Rubrika: life in the office

takový výjimečný rána

tak Akropole včera navečer hlásila 550
to jsem teda opravdu nečekal
taková velikánská kopa lidí

večer jsme jeli s malou Maruškou a Tomášem Šťastným do Kutné Hory na promítání a krátkou besedu s filmem Až budu proměněný. Maru to měla s předfilmem a pofilmem Krtečka, celé to bylo rychlé a nadupané. A moc hezké.
Je to dobrý film. A pro mne důležitý. Místama je těžký vidět, čím jsem v tý době procházel, vzpomínat, co jsem si o tom myslel a jakou jsem měl perspektivu.



ráno mě vzbudil plnej močovej měchýř a než jsem se vrátil zpátky do postele, došlo mi, že je potřeba vstát. přeparkovat auto, se kterým jsem v noci objížděl Letnou tam a zpátky, slétnout Stromovkou na Výstaviště, tramvají na Holešovice… teď sedím na Roztylech a za půl hodiny bych potřeboval startovat do Akropole na zkoušku.

Tolik věcí vůbec nevim, jak dopadnou, že to pouštim, nech to bejt, nestresuj se, krok za krokem dělej, co je potřeba, včas se přesunuj tam, kde máš bejt. když si vzpomeneš na nějakej úkol, zvaž, jestli jde udělat hned, nebo jestli ne a tedy to musíš taky pustit… nebo napsat…

to je ten rock and roll, co sis tak přál zažívat


cílem

trochu otrava je…
… je, že můj zaměstnavatel, stejně jako většina zaměstnavatelů po celém světě, je zaměřen primárně na zisk. A tak přepisuju věty, jako:

Organizace a jejich zaměstnanci, kteří stojí v čele tohoto úsilí, se rychleji přizpůsobí a rychleji inovují. A nejspíš také zvítězí a dokážou využít jedinečnost naší doby.

Cílem je jedinečnost naší doby zpeněžit a zvítězit na pracovním trhu. Vydělat.
Rozumím, ale domnívám se, že skutečnosti musí bejt jiná. A hlavně, naším cílem, přece není, nemůže být, vydělat velké množství pěněz. Nebo němelo by být.
Jasně, peníze a majetek se zdají být naprosto zásadním prostředkem, který rozhoduje o tom, jestli dokážeme být šťastní. Ale z mé dosavadní zkušenosti to nevyplývá.

Jsem teda dost šťastnej, že mám možnost a dar dělat hudbu. A vůbec se věnovat umění. Kde mým cílem je dělat hudbu a vůbec, věnovat se umění. Dělat, pracovat, tvořit. V konkrétním okamžiku, kterej je jako tětiva luku, co vystřelí šíp písničky, obrazu nebo slova, do bouřlivý tmy budoucnosti.

Martirikum

předposlední čtvrteční ranní Jabčák zase jeden z těch neotravnějších, nejzbytečnějších. Nepíšu to rád, snažim se najít přínos i na takovejhle schůzkách. Ale jak za tejden na PCNNR* končím, byla moje přítomnost víceméně formální. A ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, intenzivně jsem tonul v pocitu, že tady nemám co dělat, že to je celý nějaký absurdní drama, možná něco od Havla, taková ta trochu out of time story o schůzích, neustálý přesouvání zodpovědnosti tam a zase zpátky.

jako kdyby to bylo smradlavý vajíčko, který nikdo nechce mít po schůzce na tejden v držení

ale nesmí se o tom mluvit, to je součástí pravidel. A tak všichni seděj a poposouvaj si s nejistýma úsměvama ten talířek sem a tam…

když se začali dobývat další schůzechtiví kolegové napřed na jedný, pak na druhý straně internetovýho vlákna Praha – Blava, byl jsem první na nohou, bundu v ruce.

do dvaceti minut jsem už procházel březovým hájkem, kam chodíme natáčet… skrz tenký podrážky barefootovejch bot to trochu studí, je zase chladno, bahno je pokrytý tvrdým škraloupem. Dojdu k cestě a otočím to zpátky, dole v Costa Coffee si dávám kafe, nádech, výdech.

V tomhle režimu  už jen pár dní.

To už skočim

*projekt co nikdo nemá rád

zatímco tu sedím a píšu, vyměnilo se vedle několik lidí. Parta roztomilejch holek, který tak záhadně pobalovaly místního coffee boye… a před deseti minutama si ke stolu vedle přisedla slovenská blondýna, která od tý doby kulometnou palbou píčuje a kurvuje úplně do všeho, do celýho světa, do každýho, koho potkala a mrdá to pod tlakem napřed do jednoho, pak do dvou posluchačů, co jí artikulace a dech stačej.

A jeden jí teď odpovídá:

proto si platíš vlastního doktora, aby dělal, co potřebuješ

a martirikum pokračuje, sype blondýna dál, ty kokos

že podpora a že čo,

kurva

točení může být i osamělé

ooo, venku svítí slunce
za chvilku jdu natáčet rozhovor s robotem
S robotem, chápeš?
Došel jsem ve swvý kariéře tak daleko, že si sám píšu scénáře na skeče, který sám točim, sám v nich hraju… a pokládám v nich robotovi otázky, který jsem sám napsal…
a robot mi bude odpovídat odpověďmi
který jsem taky napsal já

naštěstí na to zatim kouká spousta jinejch lidí
mnohem lepší, než kdyby to bylo naopak

Není vždycky na meetingu tak, jak by si člověk představoval

dneska jsem výjimečně nebyl na mým neoblíbeným čtvrtečním meetingu za otloukánka já… ale naopak můj obvyklý otloukatel, velký vzdychač, pan spáleniště, smutný kmotříček, pan Jablko.

ukázalo se, že podklady, které připravil on a jeho slovenský protějšek připravili, nejsou kompletní. a že by to mohl bejt docela průšvih, kdyby takhle zůstaly, jakože měly.
no a pak jeden z kolegů poukázal, že za to může ten druhej.
a ten se začal bránit, že od toho prvního nedostal podklady.
a ten první, že je přeci posílal, že se o tom bavili.
a ten druhej, že to nevěděl, že to je onoé, že to je tedy nekompletní…
a tečn první, že ať si teda napřed přečte, co má, ať to pochopí a pak ať pokládá otázky, že mu na ně odpoví…

až je musela slovenská šéfová, která to sledovala z Bratislavy přes obrazovku, musela krotit. K její cti slouží, že to okamžitě zaregistrovala a začala řešit. Bylo vidět, jak překlikla z lehký naštvanosti k ustaranýmu zájmu… takovýhle instinkty, takovýhle instinkty…