Autor: Jakub König

Dneska jsem zapomněl na endokrinologickou kontrolu. Je to samosebou nepříjemný, jenom se mi to stalo v průběhu posledního roku, už dvakrát. Což je u čtvrtletního časovýho rozestupu hodně času.

zaklapl jsem počítač. Dnešní usouženou schůzku s pány od tabulek mám za sebou, ráno jsem vstával do tmy, abych kolegyni Kristýně pomoh natočit Juraje Bonu… a teď mě čekaly tři, čtyři hodiny práce

 

jenže budík mi připomíná tu Endokrikologii a tak teda zaklapávám počítač a volám tágo a nakonec to stihnu na minutu přesně.

sestřička med/citron mne plísní, že jsem ztratil kartičku pojištěnce. Vypráví, jak jí zloděj z bytu v noci ukradl peněženku s dokladama, se všim. Zůstalo jí, jen co měla v prasátku. A do tří v noci blokovala karty… a všude, kam druhej den přišla, po ní místo pozdravu chtěli peníze. A nejvíc, nejvíc ji nasrali v její bance. A to neměli dělat.

to neměli, přitakávám

změřila mi tlak a než pan doktor Zamrazil dovyšetří paní přede mnou, posadila mě do čekárny.

Jestli příště nebudete mít tu kartičku pojištěnce, utrhnu vám ucho, dodá, když za mnou zavírá dveře.

budu s tím takto počítat, odtuším slovy svého bývalého psychoterapeuta

začalo mě bavit vstávat dřív
možná
posledních pár dní
sotva

dneska jsem si stihl popovídat s Mášou, než odešla na cvičení, udělat si a vypít kafe. a pak se v ložnici vzbudila moje, naše, svoje především, dcera.

lehnul jsem si k ní, počuchal si té její libé dětské vůně. a pak jsem si sedl ke kratičký meditaci. vlastně nevim, proč, naposledy jsem meditoval, když byla Máša těhotná, takže víc jak před rokem.

Posadil jsem se na posteli a narovnal v zádech
otevřel meditaci a soustředil se na dech
okamžitě mě začaly napadat věci
a Maruška broukala
bylo to senzační
ještě chvíli jsem se do toho všeho soustředil na dech a pak už jsem se usmíval tolik, že bylo na čase uzavřít meditaci a vzít miminečko na hrnec.

svět, ve kterým žijeme, má někdy přátelský a uklidňující barvy

 

v noci mi nedala spát silná bolest hlavy. taková ta, co vám naplná spodní část lepky, těsně nad krkem, co vám zvedá žaludek a duní tepem krve, jako kopák, kterej tě kope a kope a kope do hlavy…
pravděpodobně jsem to trochu přehnal s kofeinem během natáčení… však to taky byla jízda.

V Kaiserštejnským paláci na Malostranským náměstí byly už dole v přízemí hromady s technikou a já tak k Máše prohodil, že to je asi ještě nějaký jiný natáčení… ale pak jsme vyjeli s kočárkem to jedno patro nahoru a vešli do několika sálů… a úplně mi to vyrazilo dech.

Scéna jako ve filmu. Mladý pár v černém s miminkem v kočáru vjíždí do bohatě zdobeného sálu. Zprava plachtí čtyři děvčata ve sportovních bundách, z leva přišvitoří maskérka. Paní s obřím vlkem čeká na chodbě. Všechny stoly jsou obsažené, na naleštěných parketách černá technická látka a na ní stativy, stojany, kabely, stínidla, klapky… okolo kamery postává pět lidí, z nichž neznám vůbec nikoho. o pát místností dál se ozve výstřel a do propojovacího pokoje vlítne pár zlatých konfet. Na monitorech běží zpomalený záběr, jak silně nalíčená tanečnice  rozsekává v mohutném slowmo vzduch hranami rukou. A za námi se otevřou dveře a vykoukne Tereza Gsöllhoferová z místnosti, kde připravuje rozpadající se hostinu, sálem protáhne ostrý pach uzené nahnilé ryby… když tu přichází pán s krajtou.

opravdovej klip je opravdu opravdovej.

Velká produkce, v týmu je víc lidí, než v celý kapele. Obsáhlej a vynikající caterring, kostymérský oddělení, maskérka a asi deset lidí, kteří dělají spoustu věcí, jejichž smysl naprosto nechápu.
Jsem spokojenej.
Když se před půlnocí přivleču domů, jsem vyřízenej, ale fakt spokojenej.
To je vám tedy zážitek.
To je vám tedy zážitek, začínají se mi v hlavě ozývat první údery bubnů.
Ještě stihnu nahrát a připravit spot pro Rádio 1 a studio Prám, kde budu mít příští rok pronajatý ateliér. Na měsíc, nebo dva.
A pak jdem spát.
‚Alespoň si to myslim.
Bušení v hlavě ale začíná nabírat na intenzitě.

s přivřenýma očima, stočený ve žlutým křesle

včera jsme s Mášou vyšli na krásně dekadentní večírek do nočního města, vrátili se pozdě v noci
převzali miminko od hlídající babičky pražsko – moravské (pramor) a zapadli do spánku jak tomahawk Gojka Mitiče do Štrbského plesa.

Mohl bych holky vzít do Tater, v létě třeba. Jako malej jsem tam jezdil často.

Marunka se ráno probrala už kolem sedmý a v polospánku jsem slyšel, jak s ní Máša srdnatě vstává, jak si v obývacím pokoji povídají s loučící se maminkou… a pak až zase, když přinesla mimonko v manduce, vykulila ho vedle mě do postele… a stulila se do ní taky

my dneska se zvířetem natáčíme klip. mohl by to bejt vlastně můj první „opravdovej klip“, se světlama, se scénou, s kostýmama, ve kterejch se nesmí kouřit ani pít nic jinýho než voda. brčkem. vykodrcal jsem se tedy poněkud neochotně z vyhřáté  postele, nalil si colu a dal si sprchu… a jsem osapalý a celý takový mléčně zbarvený po tom včerejším ponocování. a ten dojem klidné, líné neděle, mi prostupuje to netrpělivé vzrušení z dlouho chystané akce…

dneska, nejpozději zítra si naplánujeme tu dovolenou
nemusej bejt
hnedka Tatry

je to legrační, je to fakt legrační, s tím židovským vtipem.

Těsně před odchodem na metro jsem se dozvěděl nečekaně jednu dobrou zprávu. Nechám si to určitě ještě na pozdějš, teď jen takovej háček, špendlík s provázkem, nataženým do budoucnosti…

Může bejt připíchnutej třeba tady k tomu obrázku.

Sdílim od Michala Kocha z Facebooku:

Mojše přijde na radu k rabínovi: “Rabbi, co mám dělat, syn fetuje, dcera šlape, žena mi utekla a vyhodili mě z práce. Poraď!”
Rabbi povídá: “Udělej si cedulku:
Takhle to nebude pořád
a pověs si ji na zeď!”
Za půl roku přijde Mojše znovu: “Díky rabbi – žena se mi vrátila, dostal jsem krásný místo, syn se vyléčil a úspěšně podniká, dcera se výborně vdala!”
Rabbi: “A co cedulka na zdi? Visí?”
Mojše: “Ovšem.”
Rabbi: “Tak ji nesundávej!”

Včera, když jsme s Jirkou Vaňkem vybíhali do Stromovky,  vzpomněl jsem si, jak mi můj psychoterapeut říkával, když se mi vedlo dobře: Nebojte se, ono zase něco přijde…

A dneska do toho tenhle vtip. Takovou cedulku někam na nebe pověsit.
abychom nezapomínali, že zlý časy se daj přežít. A že z těch dobrejch je fajn, radovat se, když je prožíváme.

to jen tak, když občas neni pro samou práci a úkoly tolik vidět, jak krásně se tu máme
děkuju

Jednou za čas

přijde jeden do práce

opravdu brzy

bez compa

 

* navíc se nemůžu hned vydat na otočku domů, protože za třičtvrtě hodiny začíná má neoblíbená čtvrteční Jablečná konferenční přestřelka, minule to byla pruda a dneska, dneska bych se ani nedozvěděl, kdyby to přesunuli.

kdybych neměl telefon, jsem úplně vyřazenej z provozu pro tu velkou firmu. To je jak kdyby zemědělec přišel na pole bez rukou a nohou, bez traktoru, jenom tak s hrnkem kafe. Hlavně, že má černý nehty.

Nebo dělník do továrny.

Skokan o tyči bez tyče. Armstrong bez rakety či trumpety, do piče.

 

No nič, přišla Kristýna, vymejšlíme a tak jsem vyndal oldschool blok a tužku