Autor: Jakub König

Záhadná síla řádí jako utržená ze řetězu.
Má milá se sebrala a před půl hodinou odjela se spolujízdou do Barcelóny.
Včera večer si ty dva lidi, co jí berou, našla na netu, sbalila si věci, ještě jsme stihli komorní večírek… no a teď je až do sedmnáctýho v trapu.
Toužila po tom už dlouho, jsem strašně rád, že se jí to povedlo. Ale bylo to tak strašně rychlý, že jsem celej ještě trošku zkoprnělej.
Holt je to holka od rány.

Z5 v práci.
Celý tenhle týden jsme tu už měli mít dělníky a ti zas měli systematicky rozkopávat náš pavilonek G na ještě menší pavilonky, ovšem nějaká záhadná síla se rozhodla jinak. A tak začnou až příští týden. Pokud si to tedy záhadná síla nerozmyslí.
Záhadná síla (dále už jen ZS) zasahuje do mého života čím dál častěji. Třeba včera.
Po úplně vynikajícím víkendu v Českém Jiřetíně (místo, kde stojí chata rodičů mojí zuzanky) jsem se vracel do Prahy, abych stihnul koncert Roberta Křesťana ve Stromovka Music Garden. Pečlivě jsme se Z. vyhledali přes T-mobile spoj a jelikož ten odjížděl z Litvínovského nádraží v 17:30, v 17:10 jsem vyrazil na autobusák. Avšak. Autobus v papírovém jízdním řádu nebyl. Hledal ho už nějaký mladík přede mnou, který si také zjišťoval odjezdy přes telefon, pak nějaký jiný mladík, který ale vypadal trošku nepřístupně (a nasraně) a tak jsem se ho ani neptal a potom ještě nějaká slečna, která využila adresu www.jizdnirady.cz. Na telefonech i internetu spoj existoval…ve skutečnosti nikoli. Stáli jsme tam jako trubky hodinu a čekali na další spoj. Chaos. Měl jsem s sebou nějakou starou ikarii a tak jsem se nenudil, po nebi běhaly zajímavý mraky a tudíž mi hodinové spoždění ve skutečnosti příliš nevadilo. Ale je to divný. ZS.
Na koncert jsem přijel samosebou pozdě, ale dokázal jsem se s tím srovnat, jelikož to jednak bylo fajn, jednak jsem tam potkal pár zajímavých lidí, jako třeba Štěpána, nebo Maťa. Ten večer šlo o poslední oficiální vystoupení, při kterém s Křesťanovou kapelou hrál Mhjn, kytarista, který hraje a vlastně v brzké době končí i s náma. Čekal jsem, že to bude trošku víc nostalgické…ale nebylo. Tak třeba jindy.

Včera jsem si byl ještě u mhjn(webothfightagainstfriends) půjčit minidisk, abych mohl Máčovi Malinů nahrát písničky, co jsem buď vyšetřil nebo složil pro zpěvačku Katku García. Jenže jsem si zapomněl půjčit minidisk(tedy médium) a v mikrofonku docházely baterky… smůla.
Ovšem, nakonec jsem požadované přeci jen nahrál a odeslal, ovšem dokončil jsem si i jednu věc po který jsem toužil už dlouho… donahrál jsem si písničku, která se jmenuje Cesta na měsíc.
Večer jsme vzali Zuzanku na první CD matrixu2, PiR vytuhnul na kanapi a spal celou dobu, co se děly ty úžasný věci. V noci mi volal Marek Lakomec s dobrou zprávou, že nade mnou lítá asi dvacet andělů a ty o mne pečujou a chráněj mě, i když jsem třeba v hospodě, nebo zkouřenej, nebo jedu rychle v autě. Chráněj mne, i když o tom nevim. Zavěsil jsem, a podíval se z okna na tmavou noční oblohu. A co myslíte, že nevidim?

Jo, ještě na jednu historku jsem si vzpomněl.

Rock café, po koncertě, dobaleno, komba vytahaný, v autě naložený, první pivo v ruce, splavená rocková hvězda se vracím ke stolku, v koutku úst doutná má oblíbená Lucky Strike (protřepat, nemíchat)… když tu…ha…telefon.
„Ahoj Honzíku Vořechů, co bys potřeboval?“
„Čau canny, hele, my jedem zejtra do tý jugošky…“
„Tyjo, to sem vůbec nevěděl, no to gratuluju.“
„No, víš, jak jsme byli u vás koukat na toho terminátora….nebylo to náhodou v úterý?“
„Nee, čéče, to byl minulej čtvrtek“
„Aha, no, víš, já nemůžu najít ty lístky na vlak, a jede nám to zejtra v 9:30 z hlaváku, tyjo, já to vůbec nechápu.“
„Tyjo, to je teda průser, žejo?“
„No…. žena už je trošku nervozní…hm…tak já to zkusim jinde, čau.“

Tak takhle. Takže jsem politoval kamaráda z nejbližších, jelikož já se právě chytal si to pěkně užít, už nevystreslej, uvolněnej a spokojenej, zatímco jeho čekalo peklo. Připadal jsem si blbě a blbě o to víc, že on byl na tom určitě podstatně hůř. Tomu by se dalo říct, faktzprdelesituace.

Ale nasliňme si prst.
A obraťme list.
O víkendu totiž Broskev hrála svůj první dvoják, tentokrát ve třech + Gurroa jako host ve dvou. Písničkách. Na didgeridoo. První hraní mělo začít ve tři v Holanech u ČL. Přiejeli jsme dvěma autama do vesnice a samozřejmě nikdo nic nevěděl, netušil, nechápal… nééé nevim, žádnej koncert, nemyslíte …hele nemyslej voni ten cirkus… ne, tak ne… Nakonec jsme místo akce objevili. Hospoda na Rynku pořádala Rockové dny…nebo tak nějak… klasika – malý pódium u hospody, brutální, ale fakt brutální aparát, pár lidí, posedávajících po lavičkách s kelímkem pivka v ruce. Určitě už jste takový místo viděli.
Nastoupili jsme asi v půl čtvrtý a dělali jsme co se dalo, zpívali, tloukli do bubnu a tak. V polovině začal odposlech na pódiu chrchlat, ve třičtvrtině přestal hrát úplně, ty kapely co hrály po nás to musely mít hustý. Ale nás to docela bavilo. Po skončení jsme naskákali do aut a frrr do iráku. To je totiž blbě. Do chomutova. Auto, v kterým jsem cestoval já, řídil můj táta (má na kontě podobný historky jako můj děda, někdy předvedu) a osádku tvořil ještě Gurroa a Ober a byla to veselá cesta. V chomutově (zas ty písmenka) jsme byli asi za hodinku a půl, vyskákali z auta, zapojili kytáry, postavili škopky a začla zvukovka a bylo to na krásným místě (kdyby náhodou někdo z chomutova, tak zahrádka u divadla) a byli tam skvělý lidi a vynikající zvuk a nám se královsky hrálo, mě snad ještě líp než v Rock Café a byli jsme nadšený, takže díky Kubo Alexo, organizátore.
Zpáteční cesta byla tedy ještě daleko veselejší. Taková ta lehoučká euforie.
V lípě návštěva Pivnice u Švejka s celou partou, co nás srdnatě doprovázela (thnx) a pak spáááát, spáááát, spáááát.
Neděle pak jako obvykle relax, jako obvykle vynikající oběd a navečer pak netradičně opíkání buřtů na cihelně, kde bydlí ten můj táta, jaxem o něm mluvil.
Tak. to je snad všechno.
Snad ještě, že Honzík lístky na vlak ještě v ten čtvrtek našel ve služebním autě a všechno dobře dopadlo. Žádný poučení z toho neplyne.

Tedy.
Docela bych spal.
Jak to včera proběhlo?

No, bylo to hustý. Do Rock cafe jsem dorazil asi pět minut před pátou, pěšky, pln elánu, nervozity, zvědavý.
Sotva jsem se usadil, už mi přišla první textovka – mhjn(kytara, zpěv), spozdím se, beru taxi. Ok, pohodlně jsem se rozvalil v křesílkách, přemýšlel, jestli si dát kolu, když koneckonců čekám na kapelu v klubu, kde budem hrát, i pivko mě napadlo, že bych jako začal hustě. Ale ty dvě flašky dobrý vody, co jsem táhnul v baťohu mne brzdily v rozletu a já si říkal… pij vodu.
A tak jsem pil vodu. Za chvilku volal Máča (banjo, saxofon, klarinet, low whistle, tarogáto), že parkuje u Tesca a za chvilinku už jsme nosili komba a stojany a všechny ty krámy, co jsou potřeba. Mhjn dorazil, Mári (basová kytara) a Ober (bicí) měli spoždění asi třičtvrtě hodiny, takže fikaně přišli až k nastěhovanýmu. Pak normálně zvukovka, trošku toho poflakováního, protože se stavili první známí.
S návštěvností to vypadalo docela hustě. Celej včerejšek jsem jenom od někoho slyšel, jéééé dneska hraje tahle kapela támhle a jiná támhle(Zion Train v Roxy, Prohrála v Kartách ve Stromovce, 100 zvířat na ořechovce, atd), a všichni mý známý jdou támhle na ten film a tak.

V 19:37 jsem si do deníčku poznamenal – je tady 6 diváků.
Všechny znám jménem.

Nakonec ale i to dopadlo dobře, platících diváků dorazilo 66 nebo 68, myslím, že v největší vlně tam mohla taa Obera stovka klidně bejt. Marketingová strategie VYPRODEJME ROCK CAFÉ se tedy ukázala jako víceméně úspěšná, vzhledem k tomu, že jsme nerozvěšovali žádný drahý plakáty ani nic takovýho a jenom rozdávali letáky. Myslim že to docela vyšlo. Jen mě celej večer někdo trošku utěšoval, že to nic, že se to nevyprodalo.
Jo, taky se nám hrálo skvěle, aspoň myslim, že jo, že všem. Bylo to energický, hlasitý a nabušený…jupí, to jsou ty chvíle čistých radostí.
Celej večer jsem se pak naparoval jak páv před každým, koho jsem potkal.

Po hraní jsem zůstal v Rock Café asi nejdýl, co jsem tam kdy byl po koncertě, vždycky jsme jinak vypálili docela časně, ale tentokrát nás museli vyhazovat, že už musej končit, konec konců dvě hodiny v noci…ale nikomu se nechtělo z tý skvělý společnosti, která tam zbyla… tak ještě smažený sýr v housce na Národní. A pak 53jkou domů. Skvělej večer. Jasně, je to subjektivní, někdo jinej ten večer měl určitě pěkně z prdele a bůh ví kde se co stalo strašnýho, ale já, když jsem se ukládal ke spánku, bylo mi dobře.

Čtyři dny uběhly jako voda, je tu den D.
Právě si natahuju struny, před chvilkou jsem se rozezpívával…

Tak a teď je 13:29, struny jsou natažený, sledoval jsem při tom napjatě animatrix, už asi počtvrtý, je to skvělá věc.

Dokočím historku zevčera… je to další o mým dědovi. Škoda že sem babička nechodí častějc.
Máma totiž po chvilce telefonování zjistila, že děda, s kamennou tváří (s tou samou, s jakou čelil medvědovi, když pracoval u kanadský jízdní) babičce namluvil, že její dcera (pořád je řeč o mý mámě), se rozhodla uspořádat pro děti na čarodějnice představení, při kterým natáhne lano z vršku Holého vršku (takovej zarostlej kopec v Český Lípě) až k mýmu strejdovi na zahradu, a po něm se bude spouštět v kostýmu čarodějnice nad ohněm.
Nejenom, že takhle babičku vystresoval, ale zcela vážně jí řekl, ať mý mámě zavolá a zaptá se jí sama a pak si šel vařit kafe.
No tak takovýho já měl dědu.

Asi před sedmi lety, den před čarodějnicema, volá babička mý mámě a spustí:
Zuzko, prosimtě, ty už ses úplně zbláznila, to snad není možný, dyť tam můžeš spadnout a taky co když to lano praskne? Nedělej hlouposti, koukej ať vidíš, mě z tebe jednou klepne.

Právě jsem s velkou slávou odinastloval a vymazal GTA4
Počítačový hry jsou mor, zvlášť když vám umožnují vybudovat si frajerské alterego, které ovládá celé virtuální město (je to fakt, ve chvíli, kdy jsem ukradl armádě tank a schoval si ho v garáži, už si na mě nikdo ani neštěk) a jehož životní i finanční situace vypadá podstatně lépe, než ta vaše.
Konečně mi došlo že to takhle dál nejde.
Vyrážím do ulic.
Nashle ve večerních zprávách

*V tuhle chvíli to pochopitelně ještě nevím, ale na den přesně, patnáct let poté, se narodila naše malá Maruška. 

Zbývají 4 dny do koncertu v Rock Café.
V týhle fázi samosebou vrcholí přípravy, ale už zas nemám žádnej přehled o tom, kolik lidí by skutečně mohlo přijít. Spousta řekla že určitě, spousta že uvidí, pár že to zkusí… ale kolik tam nakonec lidí bude, to uvidíme až vylezem na pódium.
Mohli bychom ještě vyrazit lepit plakátky, ale minule, když jsem si to zkusil poprvý, během prvních čtyř minut lepení mne chytli a dostal jsem litr pokuty. Vzhledem k tomu, že jsem tu práci vzal kvůli neutěšenýmu finančnímu stavu, a k tomu, že jsem si po dvoudením stresu a pobíhání v dešti po Praze vydělal asi čtyři stovky, zařekl jsem se, že se to nesmí opakovat. Jenže, protože žádnej jinej lepič momentálně není na skladě… no nevím, fakt to bylo trauma, ale zas teď bych si případnou pokutu moh nechat strhnout z nákladů a navíc bych dělal jak se říká, na sebe.

Kdyby někdo z vás chtěl v noci vyrazit po mém boku, dejte vědět.
Taky, když nám budete chtít pomoci, můžete si stáhnout ten letáček, párkrát ho vytisknout a dát jej svým blízkým či poslat vzdáleným. Zkrátka SUPPORT YOUR BAND:)

V pátek jsme víkend zahájili stylově. V mnoha. Po zkoušce s Broskvema jsme se na náměstí sešli a teď prosím počítejte se mnou: Mári, Ober, Renča, Mysh, o pár metrů dál se k nám připojil Brambor a Dimbula a nakonec i můj tatínek, takže jedenást lidí náhle, a pendlovali jsme zvesela mezi ESKO-BARem (minule jsem lhal jak jsem řikal že se to píše S Bar. tam se k nám připojila Kačenka co se dycky někoho ptám, jak se jmenuje příjmením a hned to zase zapomenu, promiň) českolipským vodním hradem (další přírůstky, Pavel Zlámoš a Petra Štětinová, která ale šla hned střílet prase, takže jsme o ní záhy přišli) a švejkem. Šlo nám to všechno fakt dobře a rychle a kolem druhé hodiny jsem byl v pořádku, byť v posteli, a počítal konečky.

Sobota nabitá akcí.
Ještě se vrátím, v reálném čase mi teď v 9:52 přišla zpráva od Petry jak šla střílet s tatínkem to prase, že ho netrefili, takže klidně mohla zůstat s náma. Vem je nešť.

Hned v sobotu po ránu se mi ozval PiR a že jako beze mne nemůže bejt, a že by přijel… s tím jsem rád souhlasil a tak teda přijel, vyrazili jsme do čajovny, padl špek na kámen, lehkým krokem dorazil náš vysoký přítel Jirka Chudoba, popili jsme čaj, poklábosili a opustili jej. S Renčou pak nasedli do vlaku a odjeli do Novýho Boru, kde je takovej spirituální pramen, odkud čerpaj všechny kapely a výtvarníci, co žijou v Boru nebo kolem, taky spisovatelé a básníci, trošku toho zasahuje i do Lípy, ale míň, tudíž v Boru je všechno lepší.

My jsme ovšem jeli do Boru nikoli čerpat ale koukat.

V rámci Novoborských oslav dne Novýho Boru, no ty názvy, to je taky peklo, mělo vystoupit s vlastním představením Divadlo Continuo. A jelikož jsme přijeli v předstihu, zašli jsme i na varhanní koncert do kostela na náměstí. Varhanní koncert vypadá jako událost, která bude mít předvídatelný průběh. Jenže když nám pan farář představil pana Mistra varhaníka a předal mu slovo, Mistr povídá:
Začnu pozpátku: Ned Ýbrod, mátív sáv an … a jel…chvilku takhle mluvil, vysvětlil nám dopodrobna význam slova improvizace, a pak se vyšvihl na kůr, odkud vyšvihl z hlavy několik veselých a několik smutných melodií. Varhany mají teda vážně skvělý zvuk, mít kostel, vzal bych je do kapely.
Divadlo Continuo předvedlo představení, při kterým v hojný míře používali chůdy a rozměrný velký masky a jak jsem si nebyl jistej tím, jestli se mi varhanní koncert spíš líbil, nebo spíš ne, u divadla to bylo jasný. Jsou skvělý, jsou skvělý. Jsou k sežrání, nadaný, elegantní, ujetý…darmo mluvit.

Neděla pak klasicky odpočinková.
Ráno jsem se jen vyrazil projít a uvědomil jsem si, že kdykoli se jdu projít, po chvíli už spíš někam směřuju. Takže spíš někam jdu, než že bych se procházel. Zvlášť v Lípě.
Za chvilku jsem tedy zjistil, že jsem na pochodu do starky (Stará Lípa) kde bydlí můj bratr Jiří. Ten se sice ještě nevrátil ze sobotní kalby ale zato jsem zastihl kobylku (normálně kobylka) a ta mi pustila Happy Tree Friends. Já vim, že už je asi všichni znáte, ale je to tak strašně vtipný… jo.

Odpoledne jsem prospal, pak zase přijel PiR (jo já jsem vlastně zapomněl napsat, že u nás ze soboty na neděli spal a ráno odjel dom) a s ním jeho kámoška Lucie, co noci upije, tyjo mě už fakt hrabe, čajka, švejk, před švejkem Dan a Jack (díky kluci) a potom dlouuuuuuhááááááá procházka vyprovázečka domů pro Lucy přes celý město a ještě dál, poté návrat k nám domů, skvělá pizza a spát, dneska ráno vstát a s andersem hurá do prahy a žába žbluňk do Iráku.

Zuzky maj dneska svátek. Tímto jim všem přeju. Všechno nejlepší.
Zuzana je jméno, kterým jsem v životě obklopenej. Moje máma je Zuzana, moje sestřenice je Zuzana, moje přítelkyně je Zuzana, Zuzku jsem měl oblíbenou spolužačku na FAMU a s kámoškou Zuzkou jsem měl mít včera sraz, ale nedorazila. Což bylo nakonec docela dobře, jelikož jsem byl unavenej po celým víkendu. Tedy… postupně:

Napřed si jdu zalít kafe.

No, dal jsem tam málo vody, takže času fůra než se udělá nová.
V pátek jsme odjížděli s Panem Andersem Starším a Ringem po třetí hodině z Černýho Mostu. Vezl jsem velkej batoh a Ringo kufřík, stativ a tašku. S kufříkem, v kterým byla kamera a objektivy a se stativem jsem se během víkendu dobře seznámil a myslím, že právě se stativem jsme si padli docela do noty. Samozřejmě je těžký to tvrdit s jistotou, u kovový trojnožky nikdy neodhadnete na co přesně myslí, ale už jen ten společně strávený čas.
V lípě (nevím proč ale mám pořád tendenci psát lípu s malim l, stejně jako vůbec všechny jména a tak se mi víc líběj s malejma písmenama na začátku, ale zase někdy mě přemůže taková ta konvenční nálada a já si řikám, že je taková estetická a lingvistická (dá se to slovo použít?) anarchie vlastně zbytečná, možná by se dalo říct, že i škodlivá…) jsem si dal sprchu, osmažil parádní cibuláčky(něco jako karbanátky akorát lepší) a vyrazili jsme točit první scénu, což byl zároveň poslední záběr filmu. Ležel jsem pod autem na jedný hlavní silnici před českou spořitelnou a tvářil se přejetě tak šikovně, že kvůli tomu zastavil autobus jedoucí do novýho boru(sledujete to jo? ty písmena myslim). Martin Dušek, který hrál řidiče vozu, ještě sehnal nějaké paní jako komparsisty a ještě kloučka na kole, nějaký pár se přidal a sledoval dění čistě z vlastního zájmu. Vyděsili jsme nějakou cizí ženu, asi to opravdu vypadalo docela věrohodně. Z toho mám trochu špatný svědomí, ale jelikož mám špatný svědomý z každý hlouposti, nijak zvlášť se tim netrápim.
Padlo nám světlo a tak jsem zbytek večera strávil na cihelně u táty a se svým bratrem Jirkou (určitě by se taky jmenoval zuzka, kdyby se narodil jako holka) v S baru (čte se v Eskobaru).
Sobota byla náročná. Bylo samosebou strašný vedro a když jsme natáčeli něco na nekrytým prostranství, bylo to vlastně strašný. Ale díky tomu, že je Ringo obratný kormidelník akce, stíhali jsme to docela rychle a nikde jsme se nepekli zbytečně dlouho. Večer pivo s Pavlikem Zlámalů, z celého večera mi utkvěla debata, kdy jsme si povídali asi hodinu o tom, že on má rád Franka Zappu a já moc ne, ale že ho respetkuju. A jak jsme si zkoušeli ujasnit ty pojmy, jakže to kdo z nás přesně myslí, trvalo nám to fakt dlouho. Jinak jsme nemluvili o ničem a nic se taky nestalo.
Neděle byla náročnější v tom, že jsme byli s Ringem už docela unavení, ovšem na druhou stranu se z nás stal nebezpečně sehraný tým a šlo nám to tuze od ruky. Navíc jsme toho už většinu udělali v sobotu, tudíž natáčení probíhalo asi do tří a nebýt toho, že jsem rozšlápl vosí hnízdo a jedna vosa mě bodla, nic pamětihodného by se snad nestalo. Takhle mě ale ta vosa píchla do prstu a jak jsem se lekl, smetl jsem jí druhou rukou, až jsem ji přetrhl vejpůl a část mi (dokonce) zůstala trčet z rány. Uvědomuju si, že to není úplně nejzábavnější historka (ne že bych byl tak uvědomělý, ale vzhledem k tomu, že jsem ji celý zbytek odpoledne pořád někomu vyprávěl a nikoho to nebavilo poslouchat, nezbylo mi, než se s nulovou zábavní hodnotou svýho příběhu smířit), ale pro mne to v tu chvíli bylo velmi důležité a až budu starej, budu tim neustále prudit svý senilní vnoučata.
Tyjo, zase jsem zapomněl na tu vodu, takže teď už je zase studená.