Autor: Jakub König

Minulej víkend přijela do Prahy moje máma a zajeli jsme spolu do IKEA.
Několikrát se mě ptala, co by nám mohla pořídit, když teď máme to miminko … myslím, že si roli dvojitý babičky užívá a všemožně nás podporuje. A taky nám chtěla koupit nějakou hezkou a užitečnou věc. Mixér se jí zdál moc přízemní a kontaktní gril jako moc blbost.

Žlutý křeslo s podnožkou bylo tak akorát. Nakonec jsme toho přivezli plný auto, málem jsme se nevešli a pro další skříně jsem jel až v sobotu do externího skladu.

Včera jsme dokoukali báječný nový díly seriálu Twin Peaks. Na poslední dvě minuty mi Máša usnula na klíně, takže neví, jak to dopadlo. Maruška spala v košíku vedle gauče, mezi ní a mnou rozvalený Foum. Asi hodinu jsem seděl a koukal do tmy, hladil tu spící unavenou hlavu. Pak jsem v telefonu projížděl korektury knížky Zvíře jménem Podzim, kterou vysázel Bonus… vypadá překrásně. Připravil jsem post na dnešek a opatrně se zvednul.

A pak jsem seděl v tom žlutým křesle, na stole hořela svíčka, jinak byl všude klid, ticho a tma. Máša spala, za její hlavou Foum, Mařenka v košíku občas zabrumlala ze spaní, Placka mi ležela na klíně. Na pár mikrochvil se mi zdálo, že se snažím přehodit nějaký balíček přes zeď a vzbudil jsem se tím, jak jsem  sebou trhnul. Balíček, bílá bezocasá kočka na mě koukala probuzeně a s lehkým despektem. Pak se zavrtěla a spala dál.

A my tam dál jako rodina snili svý společný klidný domácí sny.

Jsem unavenej a nepříjemně napjatej.
V hlavě mi naskakujou věci, který bych potřeboval.

1)
Bejt (nejmíň) tejden doma s holkama. Nebo na nějaký chalupě, v hotelu, v závětří a klidu. Nemuset se stresovat nesplněnejma úkolama. Odpočívat, vařit si, jíst, mazlit se s Maruškami, přebalovat, uspávat, číst a koukat na Twin Peaks.*/

2)
Režiséra klipu, někoho, kdo by se o to celý postaral, vymyslel, dotáhnul, sestříhal a včas předal. Už potřetí se nám krátce před ofciální premiérou klipu stalo, že žádnej klip nemáme. Potřebujeme ho a budeme muset napnout s poustu sil, který teď ze svýho úhlu pohledu nevidim.
Věřim a cejtim, že to dáme.
Ale zrovna teď si trochu připadám, jak ti běžci, co v posledním kilometru maratonu, pěkně na očích všem cílovejm tribunám, ztratěj poslední zbytky sil. A mám samosebou strach, že jak se budu srandovně a dojemně belhat k cílový čáře, všechny ty uběhnutý kilometry mi zase protečou pod nohama

Hodně mi ale pomáhá fakt, že už tyhle ataky znám. Vracej se v nich všechny  nejistoty, který ustoupily v časech aktivní práce. A pak, když jsem výsledek svýho snažení vložil do rukou někoho jinýho, přestal jsem bejt pozornej. Věnoval jsem se dalším zvířecím aspektům.

Řekl bych, že vzkaz je jasnej.

Nikdo jinej to za nás nenatočí.

Zbejvá 15 dní.

*Koukání na Twin Peaks a sledování Lynchova přístupu k vyprávění a snímání mi dodává spoustu odvahy a inspirace… to jen tak pro pořádek

Kolegyně dneska odjely i s mým šéfem do Bratislavy. Za oknem mlha, vevnitř teplo a korporát. V obří budově šuměj všechny ty rozvody, hadice, vedení… všechno to pulsuje datama a informacema.
Dny jsou naplněný prací a podzimem.
Maruška je překrásná odměna na konci každýho dne. Odměna, která tě ně vždycky nechá tak úplně dospat. Radost k nepředání.

Dneska jsem, kromě jinýho, vedl školení Jak dobře psát, který vymyslela a připravila Máša a který jsme spolu finalizovali a hlavně dvakrát úspěšně přednášeli pro Newton media.
Dneska jsem na to byl sám, ale myslím, že se to taky povedlo. Slečny a paní se zdály, že jim přinejmenším některý z těch rad přijdou k duhu. Bylo to zábavný a bavilo mě to. Navíc může člověk v Home Kitchen vypít kafe kolik chce (pokud je teda lektorem či školitelem, případně školeným… dobrýho kafe.
Z venku svítilo slunce.
Telefon jsem měl nastavenej na leteckej režim a většina hovorů s dalšíma úkolama padala do nicoty.
Od včerejška jsem Michalovi PAřízkovi dlužil sloupek a komiks. Sloupek už jsem stihl napsat dneska v OKU, komiks dodělávám právě teď. Zrovna se rovná pod počítačem, na kterým píšu.
Je o tom, jak jsem se včera potkal s Dájou a jak mi vyprávěla o desetidenním výcviku vypassana meditace.

Po očku sle…
Chtěl jsem napsat, že po očku sleduju kočku Placku, jak zvědavě kouká do Maruščina košíku, ale po sle do něj plynule vkročila, což jí ještě nedovolujeme, takže jsem ji vykšákal ven. Místo ní si vedle mě vyskočil kocour.

Pohyby koček, občasný vzdychnutí miminka a Mášin neslyšnej spánek za zdí tvořej stěny mýho vesmíru.

Máme krásný nový žlutý křeslo z IKEA, který jsme byli koupit s mámou při její sobotní návštěvě. I s taburetem. A skříněma, který jsem nestihl složit.

Před dvaceti lety (což překvapivě neni až tak dávno) bych byl celej předešlej tejden jako na trní, protože máme koncert. Před deseti to samý, děsně bych se to snažil všechno stihnout v práci a pak bych jel do klubu, čekat na kluky z Obří broskve, až přijedou s hodinovým spožděním, pak rychle zaparkovat před Rock Café a zpocenej běhat s kombem, s kopákem, s basou a kytarou, který ti sjížděj z ramene, kombo mlátí do holeně.

Nechci říct, že teď jsem klidnej. Už mě to strhává, ten proud, za dvacet minut vybíhám z T-Mobile a skáču do auta, který má pak ještě další tři minuty možnost vyjet zadarmo z parkoviště OBI, kam jsem zafrčel před hodinkou a půl. To jsem zrovna s čtvrthodinovým spožděním přijížděl na schůzku odloženou už předtím o patnáct minut. A před tím jsme jeli s děvčaty z Bulovky, kde nás napřed nechali hodinku v sedě uležet a pak Mařence nadvakrát brali krev, což si asi umíš představit, jak to je pro čerstvý rodiče neradostnej moment.

Vstávali jsme brzo, abychom všechno stihli a od tý doby je čas napjatej jak struna. Může prasknout?
Těžko říct.
Co by nemoh.

Chtěl jsem říct, že to je celý větší, barevnější, dobrodružnější, ten život. Než jsem si ještě nedávno myslel. Že to je našvihaný a že mi to zároveň pomáhá rychle třídit priority. Což znamená dokončit i tenhle rozepsanej post, protože tu jsou ještě nějaký maily a ručička parkovacích hodin, nakládání doma, nakládání v Heřmance, nakládání u Palmovky a parkování před Café v Lese a nošení a kombo, bouchající do holení…

Z klubu hlásej 110 lístků prodanejch v předprodeji. To by mohlo bejt velikánský

Maruška spí s otevřenou pusou, pod přivřenejma víčkama jí jezdí oči, jak sleduje nějakej snovej děj. Podle něj i dejchá a občas zafuní, nebo vyrazí takový drsný zachrchláníčko, úplně slyšíš, jak si čistí krk…
Z počítače bublá psychillovej vesmír a já dodělávám rozhovor do FULL MOONU a obrázek k pátku 13. pro Club -Mate.

Je to moc příjemnej čas. Líbilo by se mi mít před sebou víkend už zejtra, abych mohl jít spát až za dlouho a zítra tak polehávat a pospávat a probouzet se celá rodina v příšeří podzimního dne.

Ale tak to zítra nebude.
Bude to nabitý den s důležitým koncertem na závěr.
A bude to bezva den. Takže to jdu dodělat, ať se svezu s další vlnou kojení až do hajan.
Dobrou

Už od pátku jsme všichni doma. Odpočíváme, usazení na šedivém gauči jako na palubě luxusní záoceánský lodi. Koukáme na filmy, seriály, odpočíváme. Celá rodina, včetně dvou ks. koček.
Jsme spolu.
V tyhle dny mi přijde, že bejt doma, je ta nejlepší věc na světě.
A i když vím, že nás, že mě to zase potáhne na cesty, na koncerty a do lesů a k moři…  teď je teď…

Doma
Jako srdce
Ve mě

• poprvé jako klient v agentuře
• hodina a půl práce v oku
• rychlý žehlení
• na Bulovku
• desítkou do Bullerbynu, kde maj DMZ potřetí za sebou vyprodáno
• doma už neudělám nic, klížej se mi oči a kocour už mne jde uložit ke spaní… dobrou