Autor: Jakub König

A taky jsem vůbec nezmínil, že se ve čtvrtek vrátil Mášin táta. místo, kde měl domluvené bydlení bylo bohužel úplná ruina. Pamatuju si, jak na podobnejch místech táboříval můj táta, jak to tam vždycky napřed uklidil, pak zvelebnil a nakonec musel opustit, jak to bylo často začouzený a vyuzený, s láskou spravovaný… českolipská cihelna, kde si v malým baráčku skutečně udělal to velký francouzský okno a vevnitř krb, v kterým topil, když jsme tam tehdy trávili silvestra a pili námořnickej grog
někdy je ten svět trochu  marnost, že? podíváš-li se na určitý věci určitým způsobem. zatim je to ale snad vyrovnaný
když se podiváš na věci určitým způsobem, můžeš vidět, to bys koukal

Vrátili se s Mášou chudáci úplně zničení, Jindřich dva obrovský kufry a pláč na krajíčku. Představa, že jednou keramickou nohou vykročí z Kanady, aby druhou keramickou nohou došlápl do Čech, se v tuhle chvíli nejeví příliš reálná. I když, podle dnešních ranních zpráv… uvidíme
věřím, že když se trochu rozkouká, mohlo by se mu tu dařit líp, mnohem líp, než v Kanadě.
budu mu držet palce.

Zatím u nás máme živěji, v neděli proběhla spontánní předoslava Maruščiných prvních narozenin s Michalem. A včera oslava, jak má bejt. S dortem, dárkama, dědečkem, babičkou, tetou, prababičkou dokonce… a stavil se i pan Benda.

Maruška  byla z dárků a pozornosti nadšená, vyzobala maliny a porozpatlala po sobě svůj dort. Všechno se stalo, jak už se tak na podobných oslavách stává. Jen jsem byl prvně v roli rodiče, což je moc hezké místo v současný konstelaci.

Za horký letní tmy jsme se šli ještě projít po hraně Stromovky, zespoda ze tmy buráceli Die Antwoord… a pak už jsem nějak usnul.

Dneska na den odjedem do klidu
O víkendu na svatbu do Brna, která byla pořád nějak na konci prázdnin, daleko v budoucnosti

naše Maruška měla včera svoje první narozeniny.
teď je oficiálně potvrzený, že čas letí stonásobnou rychlostí, pořád je to jako minulej tejden, co nám v Neratovicích říkali, jak vypadá v pořádku, jen v tom jednom očičku že má trošku zánět a že ho musíme vyplachovat, jak jsme ji první noc dostali sami na starost a jak jsem pendloval mezi novou prací na Roztylech a Neratovicema, kde jsem s miminkem procházel parky.
Byl to nejsilnější a největší rok v mým životě.
Pořád jsem plnej toho velikánskýho pocitu, kterej jako by nešel nacpat dovnitř mý tělesný schránky.
Světlo mi uniká očima, ušima, nosem, zadkem a svítim si i při čurání.
Jak Mařenka těžkne, sílim. Naučil jsem se přebalovat i krmit, zvládnu Marušku vypravit do parku, umim si ji připnout do manduky i zavázat do šátku. I když teda šátek už jsem dlouho nezkoušel. Mockrát jsem se v noci vzbudil s mrmláním a prosil ˇfnukavě ten kníkající uzlíček, ať už proboha spí. Stokrát jsem Marušku uspával a nesčetněkrát ji šel hned uspávat znova- Mockrát jsem ji našel sedět na tý naší posteli a s brekem se rozhlížet po prázdný ložnici.
a za ten úsměv, kterej mi pošle, když mě zmerčí mezi dveřma, za ten bych šel světa kraj.
je to svatá bytost, takový miminko
přineslo nám do života neuvěřitelnou radost a plnost

pán bůh tě ochraňuj a všechno nejlepší, dcero naše milovaná Maruško

foto: Tereza Kunderová

Večer mě únava vypnula v deset, Máša se z Malovic vrátila mezi třetí a čtvrtou. Kolem sedmý jsem Honzovi napsal, že nepřijdu do práce, Štěpánovi, že dneska do vlaku nenastoupím… a jinak jsem celej den vypnutej. Nanejvejš sedím na zemi a hraju si s Maruškou, nebo dělám pelech kocourovi. Ten se umí rozodpočívat, vezmu si ho jako příklad.

bejt doma s holkama je moc hezký, i v tý únavě

těžký je pro mne odhodlat se nejet do Banátu a místo toho fest odpočívat… všechno k tomu míří, mý tělo, mý zkušenosti, blízcí, příbuzní.

Vzdát se těch dvou hraní a zážitků a setkání je pro mne ale mnohem náročnější, než bych čekal

můj under dog štěká:

Stejnak seš sračka, že to nedáš

můj top dog kontruje:

Jestli zejtra večír pojedou kluci z děčína, zatneš se a vydržíš to. Je to jenom dvanáct hodin autem, vyjedeš ve šest večer, dorazíš v šest ráno, skoro jak vejlet na Continuo, můžete se střídat

Ještě, že tu mám tohoto báječnýho kocourka.

ten v tuhle chvíli neříká nic a tiše vrní

 

 

ZATÍM NA JINÉM MÍSTĚ:

vlak míří na Brno

tam přistoupěj Ghost od You, s kterýma jsem měl jet v kupé.

Jupé

Tvl, to je přesmyčka jak z Ábíčka.

je mi blbě.

Buď jsem snědl něco nedobrýho, je možný, že na Havlnovic svatbě, je možný, že na koupališti… ten svěží sobotní pocit zmizel a ustoupil tý otupující dece, rozhoupanýmu žaludku a celkový vyjetosti.

Zase dost podobně jako druhodenní kocovina model Uherský Hradiště 2015, jenom mírnější.

Během dne se to pomalu zhoršovalo, zlepšovalo a pak zase zhoršovalo, takže jsem nakonec odpískal cestu na Continuo a Máša a Aid Kid naskočili do auta k Adamovi Skalovi a já zûstal doma s Maruškou a koté.

teď jsem tu cibulku uspal a jsem nakonec fakt šťastnej, že jsem nejel. Zimomriavy mi pomalu putujou po kůži, je to intenzivní až do příjemnosti. Aaaaa. Jako by mě něžně masírovaly prsty sršící chladivým a elektrizujícím ohněm.

před chvilkou jsem litoval, že to neuvidim a Jindřišku a Švestkovej dvůr…

a před tim jsem byl zase rád, protože zvedat Mařenku je komplikovanější, je nějaká těžší, dost si teda hrajem na zemi…

 

co mi dělá hlavu, je Banát, kam zejtra v 5 ze Smícháče jede vlak. Den na to večer se chyStá Kaučuk, ale furt neví.

měl bych tam hrát dva koncerty, jeden ve Vile a druhej u Medvěda. A je tam spousta spřátelenejch kapel. A mám konečně zamluvenej vejlet do jeskyně a ubytování u místních.

chvilku je mi dobře

a chvilku blbý

Paráda

jeden dík Sharp Objects, ještě pár litosférickejch desek chladný země přeputuje z jednoho pólu mě

až na druhej konec

země

v pátek ráno jsem se vůbec nemohl probudit. spali jsme v mámině ložnici, která byla dřív mým pokojem, z okna je vidět na lampu…

večer jsme nechali Marušku s babičkou a šli se na chvilku projít… nebo to byl pátek? já ti vlastně nevím

v sobotu jsem se vzbudil odpočatej
po obědě jsme jeli na svatbu Tomáše Havlena a jeho Pavlíny… a byla to krásná svatba v Mnichově Hradišti. měli jsme se tam báječně, skvěle pojedli, popili, zahráli si, Aid Kid byl rozpinďouřenej jako blázen, část se veselila, část kalila, část brala rekreační drogy… já se propovídal ke třetí ranní a pak se odešel stulit za holkama do klášterního křídla

ráno jsem se zase vzbudil víceméně čerstvej a bylo to super
benefity abstinence jsem doceňoval celý den, kterýžto jsme pak zakončili koupačkou v ledově žiletkovém bazénu v Šárce…

teď jsem pracoval

teď už to nechávám na ráno

dobrou

 

holky přijely před druhou v noci
už jsem mezitím stačil usnout a tak jsem se jen dopotácel k
Akademii pro bagáž a pak se skácel do postele, odkud jsem se vypodil až ráno, těsně před sedmou.
mám rád, když se mi podaří vstát. a když se nezaseknu dlouho při ranní sprše ani při dalších podobných úkonech. nedalo mi to a chtěl jsem jít ještě líbnout holky do ložnice, ale s Mášou jsem se potkal ve dveřích, zrovna vstávala… a než jsem stihl vyrazit do práce, ozval se z ložnice ještě pláč…

otevřel jsem dveře
na naší velký posteli leží skoro roční miminko a kouká na mě. líbilo by se mi, kdyby po tom necelym tejdnu ukrutnýho odloučení alespoň zvedlo své řiďoučké obočí
ale Maruška se na mě kouká bez nějakejch větších emočních výkyvů. přitulim se k ní a nasaju její vůni. zamhouří oči, otočí se ke mně zádíčkama a ještě se schoulí, zkusí schovat do spánku…

holky jsou doma
kočky mají radost
já mám radost
svět svítí měkkým klidným světlem
rodina spolu pohromadě

popravdě+ bych měl pomalu zase vyrazit. tentokrát na Damu, nejspíš do studia, kde jsem před… ohó, třeba tak osmnácti lety, nahrával se Šlupkou Svěrákem kytaru do písniček o pejskovi a kočičce, dětský písničky, co jsme tehdy textovali do školy. nedoved jsem tehdy pořádně naladit kytaru a byl jsem z toho pořádně nervózní.
natáčeli jsme ve studiu, kde vznikal nekonečnej seirál Rodinka rodiny Tlučhořových, kterej tak miluje Mari. tak schválně.

jen ještě potřebuju něco dododělat.
a taky čekám na zpáteční mail.
jestlipak přijde, než půjdu já.

nedávno jsem prošvihl ve svý soukromý schránc e mail s nabídkou hudby pro reklamu. když jsem se vrátil domů a dostal se k odepsání, už bylo pozdě. zpětně mě to teď trochu mrzí, je to přesně ten tip rozhodnutí, kterej jsem si plánoval jinak.
Písnička do reklamy by teď měla bejt na vyšším prioritním stupni, než prác, protože hudbě bych se chtěl věnovat do budoucna. na rozdíl od kariéry v T-Mobile. jen to v tom všednodenním mumraji nejde dobře a včas rozeznat.
tak cedr a propříště.

_Jsem zvědavej, co bude příští rok.

možná si teď víc uvědomuju, jak hodně jsem v těchhle slaměnejch dnech píval alkohol. byl to ten nejlepší čas, kdy jsem svojí ne/řízenou sebedestrukcí netýral nikoho jinýho, byl to čas svobody, čas, kdy mi do pití nikdo nemluví. čas, kdy jsem se nemusel za nic stydět… a přesto se ráno probouzel s pocitem velkýho provinění, s pocitem porážky, zklamání ze sebe samýho.

možná proto se mi teď vrací po ránu dojem, jako bych se probouzel s kocovinou. s podivným pocitem výčitky a hanby. a večer se nemůžu zklidnit, žádný brko neni tak silný, aby doplnilo hladinu do vyschlý tůně mý hlavy.

Dobrý nezapomínat, že tyhle démoni jsou tady pořád, i když už mi neburácej v hlavě. Že nezmizeli, jen se schovali pod povrch. A že ty lákavě kynoucí ruce maj ostrý drápky, který tě chytěj a pak už nepustěj zpátky.

Smutno je mi, chci si zapsat do telefonu. Trochu blbě a trochu smutno.

Večer jsem se vrátil domů po moc hezkém koncertě Lenky Dusilové na Stalinu. Ale už z Oka jsem vycházel od spokojené společnosti unavený a krkaje (ha, schválně se nepodivám, jak má ten přechodník bejt). Doma jsem si lehnul, hlava se mi motala jak po druhodenní kocovině, trochu jak nedávno v Lubnici. A tak jsem usnul a ráno se vzbudil unavenej a rozkrkanej, jak jsem usnul.

nechtělo se mi do práce

nechtělo se mi věřit, že to je proto, že by se mi tak moc nechtělo do práce…

a nakonec to bylo docela fajn. Stihl jsem i rychloschůzku na Famu, kde jsem se mrknul na film Tomáše Šťastnýho, ke kterýmu budu ve středu nahrávat hudbu. Byl trochu dojemnej a smutnej, připomněl mi ty věci, který jsou pokažený a už nejdou vzít zpět a už navždycky tak někde v naší mysli zůstanou pokažený.

pak jsem vedrem a tramvajema dorazil domů, do prázdnýho bytu, kde každej den uklidim kus a stejnak míň, než bych si přál. Máša je s Mařenkou a maminkou v Lubnici, občas jim to tam svědčí, někdy trochu drhne, že už ta moje žena není jen dcera. Se všema těma dceřinejma povinostma a pravomocema. Ale že je taky matka. A manželka, heleme se. A že matka a manželka potřebuje s miminkem jiný povinnosti, pravidla a pravomoce, než když jí bylo 16. Tak bych řekl, že to trochu na sebe naráží a křísá

koukám na to tak z dálky, jak se ty ženy, co se maj tak moc rády, nedokážou mít samy a mezi sebou tak snadno a jednoduše rády, jak by jim bylo milé, jak by potřebovaly. No a to mě přivádí k tomu, že ani muži a ženy, který se milujou, si nedokážou vždycky včas uvědomit, že to výjimečný, vzácný a krásný světlo, který cejtíme z našeho protějšku, časem neslábne, ale tak nějak je jakoby míň vidět, mezi všema těma povinnostma. Co jsme si na sebe naložili, nechali naložit.

a z toho pak je takovýho smutku na světě. Taková mohutná vlna neporozumění, obav, nevyřčenejch a naopak převerbalizovanejch bolestí a strachů… že tu sedím jak oukropeček, nahatej na šedivým gauči, počítač láká ku seriálu, kočky spí

a já jsem z toho celého nějaký Smubo. Tak jsem si to chtěl uložit. Abych pak příště věděl, proč jsem smutný.

až budu starší, možná napíšu knihu:

Proč jsem smutný?

a bude tam rozepsáno, co mne rozesmutňuje a co se s tim dá dělat. Třeba se ukáže užitečnou.