Autor: Jakub König

že děvčata dlouze spí a já si kreslím…

jsme na dovolené

 

Tahle písnička má několik příběhů.

1) Domlouvali jsme se s Domingem, ještě před Dětma mezi Reprákama, že společně něco podnikneme. Pozval jsem ho tehdy do Čechovky, do toho obřího bytu, kde jsme s Olgou bydleli. sedli jsme si v obýváku a on mi zahrál ty čtyři akordy, který jsem si zaznamenal do GarageBandu a pak Dominga vytáhl na balkon na brko. Domingo brka moc nekouří a tak ani nevim, jestli si dal práska. Mě ale hned začal napadat text, kterej mi nastartovaly billboardy Sníte své sny? Nebo něco takovýho… míjel jsem je cestou od táty a vrtalo mi to hlavou. Co to znamená, sníst svý sny?
Co nejslušnějš jsem trochu zaskočenýho Dominga vypakoval a zahrabal se k písničce, která se mi začala rodit v hlavě. Než se výše řečený přesunul do Liberálu, byla hotová.
Domingo napsal druhou sloku po sdvým. Trčelo mi z ní slovo kořalna, který by podle mě použil tak Jaromír… a který se mi zpětně líbí daleko víc, než dřív. Pak skladba pomalu propadávala do zapomnění, odkud jsem ji vytáh při sbírání demosnímku pro Zvíře…

2) Jeli jsme natáčet do Kopřivnice k Tomášovi Neuwerthovi. Marie Kieslowski, Linda, Maruška Puttnerová a Aid Kid.  Poslední dva jmenovaní dorazili až druhý den vlakem. A Aid Kid přivezl rozpracovanou moc hezkou verzi tohohle pozitivního songu. Měl představu o tom, kde by nastoupily bicí, připravil si nějaký tóny, co procházej celou písničkou a pak taky to uuu u u, který jsme pak zpívali do mikrofonu všichni čtyři. Nahrávání to nebylo úplně nejjednodušší, byla to teprve druhá sesion a vůbec nebylo jistý, jestli celej ten zvířecí nápad není jen nějaká naddimenzovaná chiméra. Marie měla velikánský břicho a moje Máša doma menší, ale taky už znatelný. Udělali jsme tehdy velkej kus práce, ale taky nakonec vyšroubovali Tomáše Neuwertha tak, až nás, trochu zaskočený, vypakoval v neděli ráno, protože už toho zmatku měl dost. Satelity ale zůstaly jako jasnej maják trčet ve všem tom nezpracovaným materiálu, v podstatě hotový a připravený k odeslání.

3) V NMDS jsem potkal spoustu zajíámavejch lidí. Martin Kermes, Skákala, Marty, Honza Reeh… nejvíc jsem si ale rozuměl s Péťou pro všechno, kterej Honzovi Reehů pomáhal s přípravou vělkejch animovanejch projektů. Trpělivě vyhledával struktury, sbíral podklady, rendroval… a do toho sem tam vystřihl nějakou grafiku pro spící panny z Lorealu. Zároveň bylo evidentní, kolik toho umí. A jak moc nadanej je.
Když jsme se pak potkali po ukončení našeho angažmá, bylo čim dál jasnější, že společně něco zkusíme vytvořit. A Petr přišel s nápadem na 360 video k písničceš Satelity. Sesbíral jsem co nejvíc podkladů, napsal mu, co všechno by se ve snímku mohlo odehrávat….
a za necelý tři měsíce bylo hotovo a vymalováno, vyrenderováno. A naše roztodivná kapela má unikátní videoklip, kterejch je na světě zatí jen pár. A v kterým se můžete ztratit, když bhudete chtít.
Však si to vyzkoušejte sami.

vleklé napětí, únava a trpké rozlady kulminující několik posledních týdnů, všechno to po středeční práci povolilo. během nočního prodejchávání jsem navštívil starý místa a došlo mi, proč se nejspíš na některý z nich vracím.
strávil jsem také několik okamžiků obklopený obřími, velmi zvolna dýchajícími, částečně božskými bytostmi, ochromený bázní z té nezměrnosti a zároveň nadechující, nasávající tu sílu, tu zbytkovou záplavu energie.
choulil jsem se, napínal. neviditelná ruka mi rovnala kosti v těle a povolovala svaly. kňučel jsem a krčil nos, jak se mi vracely nevyžádaný vzpomínky. a usmíval se, usmíval se a plakal s očima dokořán a mozkem, kterej jen šuměl vším tím opojným kyslíkem…

ráno jsem vykročil do práce s odhodláním a dobrou náladou.
a to odhodlání a dobrou náladu cejtim pořád i teď, po krásným víkendu, po koncertě Kittchena ve Vlčkovicích a Nicka Cavea v Berlíně, po prvním dni dalšího pracovního tejdne, po tom, co se neúspěšně pokoušim přidat 360 video na youtube, pořád ten zážitek cejtím. a tam, kde jsem měl ještě před tejdnem zatuhlej smotek nejistot, křivd, strachu a bolestí, tam teď zase hoří oheň.

děkuju

tuším, že k víkendu se ještě dostanu… teď se nám snad povedlo nahrát to video na youtube… a já jdu pomalu spat, zejtra druhej den v práci a pozejtří ráno vyjíždíme na Colours, baby. další velká a důležitá meta…

dobrou noc

Když se vynoříš, venku už je tma a všichni šli dávno domů. I ty půjdeš domů, teď jen ještě chvíli splýváš volně naznak a koukáš do měsícem nasvícenejch mraků. V hlavě si přebíráš věci, který sis přines zpátky.

hororovou mapku starýho rodinnýho baráku na Jiřího z Poděbrad, pěkný, moc pěkný, probereme později

nápěv písničky o monstru jménem Lamohlav, pan velkej větrák osobně, jakmile se objeví za plotem, slunce se zatáhne… a jak vidíš tátu, víš, že je zle

Ohó, ale taky legrace, jako poněkud interní, ale velmi veselej Posvátnej tělocvik a něžná říkanka, který nevim, jestli rozumim, ale je takhle:

modrou tuší noci

na bílej papír dne

přes něj není vidět

v noci vybledne

 

… obrovitánský mraky putujou mezi tebou a hvězdama a zrcadlej se v ohromující propasti jezera. vesmír je vědomí. Ráno si k tomu nakreslíš obrázek.

Teď vylezeš z vody, necháš ji na sobě pomalu schnout, jak jdeš, nečekaně chladnou letní nocí, jak tě pán bůh stvořil

 

 

 

Léto.

stojíš, pod prsama chladivou hladinu  jezera. Voda je klidná, přebíhají po ní vodoměrky a pableskuje na ní slunce. Ze břehu slyšíš ospalý šum hlasů.

a pak se zhluboka nadechneš a potopíš se dolů

 

O dovolené mě poprvé vzala Máša na Vranovskou pláž. Je to kousek od Znojma, mockrát jsme jeli kolem poutače.
Vranovská přehrada se mi tak dopředu v hlavně propojila napřed s povídkou Vranov, kterou jsem měl tehdy rozepsanou (sakra, teď mi dochází, že jsem se vlastně srovnal s tim, že psát už prózu nejspíš nebudu a teď jsem slíbil knížku (a dostal na ni grant (kterej sakra dneska musim poslat v obálce na ministerstvo kultury podepsanej, jinak dostanu houby, sakra, sakra, kdy já to stihnu, jak já to jenom všechno unesu, kam já to všechno jenom ponesu, hehe)), takže bude nejspíš na čase si to rozmyslet a k psaní se zase pěkně vrátit)
Každopádně těžko říct, jestli to zrovna bude taková trochu ublížená povídka Vranov, ke který vracet budu. Jedno podruhým.
Pak se mi ale Vranov nad Dyjí a Vranovská přehrada promítly do knížky Vraná, kterou jsem před pár lety napsal a nakreslil pro Mášu. Vznikl k ní asi patnáctiminutovej soundtrack. A pár písniček z něj se dostalo na naši desku Kontakt. A tady je kousek, ke kterýmu jsem poskládal videoklip ze svýho tehdejšího života a zážitků.
Kocovina z toho táhne jak tejden stará ryba.
Taková nostalgická ryba.
Mrtvá nostalgická ryba.

Tohle video je každopádně trochu taková nalezená fosilie, přitisknutá k sobě litosférickejma deskama doby a vylisovaná do slaboučka.  Vzpomínka tak tenká, že by ses s ní moh říznout při holení.

Na Vranovský pláži se mi moc líbilo. Zaplavali jsme si trošku, pokoupali Mařenku, poobhlíželi krásnou hráz, most, protější zalesněné břehy.
A pak zase jeli důmen.

 

a ještě těsně před spaním

i když se mi tuze nechtělo se vracet z cesty domů, na kterou jsme se celý odpoledne chystali, jsem moc rád, že jsme to udělali. A přijde mi překrásný, že tu jsme celá rodina. Já, Máša, Mařenka, kočka Placka i kocour Foum. Ten teď leží rozvalenej na zádech na gauči, spoko, klidnej. Má všechno a všechny, který miluje a potřebuje. Jako já.

Děkuju

krásnou klidnou dobrou noc, ať jsi kde jsi

nakonec je všechno trochu jinak.

Napřed jsem nějak chytil smutek. Přelil se přese mne během dopoledne a já se snažil přijít na to, v čem to celý vězí.

Možná, jak Aid Kid psal z Pohody, že je mu zase trochu líto, že tam nehrajem a že se ho spousta lidí ptá, proč tam nehrajem a nebo kdy hrajem a tak dále a tak dále…

no a na to už čekaly ostrý zuby pochyb, který v běžný kondici dospělej jedinec snadno odežene, ale když se jich vrhne víc na oslabenej kus, bejvá zle:

a nedostali jsme ani pitomou nominaci na žádnou z těch pitomejch cen, navíc mi furt někdo akorát píše, co dělám ve vedení kapely blbě, nebo si stěžuje, že někdo jinej něco dělá blbě a já s tím nedělám nic, David Stypků má z filmu Úsměvy smutných mužů krásnej klip a mně se ani neozvali z Český kvůli tomu parádnímu 360 videu od Petra Kollarčíka, takže to budu muset vymyslet všechno nějak jinak… všechny tyhle věci a mnohem víc, úplně jak pitomeček jsem si přišel, když to vyprávim Máše, až mi z toho oko cuká, jak je mi smutno.

Dyť já bych ani nesehnal backstage pass na tu Pohodu, kdybych tam chtěl nakrásno s brekem obcházet stánky s treskou v rožku…

pak se mi udělalo trochu blbě, takže jsem úklid a chystání přenechal M. a sám se převaloval u Mařenky. Pak jsem chvilku komatil vedle spícího miminka a během úporně bolavýho pozorování vzorů povlečení došlo mi, co mi ten stav připomíná:

kocovinu. Tu nejmizernější, kdy ti ráno neni nic, jen jako bys pořád nemoh odříhnout. A během dne se to začne celý tak studeně zapocovat, žaludek se svírá a slinný žlázy produkujou masivní záplavy vazkejch slin… a přesně jako u takový kocoviny, kterou takhle úpornou pamatuju z mý zatim poslední Letní filmový školy, se to pořád zhoršovalo… a stejně, jako před těma dvěma lety, jsme vyjeli za soumraku… a za chvíli jsem musel předat řízení…

tentokrát jsme se ale vrátili zpátky. Máša vynosila zpátky některý z těch těžkejch báglů, kočky, oblečení, plíny, mlíčko. A já se napřed složil do peřin a uspal vedle sebe trochu překvapený Miminko a pak se za oknem rozpukal neviditelnej ohňostroj… asi v Jemnici, poznamenala M.

a teď piju hořkej černej čaj a jsem rád, že už mi neni na zvracení. A že už dneska nikam nepojedem. Po těle mi přebíhaj takový zimomriavky, jak by řekl třeba takový Dano Salontay*

*Daniel prý zkolaboval včera po svým druhým koncertě na letošní Pohodě. Nebo něco takového. Třeba je to celý jenom nějakej vopravdu blbej tlak

 

za pár let bude můj běžný život trochu, jako dovolená. Budu chodit běhat, pár hodin budu psát a kreslit, hodně času budu trávit s holkama a po večerech občas koncerty…

zatím nám pomaličku končí první delší dovolená a na dveře klepe běžný život

byli jsme u babičky v Český Lípě

byli jsme na svatbě Veru a Huga na Švestkovém dvoře

byli jsme a jsme v Lubnici

v úterý a dneska jsem byl běhat,