Občas to na mě takhle dopadne. Únava, příliš mnoho úkolů, minimum prostředků a prostoru pro klidnej odpočinek na harmonickým místě.
Přijde mi, že furt pracuju. A znova a znova se mi teď vrací, že vidět je jen to, co jsem nedokázal, nestihl, neuměl. Z domluvenejch akcí mi na poslední chvíli cukaj důležitý třetí strany, lidi, co mi dlužej, mají tisíce důvodů odložit platby, lidi, kterým je třeba zaplatit, jsou trpěliví zřídkakdy. Když se k tomu přidá hluboká únava po náročným víkendu, stejně jako neodvratná druhá část sinusoidy mýho emočního rozpoložení, vyústí to v takovejhle pocit bezmoci a selhávání. Uprostřed vší tý úspěšný práce, úkolů na každej den, vycházející desky, našvihanýho Highlighteru, nádherný amilovaný rodiny.
Jako když ti nůžkama odstřihne to propojení se všema těma hezkejma věcma. A na pár hodin zůstane jen frustrace, smutek a naštvanost na všechny, kdo mi nadále neváhaj připomenout, kde jsem klidně mohl zabrat víc, kde jsem co špatně domluvil a co a jak bych měl dělat propříště.
Do toho mi po dvou letech komplet došla tráva. Víkend byl super a udělalo mi velkou rados, že těch pár dní nebyl vůbec žádnej problém. Dneska mě to ale taky pěkně štve.
Stejně jako fakt, že i když makám a vydělávám, kudy chodím a vlastně mi přijde, že docela dost, od posledních daní se pořád motám kolem nuly a stojí to strašný energie, úsilí a neustálýho kontrolování a přepočítávání.
Je moc dobrý vědět, že ten pocit i situace přejdou. Mám to vyzkoušený, ověřený. Ale ve chvílích, jako je tohle, jde čistě o rozumovou konstrukci, vzdálenou pomoc, velmi mlhavej příslib do blízkýho budoucna.
moje druhá asistence na prodlouženým víkendu Stargate byla stejně intenzivní, jako ta jarní. znovu jsem byl v kruhu se stejnou skupinou u jednoho z těch nejdůležitějších momentů celýho programu. znovu jsem klečel před sweatlodge na mokrý zemi a modlil se, ať mi ta sirka a ta březová kůra a to dřevo a ta hranice chytí. Chytila. strávil jsem pak u toho ohně spoustu hodin. a na závěr, včera ráno, jsem sám ochutnal koláčky své píle, nebo jak se to říká, když jsem po boku současných studentů usedl do horkýho přítmý potní chýše. napřed jsem po těch pár hodinách spánku za poslední dvě noci málem usnul. a jako tradičně pak ryl při třetím a čtvrtým kole obličejem v nebi a pořídil si tak parádní „spirituální pleťovou masku“, že jsem si hlínu z vlasů vymejval ještě dneska. z lesů jsme odjížděli kolem půlnoci a do postele se dostali v půl třetí v totálním „out of this world“ modu. teď jsem dokončil práci na Roztylech a v podobným modu se pomalu přesouvám domů. unavenej. a moc spokojenej. vracícám se z tohohle směru vždycky velmi vděčnej, pokornej a okouzlenej z toho, jak krásnou práci jsem měl možnost sledovat a podporovat. a jsem taky moc šťastnej, že tu krásu mohu přožívat a sdílet s Mášou… a vlastně i Maruškou. díky, díky, díky
některý dny mi to přijde, jako taková velká hra. jde o to, dostat se do práce co nejdřív, abych tam byl co nejvíc ty dny, kdy tam být můžu. A abych mohl bejt plně jinde, když musim bejt jinde. Takže jsem tu tenhle tejden potřetí, protože zítra a pozítří budu pryč, za jinejma úkolama a povinnostma.
V pátek vyzvedne bratr Lelek v Opavě obrazy a nainstaluje je ja zámku v Linhartovech. Já zatím budu pomáhat, přikládat na oheň, bubnovat… co bude třeba
v pondělí zase v práci, tvářit se. že jsem celej víkend odpočíval a mám zase sdostatek energie na běžnou kancelářskou práci. Je to v rovnováze, pomáhá, nekoukat se dolů a moc o tom nepřemejšlet. Prostě dělat jedno po druhým a pokračovat dál. Někdy jsou ty dny jako sen.
Probuzení s tím naším pokladem. Protažená snídaně, procházka Stromovkou, metro, kantýna, kancelář… a pak zase domů, Stromovka a Maruška, uspat a pak psát, jako včera, knížku, co se bude jmenovat Vřeteno. V současný chvíli má 33 stránek, z toho 3 jsem napsal včera. Kdybych talkhle napsal tři stránky každej den od lošnýho roku, už jsem jich moh mít 1000. Ale takhle to nefunguje. Co neudělám, to udělaný není. I kdyby stokrát mohlo.
Jsou to plný, plný a nabitý dny. Děje se toho mnoho. A do toho ještě choděj zajímavý nabídky. Držte mi palce. Já budu držet vám.
Teda začíná první vlna. Na naší Facebookový stránce se objeví zpráva o brzkým vydání, upoutávka, data koncertů a vernisáže. Do novin odejde tiskovka, poslechovej stream pro novináře a fotky.
A než jsem to stačil dopsat, je to tady. Už mi píše Hani Bugi Bukáčková: hej, vy vydáváte album? Tak jo. Tak teď se ty sáňky vytažený na vrchol kopce začaly přetáčet dolů, pomalu, s několika trhnutíma se odlepily od sněhu…
Ve čtvrtek odpoledne přijela děvčata a to bylo super. Maruška je chodící zázrak, spát zase v posteli všichni dohromady bylo bezva. V pátek ráno jsme společně vyrazili na nákup ovoce a zeleniny do tržnice… a pak jsem vyrazil s Maruškou do Český Lípy. Tam jsem dostal oběd, předal babičce vnučku a vyrazil přes Mimoň do Prahy. Tátu jsem doma nezastihl, s Mášou jsem se ale během odpoledne párkrát potkal, když vyběhla po zařizováních na pořádané dýchání, u kterého asistovala.
A kolem sedmé mi napsal Aid Kid, že mu uletělo letadlo z Londýna a tak že na něj nemám čekat. A tak jsem naložil Jeřabku kombama a kytarama, pustil si komisaře Wallandera a vyrazil nach Marienbad. Přifrčel jsem tam něco po deváté hodině večerní, ubytoval se a parkem seběhl dolů na Ferdinandku, kde hráli +-0. Parádně jim to šlapalo, tak jsem si poslechl kus, ale jinak jsem se spíš zdravil a vítal s tou spoustou přátel, co v Mariánských Lázních mám. A s těmi, co dorazili z FULL MOONu a na festival z Prahy. A balil jsem brka a koukal na hvězdy a povídal si. A do toho fest štěkal pes Holčina, co tam běhal a rozčiloval pár lidí tim věčnym blafáním. Jeho pániček byl roztodivnej chlapík, kterýmu se říkalo Kachna a kterej vypadal, že je pořádný číslo. Kolem čtvrt na čtyři jsem usínal na hotelu a myslel na Marušky. Je to zvláštní, ten napjatej luk stejskání, kterej melancholizuje i ty naprosto plný okamžiky štěstí.
Snídaně v hotelu Butterfly, posezení na prosvětlený terase s Whagissem, Pjoni chycenej hned na recepci, výřivka, bazén… a pak slavnostní oběd pro festivalovej tým a pak dvě přednášky. Smažák, procházka a pak už zase Ferdinandka, kde nám Markéta vyprávěla, jak na slavnostní galazakončení do divadla vtrhl Kachna se psem a když ho tam s Holčinou nepustili, udělal scénu, vynadal všem do kreténů a museli ho vyvést… Zakončení jako po másle, jak se řiká…
My začali zvučit, chystat se, dorazil Tom Neuwerth i Dan Václavek a Linda společně s Eliškou chystaly světla. A pak najednou bylo deset a my začli hrát. Praskla mi struna, Aid Kidovi začal hrát jinej beat a pak přeskočil na Sudety, který jsme krátce před tím posunuli na konec setu… kytara se mi začala rozlaďovat… To je teda parádní začátek, napadlo mě. Ale koncert byl nakonec úplně skvělej. Hrál jsem na Aid Kidovu kytaru, další strunu jsem mu prasknul za chvilku, ale bez téhle se dalo hrát… a poslední až na závěr… a bylo to parádní. Měli jsme sice plný ruce práce, ale nakoplo nás to parádně. A lidi byli skvělí. Zpívali, křičeli, ječeli. Další druh zážitku a dobrodružství. Koncert, na kterým se všechno sere ale je o to lepší. To jsem zatim asi ještě úplně nezažil.
A pak už jsme seděli venku a kouřili brka a pily se limonády a povídalo se a dorazil i pan Kachna, z kterýho se vyklubal divadelní a filmovej režisér Jan Kačena, jeden z hlavních hostů festivalu. Dokonce si chvilku přised i k našemu stolu, ale zrovna se ostře dohadoval s někým, kdo si sedl vedle mě, takže jsem za chvilku zvedl kotvy. „Kachna je skvělej a strašně chytrej. Jen mám ty nejhorší opice, kdy se chová jako úplnej kretén,“ řikal mi přitom před tejdnem Aid Kid, když jsme jeli na Königsmühle. Po nás vystupoval Pjoni a napřed to rozsekal svým setem. A potom dorazil diskotékou z telefonu. Odcházeli jsem ve čtvrt na pět ráno a bylo to teda parádní a krásný a něžný.
Nastalo podivné ráno. I mě, kterej jsem nepil nic alkoholickýho, dělalo problém vstát. Ale nakonec jsme to zvládli a přes snídani se dokodrcali na Ferdinandku. Kde jsme se dozvěděli, že někdy nad ránem vlezl Jan Kačena do poklopu k Ferdinandovu prameni, kde ztratil vědomí, protože se otrávil plynem, kterej z pramenu uniká. A že bojuje o život v nemocnici. Koukali jsme na sebe a všechny ty legrační historky a celej ten krásnej festival dostal takovou temnou podkresbu… s autem plným bicích a komb jsme pak jeli na Prahu a než Aid Kid usnul kousek za Planou, nikdo z nás skoro nepromluvil.
Kolem druhé jsem vyložil Ondru a bicí a všechno a zjistil jsem, že jsem v hotelové skříni zapomněl bundu, přesně jak jsem se bál, žese stane, když si ji tam pověsím.Dneska ráno mi ji dovezla Markétina sestra Jana. Já v tu chvíli vyrazil jsem do Český Lípy.
Marušku s babičkou jsem potkal u obchoďáků jak dlabou zmrzlinu. Není moc krásnějších věcí, než když z dálky vidíte, jak se vaše dcera usmívá a raduje, když vás zahlédne přicházet. Když vás obejme kolem krku a řekne: tatínku, zmrzlinku? Se setměním jsme vyrazili vozem zpátky. A do Prahy přivezli bohatej déšť. A večer zase všichni spali v jedný posteli. Rodina.
Několikrát jsem během toho večera myslel na to, že někde daleko odsud, v nemocnici v Plzni, leží o rok mladší režisér, kterej balancuje na tý hranici, o který nemůžu ani přemejšlet, jak je mi to líto. A kolem něj, fakticky i virtuálně, kruh jeho blízkejch, který jsou tím zasažený.
Všechno stíhám. Vypadá to. Pokud v Opavě vytisknou obrazy do pátku, bratr Lelek, nebo někdo, je nainstaluje a budou viset na zámku v Linhartovech. A další milion věcí. Jak jsem tuším psal minule, trápim se tím, co se mi nedaří stihnout a málo raduju z toho obrovskýho kvanta věcí, který se mi zařídit povede.
Ono to bude asi i tím, že když všechno stihnete, málokdy vás za to někdo zjebe, žejo. Zatímco když se něco nestihne, ani se jeden nenaděje. No ne?
trochu otrava je… … je, že můj zaměstnavatel, stejně jako většina zaměstnavatelů po celém světě, je zaměřen primárně na zisk. A tak přepisuju věty, jako:
Organizace a jejich zaměstnanci, kteří stojí v čele tohoto úsilí, se rychleji přizpůsobí a rychleji inovují. A nejspíš také zvítězí a dokážou využít jedinečnost naší doby.
Cílem je jedinečnost naší doby zpeněžit a zvítězit na pracovním trhu. Vydělat. Rozumím, ale domnívám se, že skutečnosti musí bejt jiná. A hlavně, naším cílem, přece není, nemůže být, vydělat velké množství pěněz. Nebo němelo by být. Jasně, peníze a majetek se zdají být naprosto zásadním prostředkem, který rozhoduje o tom, jestli dokážeme být šťastní. Ale z mé dosavadní zkušenosti to nevyplývá.
Jsem teda dost šťastnej, že mám možnost a dar dělat hudbu. A vůbec se věnovat umění. Kde mým cílem je dělat hudbu a vůbec, věnovat se umění. Dělat, pracovat, tvořit. V konkrétním okamžiku, kterej je jako tětiva luku, co vystřelí šíp písničky, obrazu nebo slova, do bouřlivý tmy budoucnosti.
jsou to nabité dny domluvil jsem si spoustu schůzek a spoustu jich absolvoval práce pořád jakoby neubejvá… ale když jsem si povídal s Lindou, došlo mi, že jsem zvyklej, jakmile úkol vyřídim a problém vyřešim, zapomenout a soustředit se na ty další. A zatímco SPLNĚNO zůstává neviditelný, kolonka K VYŘEŠENÍ bliká a bliká a bliká. Protože vždycky je co řešit. aha, aha, aha… to dává smysl A hned jsem si to ověřil, když jsem dozařídil parkovací povolení, což vyžadovalo i změnu adresy v techničáku, takže cestu na Bohdalec. A protože jsem truhlík a zapomněl jsem velkej techničák, takže dvakrát. A večer vidim, že jsem mohl přemontovat kallax a vyndat z něj poličky… a dumám, co jsem to přes den dělal a mám sklony, cejtit se jak lenoch… ale pak si to představim, projdu… a dobrý. to jsou mi teda nastavení…
dneska se děvčata vrací od Hustopeč, moc se na ně těším. Užijeme si večer a ráno pokračuju s MAruškou do Lípy a zejtra večer vyzvedávám aid Kida na letišti a frčíme do Mariánek, kde pozejtří hrajeme s KITTCHEN ve třech, na což se dost těším.
