Autor: Jakub König

jak nechodim do práce
tak se to plete

zpívá v jedný písničce Martin Kyšperský. a má pravdu. když se vytratí základní struktura pracovních tejdnů, začne se ten čas tak zvláštně rozlejvat, přeskupovat. trochu jako o prázdninách. Mlha bezčasí, z který se najednou, nečekaně blízko, vynoří ostrý útesy kdysi tak vzdálenejch termínů.

teď sem na chvilku vběhla Máša, která jde s Maruškou k Marii Bláhovcové, pro roušku té naší malé sedmitečce. a už je zase pryč. Máša do práce chodí, zároveň taky kreslí knížku a tak se jí to rozlejvá zase opačným směrem.

posunutý podzimní termíny koncertů tvrdošíjně kolidují se slavnostním zakončením našeho „lesního“ studia. Což mi dneska podrejvá náladu. Měl bych malovat, na výstavu do Šemanovic. I na tu druhou, parádní, kterou jsem dostal nabídnutou v Boskovicích. Ale místo toho přecházim od jednoho rozdělanýho plátna k druhýmu a brumlám, jak je to nespravedlivý. Taky jsem si zrovna dozoomoval s naší učitelkou, chudák z toho tak není dvakrát moudrá.

Věřim, že se to nějak dobře poskládá.
Ale zrovna dneska mě to věření stojí nějak víc síly, než obvykle. Jesli víš, co myslim.

neuvěřitelný se stalo skutkem. Dneska oficiálně vyšla u nakladatelství Paseka knížka Vřeteno.
Pokud byste si ji chtěli pořídit, neváhejte a učiňte tak prosím zde. Já mám velkou radost, sám úplně nevím, kam s ní.

Děkuju všem, co jste mě na tý dlouhý cestě postrčili správným směrem. Báře Klimtový za laskavou redakci, Filipu Hřibovi, za krásnou obálku. A především oběma svým Mariím, které mi daly sílu, prostor a hlavně kuráž, pustit se do takového podniku.

Zrovnma jsem udělal první krok k registraci na očkování. Trošku mne v tom před hodinkou popostrčil Michal Pařízek, kterýmu jsem dovezl obraz do FullMoonu. Zrovna jsem se vrátil a ještě než jsem pořádně uklidil do ledničky… himl, jdu to tam dát, ať mi to tu nezkysne všechno.
Lednice zařízena.

Byl jsem v televizi v Art Zóně, to jsem nakonec ani nestihl napsat, ani na to upozornit včas. Nevadí. Lze si to pustit ze záznamu, což je bezva, no ne?
Tak tedy, Art Zóna zde.

Taky jsem včera hrál v Kolíně a bylo to tuze legrační a dobrodružný. Akci pořádala Eliška Dvořáková, která už od dětských let zpívá s kapelou Kašpárka v rohlíku a teď i se svou vlastní Hele Eli. Její táta David Kašpárka vymyslel a je to moc zajímavý pán s broskvovým sadem.
Až na místě jsem zjistil, že nejde o jedno hraní tří hudebníků na třech různých místech. Ale tři dvacetiminutová hraní všech tří na všech třech místech. Takže to trošku připomínalo nějakou grotesku, kdy jsem s okšiltovkovaným mladíkem jezdil autem, plně naloženým zimníma gumama, třema kombama, mikrofonním stojanem a kytarou, úplně zacpaným Kolínem. Ten se teda chudák v dopravní špičce úplně dusí a to krásný město přes všechny ty auta skoro není vidět. Po přepravě vždycky rychle postavit, na dvacet minut se poniřit do tklivého zpěvu… pak se zase vynořit a dál.
I takovej je život umělce, řikám si.
A na tom nejdivnějším místě, na trávníku mezi pizzerií a ucpanou silnicí, jsem si v půlce setu všimnul, že slečna servírka, která se vyšla ven podívat, zpívá se mnou.

na Vltavě budu dneska. V Art Cafe. Natočil ho se mnou Ondřej Bambas u nás na dvoře. Mluvím tam kromě jinýho i o obraze, kterej jsem (nejspíš) včera dokončil. Viz foto.

a koupil si Playstation 4

dneska je Maruška poprvý po půl roce ve školce.
sumíruju si daně, který mi včera připravil, jako už po léta, Marek Lakomý. mám na dnešek neobvykle dlouhej seznam úkolů a jak se tím pomalu prokousávám, zlehka přibejvaj další…

1. května nám vyšla s KITTCHEN čtvrtá řadová deska PULS. Je to jako malej zázrak a přitom v tu chvíli maličkatej rozdíl pro nás, co ji už důvěrně známe. Shodou okolností jsme ji poslouchali v kuchyni u Aid Kidovy maminky, Ondru pustili z nemocnice dřív, ale zrovna během Valpuržiny noci vůbec nevypadal, že by mu bylo bůhvíjak. I tak to byl ale moc hezkej a intimní večer, možná o to víc, že neplánovanej. A deska vylétla do světa.
Jen si tak představuju, jak se dostává k dalším lidem. Zatím jakoby ticho po pěšině, krátký bezčasí, včera nám ale psal Michal Pařízek, že PULS vstoupil do žebříčku 200 nejhranějších tuzemských alb na iTunes na pozici 3#. Jestli tomu správně rozumím, je to skvělá zpráva.

Hrál jsem maličkej koncert na oslavě ve Slábcích na Rakovnicku. A bylo to parádní. Vzhledem k situaci to bylo velmi komorní, ale ten rozdíl, mezi online hraním a vystoupením pro živý a spokojený lidi, je velikánskej. Bylo to radostný a intenznivní. Dneska cejtím, jak mi to chybí. Postkoncertní afterglow.

Během minulýho měsíce jsem prodal zatím asi nejmíň obrazů za cvelou svou roční kariéru. Mám dojem, že to trochu souvisí se zrušenou výstavou v Kaštanu i s tím, jak nejistota, ohledně Covidu, pořád trvá. Taky se už do určitý míry vyčerpal trh, na kterej dokážu dosavadníma prostředkama dosáhnout.
Nakonec to ale dopadlo dobře a na poslední chvíli se jednak prodaly další obrazy, jednak dorazily peníze za ty už prodaný. A výstavu budu mít podle všeho v červnu v Nostalgický myši v Šemanovicích. Což by, v tuhle dobu, mohlo bejt vlastně super místo. Tak dobrý.
Chtěl jsem jeden z menších obrazů vzít do Stromovky a někam ho tam pověsit. Možná dva, tři, udělat takovou maličkou výstavu, schválně, jestli by to lidem spíš dělalo radost, nebo to někdo hned vzal. Ale když jsem to na procházce minulej tejden zkoušel, Maruška mě nenechala a vždycky rozjela strašnej mayhem, takže jsem musel obraz sundat a vzít ho zase domu. Dvakrát. Kámo.

A teď zpátky k těm daním. A seznamu.

Ptám se svýho rozrejpanýho obličeje v zrcadle v půl druhý ráno
nikomu
jdu spát
dobrou

Ale když jsem to minulej tejden ověřoval, ukázalo se, že ze svatby sešlo. V sobotu jsem si plánoval, že to bude aspoň hezkej nadpis postu, ale když jsem se k psaní dostal, nemohl jsem si na to vzpomenout.

dneska jsem byl po dlouhý době na endokrinologii. Ukázalo se, že činnost mý štítný žlázy je zase zvýšená. A tak budu muset brát znova léky. A tak se trochu bojim, že zase ztloustnu. Ale hádàm, že to je i v mejch rukou. Včera jsme si kupříkladu krásně zaběhali s panem Vaňkem. Takže i v nohou.

aneb Lebka dobré nálady.
40×50, akrylové inkousty na plátně

S Maruškou jsme si udělali na pár dní výlet do jurty. Během těch několika slunečných jsem se stihl solidně spálit, to byla ale asi tak jediná větší aktivita, kterou jsme provozovali. celé dny posedávání a kroužení kolem ohníčku, povídání, pokuřování a dlouhý pohledy do krajiny dole…

o víkendu jsme tu měli malou oslavu Mášiných a babiččiných naerozenin. Vždycky je to nakonec oslava větší, než malá. Ale tentokrát se to všechno vešlo tak akorát a myslím, že jsme to celé zvládli bez ztráty květinky. Naopak, pár květin přibylo.

uvědomil jsem si, že se vyhýbám práci na počítači. Nebylo to zpočátku příliš vědomé, tak mi trvalo, než jsem si všiml. ale pokud můžu, všechno řeším na telefonu. maily, facebook, schůzky. a co nejde, to odkládám. a pak to většinou vtěsnám do pár hodin.
Přijde mi to zajímavé. Jak jsme dřív toužili po počítači. Jak jsem dřív toužil. Jak nadšenej jsem byl z prvního pracovního a nakonec i prvního soukromého Macu. Co všechno jsem už na noteboocích a MacBoocích napsal, vyřídil, odeslal.
Teď je mi hezky v malým pokojíčku. Poslouchám audioknihy. A maluju několik obrazů najednou.

Těšim se, až zase vyjedeme mimo Prahu. A budu si to moci vytáhnout ven.

Naše dcera Maruška je zázrak. Neustále plná energie a zvědavosti. S upřímným zájmem se vrhá na všechno a za vším. Vlásky během pár měsíců vyrostly do bohatý kštice, v mezičase se vytáhla a začala konstruovat složitější věty. A teď už se s ní dá moc hezky popovídat o ledasčems. Moc si užívám ten čas, kterej spolu ve dvou, nebo ve třech, trávíme.
Teď zrovna vylezla z ložnice, kde po obědě odpočívá maminka. A naštosovala se sem ke mně na gauč, kde z pod přivřenejch očí sleduje, jak píšu.