Autor: Jakub König

zkrátka a dobře

jsem si toho zase nandal ranec, nabízet pomoc NMDS už bylo vyloženě zbytečný. To je ten skutečnej důvod, proč toho je teď tolik. Takže bude dobrý zabrat a pak už si nic nepřidávat.
Včera jsem nad prací seděl do půl třetí, ale vlastně mě to docela bavilo.

Předtím jsem strávil pár hodin lítáním po městě. VZP, kde jsem na přepážce potkal Evu Vohnout z Marienbadu. A na poslední chvíli podávaná žádost o stipendium na knížku Vřeteno, kterou jsem donesl na podatelnu Ministerstva kultury pět minut po termínu. Kdyby se mi nevybil telefon s mapou, nebo kdybych to Maltézský náměstí, nebo mapu na Malostranský či Malostranským, našel, nemusel bych pak trávit další hodinu na poště.
S knížkou je to ale mnohem zábavnější.
Po Palahniukovejch povídkách, z kterejch mi pak přišli všichni a všechno deviantní a úchylný, je to Andělí vejce Petra Stančíka a je to fakt radost číst.

Kdybych ale stipendium na Vřeteno dostal, mohlo by mi to pomoct příští rok skončit třeba dřív a poslední část strávit se zaplaceným nájmem na nějakém klidném místě, kde bude rodina pěstovat včelstva a strdí a já budu v chladivém stínu psát svůj první román.

Všechno se děje zároveň.
Svět by to mohl mít vytetovaný přes půlku Asie

Metr

Někdy je tý práce tolik a v tolika vrstvách, že prostě jenom myslim na to, že to jednou skončí. Lucie, místo který tu jsem, si plánovala mateřskou na dva roky. Za dva měsíce to bude rok, co jsem ve velkém T.
Teprve teď se mi povedlo získat nějakou finanční rezervu a na chvíli se nadechnout. Je tp úlevný, termíny se ale křížej a když se podívám na některý dny z odstupu, vůbec nechápu, jak jsem tolik věcí mohl nakonec postíhat.
Dopředu se na ty dny radši moc nekoukám.
Stejně vždycky nakonec něco nestihnu.
A místo pocitu uspokojení z tý hotový práce mi v hlavě vždycky tlačí ten střípek, nebo ten střep, kterej jsem nestih odeslat jinam.
Pro ztracený lejstro z daní půjdu odpoledne.
Bára z Paseky mi pomáhá dořešit zpožděnou žádost o grant.
A do toho každejch dvacet minut chodí mail.

Někdy je tý práce tolik, že prostě jenom střihám metr.

Kittchen Aid Kid


foto: Tereza Kunderová

Málem bych zapomněl, a byla by to škoda…
Koncert s Aid Kidem na Žižkovský noci se fakt povedl. Sedlo nám prostředí, byli jsme soustředěný, dobře nachystaný, set byl tak akorát dlouhej a přišlo opravdu hodně lidí.
Žižkovská noc je samosebou obří a lidi cirkulujou a choděj na všechno možný, nedá se to brát jako samostatnej koncert. Ale stejnak to bylo parádní, zvednout při třetí písničce hlavu a vidět všechny ty obličeje.
Elektronický beaty dodaly některejm písničkám NIN feel, když tlak jsme tentokrát nepřidávali ani tak hlasitostí, nebo zkreslením, ale hutnejma basama. A jak jsme měli čerstvě nazkoušíéno a hráli jsme míň, ale o to delších songů, měl jsem i čas si užít hraní i zpívání… je to skvělý, hrát koncerty. Je super je nehrát sám, úplně jsem zapomněl, jak mi to společný hraní chybí.

Po hraní byli všichni nadšení.
A šťastní. Když z člověka spadne napětí a najedou mu endorfiny…
Samosebou se hned objevila otázka, jak by tenhle elektronickej set nakoplo použití živejch bicích… teď, když se mi povedlo zkompletovat zkoušky pro Zvíře (nakonec se toho nikdo neujal (je třeba delegovat, nečekat, až se úkolů někdo ujme sám, na to je nás moc a sdílená zodpovědnost pracuje proti efektivní práci)), teď bych chtěl projet domluvený koncerty Kittchen a zjistit, kde se nám to s Tomem potkává. V podstatě by stačilo, aby třičtvrtě koncertu pokuřoval v zákulisí, nebo hrál na basu třeba…
a pak to v posledních třech písničkách dorozsekal s náma…
ale to jsou otázky, který najely bezprostředně po hraní a jejichž vyřešení si řekne o nějakej čas…

my si pak povídali s Markétou, Lindou, Jirkou Hroníkem (kterýmu leta řikám Petře), s Kákou, s Mácou, co nám pomáhala stavět hořící zvíře…
a pak jsme vyrazili s nákladem aparátu tágama k Ondrovi
a pak rychle do neuvěřitelnýho prostoru Atrium na Žižkově, kde zrovna v nejlepším zabíjel Spomenik… intenzivní zážitek se světlem a mlhou…
pak se posunul čas
pak jsem jel spát

Je to senzační, bejt hudebník. JE to swkvělý, i když už zase sedím u stolu v kanceláři, kde sobotní koncert vypadá jako vzpomínka z jinejch časů. Ale vevnitř, vevnitř je ta struna napjatá a hraje, reaguje na podněty z venku, násobí, loopuje, slova se mi v hlavě skládaj do vět…

Je skvělý bejt v hudbě
V sobotu jsme byli
Hejahou

Zoubky

Dneska kolem třetí Mařenka naříkala usedavě, Máša jí natřela tváře i dásně zklidňujícím dětským olejem, vypadá to, že se tomu našemu neviňátku začínaj skutečně klubat zuby.
Jsem z toho fascinovanej, jak maličká roste. Den za dnem, tejden za tejdnem. Minulej tejden jí bylo sedm měsíců… už víc jak půl roku je s náma novej člověk.

I když jsme se dneska zase příliš nevyspali (předchozí nespani nejspíš tedy taky souvisej se zubama), probral jsem se hodinu po budíku a s mnohem lepší náladou.