Autor: Jakub König

Včera ostartovala největší raketa Elona Muska a vynesla na oběžnou dráhu tadyhle kabriolet a Starmana. Tohle už začíná opravdu vypadat, jako budoucnost. Teda ta budoucnost z těch hezkejch knížek o budoucnosti.
A jo, moc se mi líbí David Bowie v přehrávači a Douglas Adams v přihrádce. Jsou důležitý pozitivní vzkazy, že i v cestě do vesmíru je prostor pro humor, aspoň to kunderovský mávnutí lehkosti jako pozdrav řvoucí tlamě kosmu

Já pořád kašlu a smrkám a je mi blbě, nakonec jsem se na dnes i zítra omluvil z práce v práci a pracuju z domova. Což má svý výhody a svý nevýhody, jako všechno. Včera jsem si naplánoval nějaký schůzky a i když byly sporý a opravdu důležitý, jedna ráno a jedna večer, bylo by mi teď bez nich asi líp.
Což přináší otázku, jestli vůbec dneska vyrážet k Aid Kidovi na zkoušku (na kterou jsem se pochopitelně tuze moc těšil, my inner Dalay).
A bohužel nejspíš i odpověď.

Nevýhoda je, že je mi tu takhle samotnýmu a nemocnýmu trochu smutno.

Marušky jsou v Lubnici, doufám, že se Máše povede trochu načerpat síly. Jak jsme se teď u maličké střídali, vždycky jeden nemocný a druhý v plným zápřahu, byl to místama opravdu docela rokenrol. Když se péče rozloží mezi víc lidí, je to hned všechno lepší. A babička by si mohla ten náš korunovační klenot pěkně užít do zásoby. Myslím na ty prosvětlený místnosti. Na svoji unavenou ženu. A na tu zvědavou malou papulku. A orchestr, kterej vyhrává tango z tanečního pokoje.

V hlavě mám, jako by mi za čelem někdo řikal MMMMMMMMMMMM

jako na tichých lodích

pomalu do tmy

od osvětlených pobřeží

k odrazům hvězd

loučení

dojemně

sladkobolný

stesk

cest

 

*básnička z cyklu “kdyby psychill mělo křídla”, vzhledem k zvolenýmu hudebnímu podkladu zasněně melancholická. Marušky odjely na Moravu a já jsem doma, nemocnej, ale trošku bych stejnak měl pracovat, takže i ta básnička je taková temně smutná.

Ale je to stylizace, je to ten kýčovitej obraz, jak elfové, výletníci, uprchlíci, opouštějí ty pevný věci a odjížděj, loučej se, je soumrak a ticho. A ta země se pořád zmenšuje a zmenšuje.

Až zmizí docela.

Neodráží to moji skutečnou náladu, můj starostlivý čtenáři. Normálně si jdu udělat čaj s medem a pokusím se ještě alespoň dvě hodiny spát.

To je asi to nejrozumnější, no ne?

Dobrou noc, pokud právě usínáte.

 

Loni jsem toho moc nenastonal. Možná se o mě něco pokouší teď.
Maruška je snad už v pořádku úplně, Máša vypadá, že je jí většinou líp.
Na patře mám sladký dráždění ke kašli.

dnešní noc byla fakt neklidná. když jsem se chystal jít spát, Marka se zrovna probudila do neveselé nálady… a tak jsem ji ještě hodinu nosil po obývacím pokoji. A i pak se budila, přebalovat ji tentokrát brala Máša, protože už jsem se nějak neuměl zvednout. A protože je Máša očividně nemocná a já se několikátou noc po sobě vzbudil jen po pár hodinách spánku… napsal jsem během přípravy ranního mlíčka do práce, že tenhle týden prostě zůstanu s rodinou doma.

Stejně se kvůli tomu cejtim trochu divně. A přitom jsem se tak cejtil vždycky, když jsem byl nemocnej. V jakýkoli práci. A při pohledu zpět? Při pohledu zpět je to buřt. 

S navýšeným úvazkem mi ještě nepřibylo příliš nový práce. Ale ta stará se rozhrnula do nabízenýho času. Minulej tejden jsem byl v Bratislavě, teď pracuju na pohledu k svátku. Zkusil jsem napřed zase vyrobit nějaký vlastní grafický varianty, abych „ušetřil čas a peníze“. Natáhlo se to o tři dny a klient chce nakonec stejnak zase to svý. Ještě že mám teď takový pohoněný sebevědomí, že mě to (snad) tolik nemrzí.

Řekl jsem si, že budu tu práci dělat, jako dělám hudbu. Nebo jako kreslim. Se zaujetím a ponořením a pocitvě. Akorát zatim je to spíš jako ta část hudby, když vyplňuju tabulky pro Bumbum Satori, nebo datluju koncerty na web, kterej sakra furt nemám, stejně jako neni hotovej web Zvířete, ale na to tady nežehrám, prostě administrativa a žádný pořádný hraní.

Když jsem dopřipravil moloko a přinesl jej do ložnice, Maruška se nespokojeně vrtěla a frfňala, ale na lahvičku reaguje rychle. Umí si ji chytit rukama a pokud se celá nepřeváží na stranu, pije často sama. Udělal jsem jí jednou rukou hnízdo z mý peřiny a druhou jí jistil lahev.
Těsně před koncem upadla do slastnýho limbu. Její maminka vedle vzdychala z horečnatýho spaní.
Rozhodl jsem se teda vstát, udělal jsem si kafe, a než se připojím k pracovnímu počítači, chtěl bych stihnout ještě aspoň sprchu.
Někde o pár pater níž ale začal kdosi vrtat a tlumené vibrace znějí celým domem. Sice takový ty nižší rejstříky, ale ani pánbů nezná všechny zvuky, který můžou vzbudit miminko…

od pátku Maruška, od nedělní noci Máša, do dneška jsem zůstal doma. Nedaří se mi ale moc stíhat práci z domova a péči o Mařenku, když je Máše zle, což bylo první dva dny dost. A teď občas.
Série spousty rozpracovanejch věcí, jen ty nejdůležitější „tasky“ se mi daří držet a dotahovat v termínech, zbytek dělám po nocích.
Jsem docela utahanej a místama poněkud grumpy.

Dneska jsem si vzal radši úplně volno a kromě nejdůslednějšího agenta mě všichni nechali bejt a tak to bylo lepší.  Vyzvedl jsem obrazy z Akropole a pak se sešel s Radkou z Gasku. To si teda znamenám a držim palce. Jinak jsem jen porychlu nakoupil a byl doma a staral se o děvčata.

Když jsem Marušku ukolébal k spánku v šátku, Máša ležela unavená a se zimnicí v peřinách a potichoučku jsme si povídali. Stojím o to, si kromě těch velikejch, pamatovat i tyhle maličky, špitaný chvíle radosti.

A teď jdu taky spát

Dobrou noc a buďte zdraví

jsi

v šestym patře

v hotelovým pokoji

dokonalý linie

tvýho zápěstí

tepou

a Bratislava,

hluboko pod

tvejma oknama

tepe

s tebou

v patnáctém patře bratislavského mrakodrapu a
rozhodl jsem se, že se zase něco víc dozvím o své práci v T-Mobile a vyrazil jsem na schůzku na Slovensko. ráno vstávačka, po tmě jsem lovil oblečení, tak abych nevzbudil ženu a dcerku. pak si odlakovačem odlakoval zbytky orvanejch černejch nehtů, protože v klidu si je barvit nebyl čas. A taky nechci svýho slovenskýho kolegu, kterej mě večer chce vytáhnout na „pivo“, uvádět zbytečně do rozpaků. Kvůli tomu jsem do Bratislavy nejel. Uvádět někoho do rozpaků.

Ve vlaku jsem potkal Miloše Rejska, souputníka hudebníka, velkýho Miloše z legendárních Swordfishtrombones. Kdysi jsme na nich, hodně opilí, byli někde s Frantou Řezníčkem. Ale už si nevybavim co.
Až do Brna jsme si povídali a pak už to frčelo, mezi pobílenejma polema, mlhou a sněhem, který skryly Pálavský vrchy, za chvilku jsem byl v Bratislavě, hlavná stanica.

Přemejšlim, jestli všechny nádraží působěj tak nehostinně. Když člověk přijede jako cizinec. Ale myslim, že ne. Bratislava má speciální kouzlo.
Objednanej taxík odjel čekat někam bokem a tak jsem ho chvíli hledal. A pak mě vysadil asi půl kilometru od cílové destinace. Která, nebej toho, že to je mrakodrap s magentovým T, by se mi nejsdpíš taky ztratila v mlze.
Ale dobře to dopadlo. Přihulákal jsem se až tam.
Stihl půl hodiny rychlý schůzky s mým slovenským obrazem Tomášem a naším Honzou a šéfovou, která měla rýbu, že bluvila jako z dějakýho dibadeldího kusu o rýbě.

A teď tu sedím  v patnáctým patře bratislavskýho mrakodrapu. Kompiluju si zejtřejší program, kdy se musím vlakem vrátit, potom domů, práce z domu, pomuchlat ty mé nejvzácnější laskonky, pak do města na sraz s Radkou z Gasku (držte palce, dežte palce) a potom do Liberatury na Radiu Wave.
A pak domů.

Dny jsou plný a mnohobarevný.
Noci dlouhý. Spánek tvrdej a nekompromisní.
Děkuju.

Telegraficky:

Den odpočinku, kterej jsme strávili na Hluboký, nám udělal dobře.

Včera jsme se viděli s Aid Kidem, měl u nás palačinky a moc hezky jsme si popovídali. A pak jsme šli i s ním a s Matějem Vejdělkem na sraz s Jirkou, kterej by nám chtěl točit klip.
A pak domů.