Autor: Jakub König

kocour chroupe v šeru granule a mně se zavíraj oči… a přitom bych potřeboval ještě chvíli pro sebe a taky se umejt, udělat si možná něco k jídlu, takovejch věcí. Ale co dělat, že?

Pusinky jsou pořád na Bulovce. Nejspíš si je přivezu domů v pátek, což je vlastně už zejtra.  Těším se, bejvá mi tu večer smutno a prázdno v tom našem hnízdě. Operuju pořád na minimálním území, nakrmím kočky a uklidím jim, ale jinak tu vlastně vždycky jen pozdě večer po návratu usnu a je ticho až do rána. Těším se, že zase budeme všichni tři spát v jedný posteli. Už aby, už aby.

V pondělí jsem byl v Český Lípě na pohřbu Jiřího Čížka, což byl můj nevlastní otec. Obvykle hned dodávám, že jsme s ním moc dobře nevycházeli, což je přijatelnej eufemismus. A zároveň si taky vybavuju spíš ty hezký a milý momenty, jako když mi třeba dovolil, dát si vajíčka natvrdo s hořčicí, nebo mě učil jezdit na kole. Pak se mi taky vybaví, že máme jednou pěstí vyrazil zub. A taky jak během nočních hádek třískal dveřma, když lítal ze svýho pokoje do kuchyně, když nabral dost kyslíku a nový argumenty.
Seděli jsme s bráchama a s Ivčou, která je moje sestřenice a zároveň nevlastní ségra mejch nevlastních bráchů, v první řadě v českolipským krematoriu a z repráků hrála Janis Joplin. Další věc, gramofon, na kterým mi otčím pouštěl důležitý desky. Třeba tuhle starou uřvanou dámu.
Playlist vybíral Technař a vybral ho dobře. Bylo dojemný vedle bratrů sedět sedět. A bylo dobrý se s nima vidět. Posledních pár let se vídáme víc i s Pankáčem a já objevuju, jak jsou to super kluci a vzácný bytosti a jak moc se máme rádi a jak moc máme společnýho.

Vracel jsem se větrnou nocí přes Roudnici, abych alespoň na chvilku viděl holky. Na Bulovce mají automaty s nanukama. Když jdu kolem nich, často šáhnu do zadní kapsy, jestli v ním nemám dvacku. Když mám, často si za 18 koupim Mrože. Většinou mě překvapí hluk, s jakým mi automat vrátí dvě koruny. A pak taky natvrdo uřízlý citát z nějaké pohádky. U Mrože to byla tuším Bohdalová, ale pořádně jsem tomu nerozuměl.
Na pokoji je Máša, z který je najednou maminka se vším všudy. Pořád je to ta holka, kterou jsem v Portu požádal o loni na podzim o ruku. Ale zároveň je to taky trochu jiná žena. Která tu asi byla vždycky. A teď jen vystupila do popředí.
A ty obrazy se prolínají a přeostřují. A jsou to moc hezké obrazy, na který slyší mý srdce.
A pak je tam taky ve světle lampičky naše dcera. Krčí čelo, žmolí si rukou před pusou, kroutí se, škvrká a brouká. Takový lásky koncentrovaný v tak malým tělíčku. Další člověk do party. Ahoj maličká, vítej, tohle je svět a tady teď spolu budem.
Pořád jsem z toho v úžasu.

Poslouchám Cestu poklidného bojovníka a je to zatim pěkně praštěný.

spí mi
dneska na Bulovce,
je mi po nich smutno…
Přikryju se
koté a půjdu
spat

Namátkou pouštím Spider-Mana, vedle na gauči funí malá Maruška ze spaní, Mášu jsem zaslechl, jak se převaluje vedle v ložnici před chvílí.

Dneska to nebylo snadný. V práci se mi (sice) povedlo rozetnout jeden z mnoha úkolů z nečekanýho úhlu.
Učim se, svym tempem. Těsně před odchodem ale bylo najednou potřeba něco poslat hromadě lidí a postupně to prokyslo na všech možnejch dílčích stupních. Doběhl jsem domů a snesl Marušku v kočáře deset minut před její objednanou návštěvou u pediatričky.
Absolvovali jsme nakonec hned několik prohlídek a domů jsme jeli utahaní a celí schlíplí a pomordovaní. Zítra uvidíme, co a jak dál.
Říkám si, že nejvíc budu platnej co nejpevnější a dobré mysli. A tak si pouštim toho Spider-Mana a vedle šelestí dech našeho miminka

a tak to teď kolem spí

okamžiky čirýho štěstí

ze světla posílám do tmy

modlitby

Zrovna dneska jsem přemýšlel o tom, že kdybych měl blog, napsal bych si na něj:
Pořád dokola mi telefonuje finanční poradce ze Swiss Life. Chlápek, kterej mě dostal na starost po panu Kováříkovi, kterej, alespoň co vím, se před dvěma lety tak trochu nečekaně rozvedl a zmizel. Novej chlap je mi nesympatickej, nejradši bych se s nim už nikdy neviděl. Ale nenapadlo mě, že by to vlastně bylo možný jednoduše zařídit. Prostě se s ním rozloučit. Snad nebude žebrat a slibovat, že má za mě prémie.
Taky mi telefonuje táta, kterýmu to ne vždycky stihnu a můžu a chci zvednout. Chce se nejspíš zeptat, kdy za ním přijedu, když nám nevyšel vejlet na horolezeckej sraz v pátek. Nejspíš za nim přijedu v pondělí, kdy má pohřeb můj nevlastní otec, Jirka Čížek, co zemřel minulou středu nebo čtvrtek.
A pak mi taky volá máma, který to jinak zvednu skoro pokaždý, ale stejnak to nestihnu úplně pokaždý a tak pak volá Máše a pak zase mně…

Kdybych měl blog, tohle všechno bych tam mohl napsat, říkal jsem si. Fakt že jo. Ale došlo mi, že blog nemám. Že jsem si ho nechal zmizet v zuřivym požeráku internetu, i když ještě někde určitě plavou trosky souvětí a odstavců. Dokonce snad celejch dnů a tejdnů.

A dneska večer mi pak Máša s tajnosnubným úsměvem ten blog dala.

A já mám radost a chuť si do něj poznamenat:

Že jsem dneska myslel na všechny tři lidi, co mi většinou volaj, když jsem v kočárku vozil sem a tam naši pochrupkávající dceru po parčíku v Neratovicích a v podzimním sluníčku četl za chůze zatím báječné Spící obry.

A taky že jsem míjel a pozdravil dva důchodce, kteří se sesedli na lavičce.
„Vidiš to?“ ptá se stařeček třaslavým hlasem.
„Krása, já se moc ráda dívám na děti do kočárků,“ chrumká paní a já si řikám… mít tak blog.

Pro dnešek stačilo.
Dobrou noc.

vřerejšek jsem vynechal… a že se děly věci.
v pátek jsem po natočení poslední písničky vyrazil na sushi večírek. pravidelní čtenáři už vědí, že v tom má jistě prsty maras, což je pravda, myslím, tak způlky. Tentokrát připravili sushi večírek s mjhnem. bylo to pěkné. jen jsem se toho sushi trošku přejedl a pak jsem dostal z celý tý naší desky nějak depku, nebo co. Což mi vydrželo až do včerejška, kdy to v průběhu dne tak nějak odeznělo. jen jsem zjistil, že to teď nebudu moct aspoň tejden poslouchat…. i když, to bych zase měl, když je na tom potřeba ještě tolik práce. no uvidí M.
Včera se vrátila zuza z budějovic, je pořád nemocná, kašle a popotahuje. Už to přestává bejt tak legrační, jak to bylo před dvěma měsícema, kdy se tahle nemoc objevila poprvý. To jsme se tehdy nasmáli.
Venku prší, podzim v plnym proudu. Hromada mých přátel propadla podzimním depresím už dávno. Dešťový kapky bubnujou do oken v občasných poryvech, venku někdo rozbil sklo, zuza se učí, nemáme kafe…
zpět k veselejším věcem. Včera mi honzík vořechů přivezl dvě bedny a jeden zesilovač, kterej jsem si připojil k Cdpřehrávači a už zase můžem vesele poslouchat Cdčka. thnx to jan
večer jsme se vydali na Algidance party – Khoiba a Ecstasy of saint theresa
Khoiba byla bezva, po nih nastoupila kapela, která nevim jak se jmenovAla ale zkusim na to přijít (jmenovali se nierika), jelikož byli docela zajímavý. Vrcholem večera aaaale byla extáze. fakt nevim jak to chodí venku ale domnívám se ze tahle banda může beze strachu vyjet kamkoli. velmi krásný zážitek do památníčku. thnx to jan, kateřina a spol.
je šedivo. asi vyrazím věšet vrány do polí

19:39
No vida…dneska jsme byli nakupovat v kérfůru. nakoupili jsme ale kér fůru věcí a pak jsme zašli na kávu. Tam nám volal pir, že se odstěhoval od nás z domu. No musim přiznat, že to je docela rána. Holt ale nezbude, než se s tím vypořádat. Budu svůj žal muset utopit v chlastu a drogouch. Čert mě vem.

Včerejší večírek dopadl světově. Ff ani Anders skutečně nedorazili, zato jsme přibrali Martina, což je kámoš jirky chudobů a je to parašutista. Taky částečně vyléčený alkoholik a sklář a dělá asi spoustu zajímavých věcí a vyprávěl hromadu napínavých příběhů. Na závěr nám ještě zamotal hlavy kouzlem s gumičkama mezi prsty, který se naučil podle Davida Copperfielda, dal si nealko pivo a šel s jirkou někam do města.
Přijel i honzík vořechů a nakonec dorazil i PiR s Lucií i když syrečky neradi. Mmchdm, jídla se sešlo asi osum hromad a ke konci už jsme všichni spíš tak polehávali než nějak zaníceně konzumovali, což se ovšem stává na těchle tematických večírkách.
Jako…dejme tomu… organizátor akce, jsem byl velmi spokojen.
Zuza dneska odjíždí do Budějic do školy, večer ještě asi trošku zapaří s kámoškou Magdou, kterou málokdo asi znáte, jelikož je z jihu a tam asi žádnýho čtenáře nemám. Alespoň zatím. Pokud ano, dejte o sobě prosím nějakým způsobem vědět. Já se zavřu doma, zapnu si kombo, který mě včera přivezl Marek L. a pustím se do cvičení a hledání a ohledávání zvuků, což je strašně fajn zábava. Hlavně pokud máte delay.
Zítra mám dovču. Abych v tom mohl pokračovat, koupit si struny a zařídit poslední potřebný věci. Ale budu si psát jak zítra tak i během nahrávání poznámky do booka a tak se tu snad ve středu či čtvrtek oběví. Možná i dřív, čert ví, jak to všechno bude. Zatím to tu budete muset vydržet a třeba se navzájem seznámit na vzkazárně. Mimochodem na broskvi vymyslel PiR zajímavou soutěž, kdo chce, může se v mezičase zůčastnit. Nebo nám tiše držet palce.
Jak se to nahrávání blíží, nedokážu se moc na nic jinýho soustředit.

Schůzka o Naty se včera docela protáhla. Odcházeli jsme z mý kanceláře utahaný a vysušený z toho strašnýho vedra, který tu panuje. Chtěli jsme se Štěpánem a ff zajít na kafe, ale nakonec se z toho vyklubalo pivo. Jedno, než odešel Štěpán. Tři pak ještě s ff. Probrali jsme se k tématům, která nás oba zajímají a nemohli jsme a nemohli skončit. A tak jsme si dali postupně ještě tři malý. No a pak už jsem sprintoval domů, jelikož na mne čekala spící zuza a bdící PiR, ke kterýmu teď obden tahám na disku věci co si usmyslí, že je nutně musí mít.
Datatransfer proběhl, nabořili jsme fajku a když si kluci pustili koncert underworld, prchl jsem spat.

Ráno jsem se probudil do tmy. A tentokrát se mi prostě nechtělo otevírat oči. Ale věděl jsem že na mě v práci čeká hromada práce, který se sice pozdním příchodem vyhnu, ale která mi pak přeroste přes hlavu až budu mít posledních pár chvilek před nahráváním. A tak jsem se dopotácel do nacpaný tramvaje, v Albertu koupil čaj s guaranou a chleba a cibuli (na dnešní gurmánskou párty). A dorazil do práce. A pustil se do práce. Fajn.
Kromě pobíhání od čerta k ďáblu jsem ještě u kolegů stěhoval krabice. Představte si krabici metr krát metr nacpanou knížkama. Těžký jak prase. No a teď si těch krabic představte tak patnáct až dvacet na jedný vysoký hromadě. A v jedný z těch krabic hledáte zimní boty, který vám tam v době vaší nepřítomnosti pohřbili civilkáři.
Během hodiny a půl, co jsme krabice přetahovali, otevírali, prohledávali, zdvihali do výšky a sundavali na zem, jsme objevili pět párů bot z toho jedny černé zimní. Žel bohu to nebyly ty moje. Pravděpodobně se tedy ztratily v průběhu rekonstrukce a stěhování a teď je nosí nějaký spokojený ukrajinec, který si libuje, jak má maso libový a jak má nohy v teple. Mně nezbývá, než se obrátit na vedení školy a požádat o náhradu.
Ach jo… a takový pěkný boty.
Kdepak asi šlapou?

Jinak… syrečkový mejdan… pan anders odřekl první… pan Ff, kterého jsem včera pozval též odřekl záhy. Zbývá pan Smetáček, kterému jsem se nedovolal. A pan nevyzpitatelný Chudoba. Ale já neodvolám. Já prostě neodvolám. A s tímto zvoláním se rozloučím, jelikož jsem utahanej jako pes.
Pé es – mám novýho kolegu. Jmenuje se Aleš. Ví toho o počítačích asi třicetkrát víc než já. Ale zato nehraje na žádnej hudební nástroj.