však je taky rozkopaný kde co. moje stopově radioaktivní krev mi naštěstí umožňuje zůstat prakticky ledově klidnej a taky mě naviguje novejma cestama, který vyrostly na těch starejch, přestavovanejch.
teoreticky bych mohl bejt doma s holkama. Jen bych se teda s nima během dneška nesměl objímat a tisknout si je ke krku. A proto jsem, aby Maruška nevěděla a nebylo to pro ni zbytečný trápení, naproti přes chodbu u Jindřišky. Živim se junkfoodem a koukám na seriály. Dokoukal jsem vynikající čtvrtou sérii Farga. Jsou to prostě parádní seriály, i když tam vlastně vždycky všechno dopadne aspoň trochu blbě. Ale i dobře. No hrůza. Odepsal jsem na pár mailů, k čemuž se jinak přes den moc nedostanu. Fakt se k počítači nijak nehrnu, můj macbook používá většinou Maruška na pohádky a já odbavuju všechno na telefonu. Zajímavý sledovat. A taková je to moudrá a šikovná a krásná a lesklá věc. A třeba na psaní postu, jako je tenhle, výrazně lepší. Pohodlnější.
Snadno se dá přidat i odkaz. Takže ještě na závěr můžu jednoduše připomenout, že zejtra a pozejtří hrajeme ve Vile Štvanice představení Les sebevrahů, který je skvělý a na který je ještě pár lístků. Velmi zvu. V hlavních rolích Anička Kameníková a Jan Hofman. A já.
Žádné lístky už nejspíš nejsou na náš koncert v Divadle pod Palmovkou. Koukám, že kecám, ve chvíli, kdy píšu tenhle post, takže v úterý ve 21:27, jsou ještě tři na balkóně. Měli jsme ještě příští rok hrát závěrečnej koncert na jednom velkým českým festivalu, ale sešlo z toho. Tak je Palmovka poslední, v tuhle chvíli domluvenej, koncert. Ještě bychom příští rok udělali rádi tedy alespoň vlastní rozlučku… jestli, kde a kdy, je ale zatím ve hvězdách. Brzo ale napíšu o tom Filmu Naživo, fakt že jo. Než se to úplně ztratí. Záznam už je ale k dispozici. Za 250 Kč se na něj můžete podívat na stránkách Film Naživo. Doporučuju rovněž, všema deseti, fakt se to povedlo úplně zázračně. Ovšem jak jsem psal vejš, brzy víc, teď už čau. čua.
