Autor: Jakub König

tak včera skončil rok 2018 a Tomášovi Neuwerthovi ráno umřel tatínek Rosťa.

Byl to mocfajn tatínek, takovej veselej, bělovlasej, čipernej a zároveň solidní, řekl bych. Byla s nim zábava, vyráběl takovej ovocnej alkohol, chuť i jméno mám na jazyku.

Chtěl jsem se podívat na jeho oblíbenou chatu, nějak jsem pořád počítal, že mu budu mít možnost vysvětlit, proč a jestli vůbec jsou ty naše písničky smutný. Že si toho stihneme, až na to přijde čas, povědět spoustu.

a pak se mu udělá slabo…

upřímnou soustrast

V telefonu bylo znát, jak je to pro toho velkého Toma těžké, taková velká ztráta se nedá vypovědět, nebo nedá se vypovědět snadno a ne teď…

 

My měli doma moc hezký a klidný večer s Maruškami, Jindřichem, Aid Kidem a Kákou a napřed jsme dloooouho ukládali nespokojenou a utahanou Mařenku a pak hráli naši novou, naprosto báječnou hru Dixit.

kdysi jsem slyšel, jak Mardoša vysvětluje její pravidla tak spektakulárně zábavně a komplikovaně, že jsem se vzdal naděje, že bych si ji kdy zahrál. A o šest – osm let později?

A do toho jsem si občas vzpomněl na Tomášova Rosťu. A malou pěstí se dotkl čela a pravačka vylítla vzhůru k rychlý, mimoděčný modlitbě za zdraví, bezpečí, hudbu a lásku pro nás pro všechny. Za ty výjimečný a krásný bytosti, který mám kolem. A za Tomáše. A za jeho tátu.

 

tady na mě vypadl (díky Otčendo) 13 let starej obràzek. Některý věci se měněj.

jiný zůstávaj stejný.

 

 

 

 

nějak se o mně rozneslo, že mám rád vosí hnízda.

pamatuju si je ještě ze starýho domu v Jiřího z Poděbrad, jak je dělával táta. Byl na ně pyšnej a byly to pořádný, rozvedenecko otcovský vosí hnízda, velmi mužské to tehdy bylo. Dával je ztuhnout do komory, kam jsem na ně chodil ještě dlouho po tom, co mi z nich bylo blbě…

dlouhej čas to bylo jedno z màla cukroví, co mě vůbec zajímalo. Nedávno na mě vyskočil FB status o tom, jak je ještě ve Strašnicích vyklepává Olga na stůl a jak chodim užírat ty nepovedený, který od rozehranýho Falloutu poznávám podle zvuku a tlumený kletby.

O letošních svátcích napřed připutovaly čtyři kousky na návštěvu s Mášinou maminkou, sestrou a jejím přítelem. Nikdo si jich mezi ostatními kousky nevšímal. A tak jsem si napřed dal jeden, po půl hodince druhej a když všichni zbylý hnízda ignorovali, opatrně jsem si nabídl předposlední. A když jsem uspal miminko a návštěva mezi tím odešla, zbylo poslední na dojedení. A tak jsem ho snědl.

když jsme se včera zastavili u Šumenské prababičky, proběhlo to podobně. Cukroví jsem měl pod nosem a vosí hnízda si jako zázrakem nikdo nebral… a tak jsem, těsně před odjezdem zbaštil poslední…

před chvilinkou jsem z ledniçky z krabičky od prababičky vyndal poslední z poslední vosí čtyřky.

v době, kdy čtete tyto řádky, už je ve mně. Mír s váma.

Dnešek byl klidný, jak se na takový vzácný den sluší. Vstávali jsme pozdě a zatímco Marie pila pouze kávu a vaječňák, aby večer viděla zlaté prasátko, my s maloz Maruškou hodovali průběžně. Pak maminka vyvedla miminko podívat se na betlém ke svatému Antonínu a já zabalil dárky, pak jsem zase miminko po setmělých Letenských sadech vozil já. Maruška správně registrovala sváteční náladu, zdálo se ale, že neví, k čemu ji přiřadit.

Když se pak z obývacího pokoje ozvalo zvonění, napřed se ke mně přimkla… a pak zvědavě vykukovala. A pak jsme chvilku na přeskáčku dělali oooo a bylo to krásný a čistý a jedinečný, pak Maruška rozdělovala dárky a pak běhala s rachotící kočičkou, která metelila na zelených kolečkách za holčičkou a třískala do metalofonku, Marunka každý dárek zdravila “miaaaau” a nebyla z toho rozbalování pak k zabalení a uspání.

Teď už spiná, je pár minut po půlnoci. Chce se mi jít spát a nechce zároveň.

Nějak s tim naložim.

Dobrou noc, klidný a radostný dny.

Děkuju

nepravděpodobný

sedím v pražským Vagonu, na pódiu hraje rock and rollová kapela Fireballs, se kterou vaří na saxofon Pavel Zlámal… pod pódiem toho uŕputně ošklivýho klubu vytáčej páry parádně synchronizovaný tanečky, kapela zrovna zve k tanci, švihaj to skvěle. Je to celý zároveň absurdní, trochu jako nějakej Tarantino. Všechny stoly vepředu jsou obsazený fanouškama, od vedlejšího stolu odchází zrovna parta malejch dětí s rozesmátou maminkou nebo vedoucí, možná únoskyní, děcka jsou fakt malý, pět, šest let, 22:29, takhle to žije ve Vagonu den před Vánocema. Jakej je asi jejich příběh, že?

v těchhle kulisách potkávám po pěti, šesti letech doopravdy, Pavla Zlámala. Jednoho z nejmilejších, dlouho neviděnýho. Máme toho spoustu na srdci, stíháme jen naznačovat, namátkou nahazujem důležitý témata a ten druhej, jako před šesti lety, chytá. A ukládá na pozdějsí rozvinutí.

Protože pak hned jde Pavel hrát, já pro ocet a i když k tomu do sebe nacpu jednu malou nutriční bombu, zmrzlinu chunky monkey, stejně mi teď dole ve tmě padají víčka, mhouřený před ostrým světlem mobilu.

Přál bych si, aby už ten surovej a dokonale servírovanej rokenrol, konečně zmlknul. Ale očividně se kluci nechystaj.

v Mariánkách to bylo krásný, ale i když jsem ihnalací bylin poctivě natahoval čas, jak to šlo, pořád to byl jen jeden den… a zpáteční cesta v dešti a tmě byla doslova strhujícím festivalem mikrozážitků, z nichž některé byly opravdu intenzivní

z domova přichází zprávy, že to naše Ohnisko ještě nespí. Maminka ho nosí na zádech a nejspíš chystá bramborovej salát.

Vánoce, Vánoce doslova, za dveřma.

 

Chvilku jsem ještě surfoval po internetu. Pak dokouřil brko, co mi zbylo po posledním letošním koncertě v čítárně Unijazzu…

a teď najednou nevim, co bych začínal, a tak si vyrazím čistit zuby

a spát

přesně, jak bylo předpovězeno

zuby, čočky, dobrou, kočky

nojo. a to mám vlastně ještě dovolenou.
vyrazil jsem do práce, dorazit poslední resty, dokončit věci, který mi chyběj, zadat služební cestu, znovu připomenout nezaplacenou fakturu pro pána z fotokouktu. a vybrat si 5000 zaměstnaneckých benefitů, které se mi, aniž bych to registroval, nakupily a zítra by propadly.
stálo mě to hodinu práce, ale body jsem v poměru jedna k jedné směnil za dárkový poukaz na hotely.cz

a teď zase domů
pod celým městem
za dalšími plány, úkoly… a hlavně za tím maličkým voňavým prdítkem, malinkatým překrásným človíčkem…

venku je už zase tma
a já přestávám být zaměstnancem
právě…

teď

díky bohu za těch posledních pár dní dovolený, říkám si, hlavně dneska. K pořádnýmu “odpočívání” jsme se zatím nedopracovali. Pořád cípek na dozastrčení tamhle, tudlenc se zase ukáže, že nemáme kus stopáže, pak je Máša na táčkách a den nato zase courám s Fiksu Stromovkou, pod sítí větvoví taháme ve spirálách těžký věci, cestou nahoru kopcem je zase setřeseme dolů

Kolem duní předvánoční večírky, kavárny šumí svařáky, kamarádi přestávají odpovídat na zprávy a slíbený termíny se pozvolna rozplývají. Chápu to, sám teď tuze nerad otevírám maily, zalízt do útulnýho brlohu, měkký světlo, lahodný plody, klidnej basovej zvuk…

nemuset

nemuset nic

jakkoli to s miminkem nikdy není to úplný, totální nic…

i tak už ty dny netrpělivě vyhlížím.

Zatím místo toho světem vládne pravej vánoční batman

pravej vánoční batman nás ochraňuj

na krátkej okamžik

dokonalej moment

v tichu

klid

v samým středu

toho světla

žít