často se mi tu stane, že vyrazím na krátkou procházku, trochu to natáhnu a pak ještě kousek a najednou se vracím z docela solidního výletu. Pokaždý aspoň jednou zabloudim, lezu z nějakýho kopce ostružiním, šplhám do svahu mezi řídkými smrčky, pochopitelně přeskakuju potok a plaším poměrně dost srnek, které si mne všimnou na poslední chvíli. Já teda si jich taky všimnu, až když si všimnou ony mne, takže ještě na poslednější chvíli. A vždycky se napřed leknu, že to je divoký prase. A preventivně se rozhlížim, kdyby vyběhlo divoký prase s mladejma, kde se vzalo, tu se vzalo, kam bych lezl. Někdy je to jasný. Někdy nevim, kam bych lezl. Nikam.
Vždycky se ale najdu, vždycky nakonec dorazím k nějaký cestě a vyjdu ven na nečekaným místě. Dneska třeba mezi několika kadibudkama u „nějakýho kempu“ kterej pravidelně procházívám, když vyrážím na výlet dolů loukou. Vida.
Dneska mě navíc potkala klasická turistická historka, kdy jsem se po půl hodince zajímavý chůze po lesních cestách vyloupl na stejným rozcestí, ze kterýho jsem vyrazil. Aspoň, že jsem přišel jinou cestou.
Rubrika: bottleneck
Na výletě v hlavním městě
vstával jsem v 6:30 a vzbudil se docela čile do úplný tmy. trochu nečekaně jsem se rovnou vysprchoval, oblík, zamknul tichej moderní dům dřevo a sklo, sedl do auta Jeřabiny, nastartoval a vyjel. Čelní sklo bylo pomrzlý tenkounkou a úplně průhlednou vrstvičkou ledu, jak večer spíš pršelo a ráno spíš mrzlo. Rychle se rozpustila, žádný trable. Jel jsem ale opatrně, protože by to leckde mohlo klouzat. A taky, kolem sedmé hodiny, kdy jsem se dostal na větší silnice, už byl zase na Prahu docela provoz. Strakonická popojížděla od Chuchle a dostat se k mýmu endokrinologovi na Radlickou nebylo zadarmo. Ale podařilo se a mohla tak začít moje dnešní pražská mise. Po slabé třičtvrtěhodince v čekárně mi pan Zamrazil zpětně vypsal žádanku o provedení léčby radiojodem, dostal jsem i žádanku na krev, ať mají příště na kontrole nějaká data…. a jede se dál.
Kratičce jsem se stavil doma, věděl jsem, že děvčata jsou zrovna na procházce. Vyzvedl jsem vše potřebný, zásilku pro Honzu Chramostu, rychle pověděl kočkám, jak je mám rád a jak mi chyběj, nechal holkám květiny na stole a zase zmizel.
Ve Výtvarných potřebách v Soukenický maj akrylový inkousty fest probraný, vzal jsem teda jen tři, který mi chyběj nejvíc…. a jede se dál.
Honzík Chramostů se zdržel doma, tak jsem na něj chvilku počkal, předal jsem zásilku, ukázal mi fotky a videa z natáčení s kapelou v Prachovskejch skalách… a už jsem zase nasedal do auta. Ovšem nikoli na dlouho. Briskně jsem se přesunul do Nuslí, kde jsem si v hudebním Sleepwalkers studiu vyzvedl co? To neuhodneš, bráško. Kde jsem si v hudebním Sleepwalkers studiu vyzvedl kontrabasovej smyčec, co už tam mám tak dva měsíce od Kuby Nožičky, co hraje na kontrabas třeba v projektu 29. 2., nebo kapele Bartleby. Předávka proběhla rychle a tak zbejval poslední přesun. A to do pražskýho IKEMu, kam jsem donesl od svého endokrinologa žádanku na již provedený zákrok a za pět minut jsem byl venku. Poprvý jsem tu na parkovišti neplatil vůbec nic. Ano, cejtil jsem se kvůli tomu trochu provinile. Ale taky trochu jako vítěz, takže, když se to zprůměruje, cejtil jsem se úplně normálně a nikdo by si ničeho nevšim.
No a pak jsem se vydal na cestu zpátky. I se zastávkou v jednom nejmenovaným fastfoodovým řetězci jsem byl zpátky něco po jedné. Šest hodin, jen to fikne. To by bylo, aby nám těch posledních pár dnů rychle neuteklo.
Od rána mě trochu pobolívá v krku, což může bejt jak drobný nachlazení, tak, jak mě napadlo před chvilkou, moje loučící se štítná žláza. Jak mi řiká: „hele, to nebylo tebou, ale mnou. Já si tě vlastně nezasloužim. Jako v příštím životě, víš, tvoje příští štítná žláza, to bude fakt šťastná štítná žláza. Sorry, už mi volá, čeká před domem, hele čus pus a někdy brnkni… páčko“
A tak jsem pořádně zatopil, udělal si místo kafe horkej čaj se skořicí a citronem… venku se zatim sešeřilo. Všechno úplně tak ztmavlo a zešedlo. A za chvilku zase bude tma, jako když jsem vstával.
Maruška dostala od své kmotry Marie jako dárek maličký čajový servis. Ukazovala mi ho nadšeně a tuze se těší, až si doma uděláme“ čajový dýchánek“. Lanka stejskání se pomaličku měněj na lanka těšení. A když jsme u těch lanek, muselo na ni jednou dojít.
You lose your way, just take my hand
You’re lost at sea, then I’ll command your boat to me again
„Nesnášim to, fakt nesnášim tyhle zmrdany, tyvole!“
„tykrávo“
kleje pán, co nám přišel vyměnit desku kuchyňský linky. Je třeba říct, že kleje až posledních půl hodiny. A je tu už nějaký čtyři. a půl. už si asi myslel, že bude končit.
„Teď jsem to tam dával tyvole a drželo to, proč to kurva nejde přitáhnout? Sračka, protože je to vypnutý, tyvole.“ ozývá se z naší zenový kuchyně.
Květ života zoufale poulí kružnice na Dalajlamu, co sedí v pět ráno v hluboký meditaci v nějakým hotelu a zároveň se dovedně tváří, že tam vůbec neni
Zůstal jsem dneska doma. Holky jsou na Moravě na návštěvě u babičky, dnes večer se vrací. Počkal jsem tu na pána, co má vyměnit desku.
Trochu jsem si představoval, že se ponořim do psaní, nebo po obědě zmizím za Aid Kidem, popracovat na dalších zvířecích kostrách…
„Proč? Proč to má pět závitů? Uiii Tyvole. Mě z toho praskne. Ne! Ne!“
ale zatím jsem jen vynesl odpad, vyzvedl si od Martiny batoh, který jsem včera zapomněl v jejím autě… a shlídnul dva díly druhý série Punishera.
Pán se očividně dostal do bottleneckový situace.
Jinak koukám po kočkách, zavírám dveře, snažim se tvářit, že si tu sepisuju něco do práce. Kočka Placka sedí v pozoru vedle mě. Nevim, kdo vlastně hlídá koho.
Včera, krátce před tím, než tři Marie vyrážely do Znojma, jsem z Hlaváku vyjel na Kolín. Fotil jsem tam s fotografkou Kristýnou, která fotí v noci při světle měsíce. Měl bych společně s ní a kamarádkou Martinou pracovat na textech, který budou fotky doprovázet.
Teď jsme poprvé vyrazili do terénu. A bylo to moc hezký.
Krátce po setmění jsme začali na vrchu Vysoká nad Kolínem, na kterým jsem nikdy nebyl, ale zároveň jako by byl. Koukal jsem z toho mírnýho svahu do rovný krajiny dole. Tohle je místo z knížky Zvíře jménem Podzim, kde malej kluk sleduje s tátou jak se majestátní zvíře převaluje v mracích…
A na paseku s poraženým stromem, s jeho kmenem, osaměle trčícím mezi bílejma kusama oloupaný kůry.
Dlouho jsem nebyl takhle potmě v přírodě.
Tenhle večer byla krajina klidná a přirozeně majestátní.
Stál jsem na tom svahu a koukal na blikající světýlka.
I při vší tý naší velikosti a roztahovačnosti, tak ztracený v temnotě noci.
„Sračka zkurvená, tyvole.“ Lomcuje pán v kuchyni s něčím, co nejde vyndat, když je třeba. A vypadává když není. Podle všeho. Dovnitř mu nakukovat nechci.
asi přišel čas… na třetího Punishera. To by tak mohlo sedět…
„Tyvole, no tak to nejde?“
volba na vánoční okruh padla na dnešek. Ráno jsme vstali, naložil jsem Marušku a vyrazili jsme, jen otec s dcerou, směrem na Boleslav. Těsně před ní jsme tradičně přišli o signál a místo Ghost of You, který jsem našel doškrábaný mezi sedačkama, tkví v přehrávači Čoko Voko a tak posloucháme dvě nudle s Brna.
tatínkovi se dovoláme na Válcovnu, zanedlouho ale dovalí na novém vozejku a raduje se velice.
stejně, jako se pak v Lípě raduje moje maminka a babička a strejda a teta a Maruška má dost roztomilosti pro všechny…
a jsou 4 a venku už je tma, když usíná na zpáteční cestě. Tankuju na té samé pumpě v Úštěku, jako poslední nádrž. Pusinka se vzbudila, až když jsme drčeli magistrálou k Vltavě.
Prší, v Praze je mnohem tepleji, než na severu. Pořád se nějak nemůžu zastavit a spočinout. Občas nečekaně zaútočí splínem vánoční batman. V Oku je plno, sehnal jsem místo na galerii a tak očkem pozoruju ten cvrkot.
Ani tady to není na bůhvíjaké spočívání. Ale vynahradíme si to, počítám, zítra u Hleďsebského krbu.
Naše eská poštaešení je postavené na špičkové technologii
Pamatuj!
Vytáh jsem si ten obrázek z šuplíku zase zpátky na stůl. V tyhle dny je to potřeba. Takhle před koncertem, moji milí, je to totiž období odhalených fuck upů, nestíhaček, prodlev a plánů, který byly porád někde na dosah, ale najednou je pozdě.
Jak pojedem do Brna? Kdo před náma bude hrát? Jak dlouho bude hrát, kdo jsou ti přátelé, který k nám někdo připsal do události na Fb. A kde jsou? Máme vůbec nějaký?
Bottleneck se vrací
takže
1) ve chvíli, kdy se blížíme k nějakýmu bottlenecku, začínáme startovat všechny obranný mechanismy. Jako v případě nějaký nehody, nějaký nečekaný události, která ve vás vykopne adrenalin, vidění se vám zúží, přežití, vaše vlastní potřeby, poskočej okamžitě na první místa.
Nějaká slušnost, šlechetnost, obětavost, jako by se mohla jít tak akorát klouzat.
Podobně funguje třeba únava.
2) Bottleneck snižuje empatii na minimum. Sám mám spíš trable s tím, nenapojovat se na všechny kolem a nesnažit se vycházet vstříc všem těm zjevnejm potřebám, prosbám, nabídkám. Ale když se ocitnu narvanej na eskalátoru mezi několik lidí, jéje, vůbec většinou neřeším, že třeba pospíchaj. Nebo, že jsou úplně vypatlaný a tak se ti nakvartýrujou hluboko do osobní zóny a ještě si o tebe nejspíš něco opřou, aby si ulevili.
3) Bottleneck ale dost dobře může bejt stav, v kterým se někdo nachází vlastně pořád. Pořád se cejtí ohroženej, napadanej, vysmívanej. Středem zájmu všech ostatních, kterým nejde o nic jinýho, než čekat na sebemenší selhání a škobrtnutí.
4) Bottleneck může bejt i životní styl. Kterej si pěstuje překvapivý množství lidí.
Bottleneck
Slovo bottleneck se mi v životě objevilo párkrát, nejvýraznějš a nejdýl asi před třičtvrtě rokem. Máša mi vyprávěla, jak s Fousagem vymejšleli nějakou Hellí akci a on ji upozornil na zúžený místa, tzv. bottlenecky, který bude třeba vyřešit, aby se tam lidi nedobili.
Od tý doby mi to bliká každou chvíli.
Když stojím v nějaký skupince, která pomalu ale jistě přehrazuje cestu, bejvám nervózní a napřed tak popocházim a nakonec všechny mentálně a pak i fyzicky přesunuju tak, abychom bottleneck nevytvářeli.
Nejčastěji ale na tohle slovo a tenhle post myslim, když přestupuju z tramvaje na metro na Vltavský. Ve chvíli, kdy se společně s ostatníma individualitama, co vypadaj úplně přesně, jako anonymní dav, sklouznu z horního konce schodiště dolů, všechno se smáčkne.
Vepředu vždycky někdo zpomaluje ty vzadu, všichni se na sebe namáčknem, stoupne tlak, okamžitě se začne něco dít.
Kolem pomalejších se rychle tvoří celé zpomalené skupinky.
Jako když zamrzá řeka. Nebo dopravní zácpa.
Naštěstí se to hned pod schodama trochu otevře a rozprskne. A jak se prosmýkám rychlým krokem k eskalátorům, mám možnost o tom přemejšlet. I když ani tady to není úplně bez nebezpečí, jelikož pár insomniaků nerespektuje, nevnímá přirozený rozdělení na pravou a levou část a hrdě se zapichuje přídí kočárku, taškou nebo holí mezi další hůlčičky a deštníčky a pracovně naladěný lid obecně. Což generuje další prudká zastavení a střety a polohlasé nadávky. Ještě se proplést těma, co se na poslední chvíli nerozhodně zaseknou u turniketů, s dovolením s dovolením na jezdících schodech… a je to.
Bottleneck nás vyplivne na světlé písky stanice Vltavská, všichni trochu zvolněj, vydechnou…
A já nemůžu nemyslet na to, že pro všechny ostatní jsem já součástí toho anonymního a hrozivýho davu s jeho stádní dynamikou. Že to jsem já, ten, co se ostatním plete pod nohama, co kličkuje v protisměru s kočárkem, co polohlasem sype svý kletbičky.
Že já jsem řidič, co čeká, až se na Štrossu přeloudám přes přechod.
Že to jsem já, že to jsme my.
Že to jsme my, kdo nám tvoří tyhlecty bottlenecky.
Jenže takhle zkrátka moje uvažování nad konfliktem já, versus oni, poslední dobou končívá.
Jsme to jenom my
Sami
A nikdo jinej nás za nás
Nezachrání
Jsme to jenom my
Sví vlastní pronásledovatelé
Zachránci
Oběti
Jsme to jenom my