Autor: Jakub König

ani po kávě ani po obědě se únava ne a ne zvednout
zvedl se šéf Honza a vyrazil do Bratislavy, kolegyně Jana je na dovolené a Bolek ve škole. já mám hlavu jakoby plnou mlhy a šel bych, šel bych dom, ale to tu tu Kristýnu nechám samotnou.
A tak si dojdu ještě pro kávu a zkusim tu ještě tak hodinku a půl odbouchat.
pořád je co dělat.
všude.

 

venku
konečně
prší

ráno jsem nasedl do auta a konečně vyrazil na endokrinologii, abych si vyzvedl žádanku na krevní testy, abych mohl vyrazit na kontrolu. Řepy jsou úplně mimo mý trasy a tak se vždycky odhodlávám… hned na Letný jsem vjel do ulice, na jejímž konci popojížděl popelářskej vůz. v koloně za ním jsem přišel na to, že jsem doma nechal peněženku, bez který nenaberu ten benzín, co mi od včerejška chybí… takže když jsem konečně vyjel na hlavní, otočil jsem to zpátky a jel zase dom.
peněženku jsem v tom batohu nakonec našel.
a vyrazil do práce pěšky na tramvaj přes stromovku, metrem pod celym městem a teď tu sedím a spal bych. podobně, jako jsem tehdy klimbával v přetopený kanceláři Státního Okresního Archivu, když jsem přepisoval katalogový karty do počítače, od sedmi ráno, za malejma oknama v tlustejch zdech setmělá Lípa…

Víkend, vidiš, taky v Lípě. v pátek opepřenej oslavou Františkovejch čtyřicátin, kde jsmě se ocitli jako jedno z překvapení. Narozeniny slavil František na Staré Bohyni, což je místo, kde měl před mnoha lety památnou svatbu.
I tyhle narozeniny si jistě budou někteří pamatovat ještě leta.

Všechno nejlepší, Františku, buď dobrej

V Lípě jsme většinou odpočívali. nechával jsem Mášu spát a vyráželi jsme na procházky s miminem a babičkou, třeba za prababičkou. čajovna, procházka kolem stadionu. a včera návrat domů a podivně protivný podvečer.

venku konečně prší
spal bych, celý dny bych spal
místo toho sedím v práci a poslouchám tadyhle Bowieho, jak s Badalamentim zpívá Gershwina

https://www.youtube.com/watch?v=54dz1_oD3yM

 

ptá se mě maminka do telefonu
ne, jsem v práci
a to tam vedle tebe sedí nějací kolegové, že tak mluvíš potichu?
ne, teď zrovna ne… sedí přes chodbu, máme otevřený dveře, tak nechci řvát
no, jenom aby, zníš mi, synku, trochu rozespale

přesně, jak jsem avizoval, člověk si ani nestihne všimnout a prázdniny jsou prakticky za náma. léto, od kterýho si všichni tolik slibujeme, všechna ta plánovaná volna, vyvalování se u vody, stohy přečtenejch knížek, vejlety, večírky a půlnoční koupačky, kdy si každej během tem v duchu zpívá tu svoji o půlnočním koupání a chladná voda mu svírá tělo… tak tohle léto pomalu končí. čus.

sotva před 14 dněma přece někdo strašil, jak budou silnice plný, protože první a druhá vlna odjíždí k moři…
a za tejden se už na Letný nebude dát zaparkovat

včera jsme ale zaparkovali hezky v naší ulici, bylo půl dvanáctý, když jsme dorazili. z Lulče, kde jsme byli na návštěvě u Katky a Zdenka a dvou malejch holčiček, velká procházka do kopce na Hartlovku, velká únava po sobotní brněnský svatbě Mášiny sestřenice, po pátečním vejletu na hippiesácky zarostlej Skalákův mlejn, ooo, to zase bylo cestování.

Maruška se na chvilku vzbudila, přenesli jsme ji domů, uložili, dali mlíčko… a zase spala
i my spali
otevřeným oknem nám po dlouhé době proudil do ložnice chladný vzduch a k ránu mi Máša šepotala do ucha, že má Maruška nohy studený, jak škuták.
Tak jsem ji přikryl.
Přitulila se ke mně.
Lepší než kočka, povim vám, lepší než kočka…

Včera měla Máša v Lajce křest svý první autorský knížky, hned jako spisovatelka i výtvarnice. Moc rád jsem tam zahrál a udělalo mi velkou radost i to, jak se přidal Aid Kid, jak pak hrál… ale nejlepší podle mě bylo to, jak přišlo spousta lidí, kterejm to krásně udělaný leporelo o těhotenství rozsvítilo oči.
Byl jsem hrdej a pyšnej a moc se mi líbí, jak čistá, krásná a půvabná ta knížka, ostatně stejně, jako Máša, je.
Přišli všichni, nebo skoro všichni. A i ti, co nepřišli, jako by tam tak napůl byli. Jednou nohou. A ti, co odcházeli, se nemohli odlepit a vraceli se.
A jedlo se a povídalo.
Kdekdo pil, kdekdo kouřil.
Miminka se culila, vejskala, hulákala…. a nakonec se s dvojčatama ukázala i Toy Box, moje dávná kamarádka a Mášina komiksová lektorka, která uvedla spoustu věcí do pohybu a lidí do komiksu.

gratuluju, MAruško, krásnou knihu máš
dělá mi radost
a rozsvěcuje mi oči
děkuju za ni

„Omlouvám se všem, ale celé to věšení rudých trenek nelze chápat jinak než jako manifestaci absolutní vyprázdněnosti a bezobsahu tzv. „elitní“ části společnosti.
Tam, kde se „ti druzí“ mohou klamně, ale s jistotou opřít o uprchlickou krizi či zlého Sorose, opíráme se my o prázdné symboly. A jediný, kdo si toho je vědom, je Zeman sám a naší prázdnotu znovu využije jako zbraň k naplnění svých cílů. Je úplně jedno, že je nad hrobem. To, čím se spojujeme my, je bohužel mnohem mrtvolnější.
Takže hezký výročí…“

Napsal 21. srpna na svůj Facebook můj kamarád Bohdan Bláhovec.
Nevěřim ve smysl internetovejch diskuzí, pod tímhle příspěvkem jsem se ale do diskutování pustil. A nevedlo to k ničemu.

Mně se nepodařilo vysvětlit Bohdanovi, proč mě tenhle a pododobný statusy tak nadzvedávaj. Stejně jako se mi nepovedlo upozornit Petra Vizinu, kterej komentuje obálku a nástup novýho Vogue takto:

Tohle je skvělá pocta a velký omyl v jednom. Olga H. byla krásná, lidi z fashion byznysu ta krása přitahuje, ale nechápou ji. Když Vogue napíše modelce na záda SVOBODA, představuje si, že je to něco, co si můžete vzít na sebe. Nechat si od lidí z fashion byznysu, založeném na vnějším napodobování, vyprávět o svobodě, je samozřejmě hluboké nedorozumění. Havel by se tomu, doufám, zasmál.

Vždycky jsem se v textu cejtil dobře a když jsem si potřeboval nějakej problém rozkrejt, pomohlo mi si sepsat svý myšlenky.
S odpovědí Bohdanovi a s odpověďma Petrovi a podobnejm kritikům, jsem se ale mrdal nesmyslně dlouho. Stejně jako s tou písničkou o náckách.
Potřeba vyjádřit se přesně, vyhnout se osobním invektivám, pohrdavejm odsudkům a naštvanejm výlevům, mi svazuje ruce. A fakt, že oba dva jsou jedni z nejobratnějších diskutérů, co znám, mi tu situaci neulehčuje.
Přitom nemám zájem ani chuť psát Bohdanovi nebo Petrovi, že jsou blbý, pitomečci nebo tak.
Nebo na ně řvát capslockem, jak KURVA MŮŽETE BEJT TAK AROGANTNÍ?
Kolik písmenek by vám zabralo napsat: podle mýho názoru, myslim si, domnívám se, přijde mi…?
Rád bych jim to spíš nějak vysvětlil, předal.

Třeba proč mi přijde důležitý šetřit silnejma slovama. O co víc jsme schopní a obratní v jejich používání.
Rád bych jim pověděl, že se obávám, jestli nám ten náš pronikavej intelekt a dobrý vzdělání, nedělaj medvědí službu.
Jestli nás ty naše řečnický a argumentační dovednosti náhodou neodváděj od faktu, že jsme přesně stejně důležitý, jako jakejkoli jinej člověk na týhle planetě.
Že jsme stejně dobrý a stejně blbý.
Že naše názory maj stejnou váhu, pokud nejsou opřený o skálu reality. Která je ještě navíc pro každýho jinak velká, složitá, barevná a náročná a lákavá na zdolání.
Že máme stejnej potenciál k dobru a ke zlu a že je úplně jedno, na jaký straně si myslíme, že stojíme.
Že se počítaj ne hodnoty, který hlásáme, ale ty, který se nám podaří začlenit do našich životů.
Že pokud se svým životem, nebo světem kolem sebe, nejsme spokojený, ani sebelíp formulovanej text na tom nic nezmění.
Že problémy, který vnímáme jako důsledek dění světa vnějšího, maj původ a příčinu v nás samotnejch a že je teda v našich (a podle mě pouze v našich) silách, ten svět změnit. K lepšímu, nebo horšímu.

Přes to všechno mi každou chvíli ujede ruka a začnu se povyšovat a poučovat zase já.  A tak začínám psát, kus po kuse, zase od znova.

Dneska svůj komentář připojila Apolena Rychlíková:
Co přesně chtějí ti, kteří rudé trenky neúnavně vyvěšují, říct, už nikdo ani pořádně neví. Zatímco voliči Miloše Zemana mají svůj svět jistý a vědí, proti čemu útočí a co hájí, my ostatní se zmůžeme jen na bezduché mávání červeným hadrem. Jenže tahle korida nemá na druhé straně žádného býka. Je to souboj, který vedeme jen se sebou. A v něm prohráváme.

A ať na to koukám, jak na to koukám, na konci těch kultivovanejch slov mi z toho leze takovýhle sdělení:

„Lidi, co bezduše a núnavně vyvěšujou symbol, kterej já osobně nepovažuju za funkční, tím přispívají k nejednotnosti nás, Zemanových odpůrců. Zatímco Zemanovi příznivci jsou omezený stádo, který se dá snadno zmanipulovat a tak nad náma, hodnejma, ale moc chytrejma, vždycky vyhrajou. „

Jestli takhle vypadají příspěvky k vzájemnýmu dialogu, přijde mi pochopitelný, že se z něj stalo cvičení přebíjení trefnějšíma bonmotama.
Je ale pochopitelně stejně dobře možný, že se pletu.

 

 

v šest ráno jsem se vnořil do chladivý vody, udělal pár temp tam a zase zpátky a vylezl ven. šel poklidit do Ameliiny kuchyně, trochu jsem zabalil a šel probudit holky, spící na verandě.
bylo to překrásný ráno
přeju si s tím naším knoflíčkem spávat venku častějš
a když bude občas možnost, nořit se do chladivých vod, ojééé, budu rád

na Letnou, na Roztyly, přes magistrálu pozorujeme s kolegyní Kristýnou pána, jak v zahradní kolonii, jen v tmavých slipáčích, zalévá a sklízí a zalévá

říkám si zrovna, jak jsou lidi prostě báječný
jak se snažíme bejt dobrý
čistý
co nejlepší

když na mě dopadne práce
zatial

Někdy na mě vypadne starší blogovej zápis. A já ho přetáhnu z potápějícího se vraku starýho blogu a nahraju sem. A na chvíli se mi vrátí kus historie. Tady jsem objevil zápis z prvního dubna roku 2004.
Shodou okolností se na konci zmiňuju o svým tátovi, což se mi propojuje s posledním uveřejněným kouskem o Jindřichovi…

Přečtěte si ho, chcete-li, tady.