Autor: Jakub König

jdu se pustit do vší
té práce

Dostal jsem včera od Máši komiks o Nicku Caveovi.
Jen tak. Je to paráda, Nicka Cavea mám opravdu moc rád už někdy od šestnácti, když tehdá vyšlo Murder Ballads. Pak se mi do života vrátil s Boatmans Call, pak mě znovu okouzlil na No More Shall We Part a když už jsem myslel, že jsme spolu srovnaný, totálně mě odstřelil na koncertě před pěti lety s Push The Sky Away a strhující Jubileee Street… a včera jsem o něm dostal knížku a za necelej měsíc na něj jedeme s Honzou Půrůšou, Radkem a Markétou do Berlína.
Moc se těšim, moc se těšim.
A děkuju. Mám z toho velkou radost a dost se těšim, až ho konečně otevřu.

Včerejší nečekaný večírek se do knihy rekordů nečekaných večírků s Mášou a Aid Kidem zapíše jako večírek, na kterém jsem neodpálil žádný brko.
Z másla, který jsem přichystal minulý týden z úplných zbytečků Kudlovské Marie, jsme totiž udělali těsto a z těsta jsem včera vyválel a vykrojil sušenky.
Těsto bylo moc dobrý.
Sušenky taky.
Kromě těch pár, co jsem spálil. Ty nebyly dobrý, měly trpkou a připálenou chuť.
Někdy v době, kdy jsem se jí snažil přepít mlíkem, došlo mi, že dneska asi nic víc potřebovat nebudu. Ještě jsem ubalil, pro jistotu, ale joint zůstal ležet na stole a odešel s návštěvou.

ráno jsem se vůbec nemohl vyhrabat z postele, pořád se mi trochu klížej oči
dole hučí magistrála a kolegyně klapou do klávesnic, občas cvakne myš, někdo přejde po chodbě
dneska budeme zkoušet přenos obrazu a zvuku, prosím pěkně, přes internet
jsem zvědavej

 

A kus práce zase nestihl.
Tak to nejspíš bude na světě zařízený.
Nějaká práce na mě bude asi čekat vždycky.

Neni vždycky jednoduchý, mít velkou kapelu.

Ne, že by někdo tvrdil, že to bude snadný.

A všechny těžkosti jsou bohatě vynahrazovaný těma fantastickejma momentama.

Někdy je to jak válečný porady ve Hrách o trůny. Rozhodnutí, obhajování rozhodnutí, vysvětlování… a samosebou přijímání důsledků za ta rozhodnutí.

Když to člověka zastihne zaseklýho jako sekyrku, pevně v ocelovým kmeni těla kytovce mamutí firmy, bejvá to nečekaný a zdá se to neřešitelný.

vracej se mi k dořešení a k naučení věci, z kterých jsem vyklouzl, když jsem uspal Obří broskev

“Věci ukrytý, co dlouho hledám, se mi zjevují pod mojí postelí, a potom zmizí, sotva se objeví.”

Včera večír se u nás stavil Aid Kid a zatímco se na plotně převařovalo ghí, povídali jsme si dlouze. Společně s Mášou jsme hráli hru, který říkáme FU a spát jsme šli docela pozdě.
Dřív by to znamenalo hodně alkoholu.
Dneska tři brka, dřeň a zmrzlinu…
Jsem rád za malý vítězství
Včerejší večer byl takovej dotek a příslib lehkosti…
Dneska se mi klížej oči, dopoledne jsem byl doma, teď od jedný na Roztylech
Moje slovenská šéfová si chce promluvit s mým českým šéfem. Preventivně se trochu plašim a trochu ne.
Práce je dost a tak pracuju, co to dá.

To, co kyne příslibama je hudba a psaní. Dobrý si připomínat.
A samosebou ta jasmínová větvička, co nám doma roste na květ.

1. Máša je nemocná, nejspíš angína. Je unavená, bolí ji hlava a klouby a celá ta nepříjemná věc. Já čekám na pracovní schůzku v Oku a mám blbou náladu.

Začalo to včera, když jeden můj známej, kterýmu jsem kdysi hrál na vernisáži, povídkář, chytrej chlap, katolík… už po několikátý na FB sdílel článek o tom, že ta blbka Merkelová, která sem pozvala smečku migrantů, nemá základní vychování, protože zvát lidi na mejdan a pak je ubytovávat u ostatních, je nevychovanost.

neudržel jsem se a něco pod to napsal. Ondřej, jak se ten pán jmenuje napsal něco zpátky, pár jeho přátel se připojilo.

dozvěděl jsem se, že jsem elitář, že jsem arogantní a svou hloupostí stahuju všechny do průseru…

internetový diskuze

nakonec jsem toho nechal, nejde vyhrát.

Dneska na mě ten samej článek vypadne z internetovýho virálního magazínu G.cz…

A já na to koukal, na tu kdysi jasnou kopírku Čilichili, párkrát opravdu vtipný vlastní věci… a najednou titulek:

Čtrnáctiletou německou dívku znásilnila a zavraždila Angela Merkelová

A tak jsem seděl v Oku a před Okem a bylo mi blbě. A smutno. A pak jsem celou situaci rozebíral s Michalem, kterej mi nabídl hezkou práci, na který bych se mohl potkat s Marasem a Miroslavem Vankem u Už jsme doma.

Rozohňoval jsem se. A zároveň mi bylo do breku z tý celkový celoplanetární neochoty porozumět si navzájem. Z toho věčnýho vzájemnýho okázalýho urážení a urážení se, který znemožňuje dialog a pochopení.

z toho, že to možná, že to vůbec nejde, porozumět si. Že vždycky budou polarity, že součást našich životů je to černý zvíře, který se každýmu promítá do života jinak, o kterým toho moc nevíme, ale který žije v každým z nás.

Že nedokážu vysvětlit a předat tu jednoduchou a jasnou věc, kterou jsem si nedávno naplno uvědomil při jedný noční práci.

Že jsme propojený úplně se vším a se všema. Že jsme neoddělitelnou součástí vesmíru, že jsme naplněný vesmírem, že v něm máme svý stálý místo. Že jsme nádoby, do kterejch se vědomí vesmíru přelejvá a který se časem rozpadnou a splynou s podstatou.

 

Dneska mi z toho bylo těžko. Ani napsat to moc nejde.

Dobrou

 

urychleně jsem se vrátil z koncertu z lodi Altenburg a venku se nadechla bouře a pak dejchla na Letnou záplavu vody, rachotem hromů syčí praskliny blesků. Strávil jsem krásný dny a mohl bych psát…

ale moje milá zaklapla počítač a po vší tý radosti přišel čas jít spat

dobrý zprávy maj někdy tendenci zapadat… těma běžnejma, bezbarvejma… nebo těma problematickejma, šedočernejma, popraskanejma, pomlácenejma….
a to mi přijde škoda

1) dobrý zprávy jsou primárně, že jsme všichni zdrávi, to je jasný
Díky za to, moje štítná žláza se zklidnila, Mařenka se těší dobrýmu zdraví a Máša taky prospívá… i kočky vypadají spoko. Děkuju, až mě překvapuje, jak často mě zaplaví intenzivní pocit vděku a štěstí. Při vší tý metapráci všude kolem, při úzkostech, ke kterejm mám sklony, při horku, stresu, cestování nacpaným metrem… tyjo, stačí, aby se ten náš jasmín usmál a chemikálie se vyplavujou jak na sensation white po půlnoci

2) po čtvrtý výměně běhacího náramku jsme zkombinoval peníze z reklamace a slevy a pořidil si iWatch Zatím spolehlivě trackují mé kroky, zatím jsem nevyběhl, ale už se zase těším. vypnul jsem si většinu notifikací a zatím mám pořád takovou spokojenou radost, což jsem i druhotně rád, protože jsem se trochu bál, že si to ze strachu z novejch nablejskanejch věcí, neužiju

3) včera, převčírem vlastně (tady je vidět, jak rychle a bezhlesně ty dobrý zprávy dokážou zapadnout) mi odpověděli z ministerstva kultury na žádost o grant na napsání knížky. A hele, jupí, z navrhovanejch 60 mi daj rovnou půlku.
Teď msuím vymyslet, jak to co nejlíp využít.
Pronajmout si od Gracji, u který jsme bydleli v Portu, pokoj na dva měsíce? jakože se slevou? a tam psát?
nebo jet do jižních čech k někomu na chalupu?
nebo si koupit herní počítač a čas, kterejch bych moh věnovat psaní, propařit?
mohl bych za to koupit malou vzducholoď pro Zvíře?
drogy?
zkrátka spousta báječnejch otázek k těm dobrejm zprávám

a teď zpátky do práce