Rubrika: Nezařazené

čtyři dny natáčení byly nářez.
Udělali jsme za ty dva dny v malé zatemněné místnosti neuvěřitelnou spoustu práce.
A v Sonu jsme to dorazili. Stihli jsme všechno. Taky jsme si ale pořádně mákli.
Do toho jsem byl celou dobu napjatý z organizace. Ze všech příjezdů a odjezdů, kdo koho poveze, kdo kdy bude co zpívat a co nahrávat, kolik obědů je potřeba připravit… a taky, kde na to vzít peníze. Zkrátka, nářez.
Ovšem myslím, že ten materiál, kterej jsme nahráli, je parádní. A nejenom nahráli. Pjoni, kterej desku produkuje, zatím všechny ty jednoduše epický věci na první dobrou rozstříhal, zpřeházel, vyndal, vypreparoval a zase vrátil. A to, co to s našima písničkama udělalo, to je teprve nářez.
Zvykl jsem si, nechávat ho pracovat. Často se vydal úplně proti tomu, jak jsem zvyklej věci dělat. Ale vždycky se vyplatilo chvilku počkat… protože když to pak pustil, zní to neuvěřitelně. Neuvěřitelně skvěle.
Jsem z toho celej nadšenej a rozechvělej a dost se na to těším. Takže i když jsem byl v neděli večer řádně vyndanej a další tejden bez víkendu se podepisuje na mý duševní rovnováze… byl jsem fakt šťastnej a spokojenej.
Teď už se jenom obrnit trpělivostí… a sehnat ještě nějaký prachy.

ráno bylo náročnější… vstal jsem o něco dřív, jednak jsem se vzbudil, jednak jsme měli naplánováno, že bychom mohli na sedmou přifrčet na Petynku k bazénu, dát si tam tři hodinky a kolem desáté bych vzal děvčata domů a pak sám odjel do práce natočit Highlighter.
jenže. včera, než jsme odjeli na škvířící party ke KaDějovi do Štěchovic, jsem se vypravil na odběry do Synlabu, jestli a jak to mám s tou Boreliozou… a co čert nechtěl, navzdory otvíracím hodinám na webu měli zavřeno, letní režim vyvěšenej na papíru na nástěnce… a tak jsem vyrazil na půl osmou na odběry znovu, že než se vrátím, děvčata se vzbudí a my vyrazíme a ještě aspoň dvě hodiny stihneme…
jenže. a to mě mohlo napadnout. žádanka v PDF nestačí, je potřeba ji vytisknout. když jsem se vrátil, holky ještě spaly, než jsem je probudil, než se Máše povedlo vytisknout mi žádanku, než se Marunka proloupla… musel jsem vyrazit do práce. Zkoušel jsem to ještě nějak vymyslet, chvilku jsem MArušky ještě popoháněl… ale pak jsem si musel přiznat, že to je blbost.
Po cestě do práce jsem se stavil na odběrech. Při sjezdu z Letenskýho náměstí mě nějakej týpek málem sejmul, když se snažil nacpat zprava do toho samýho pruhu, ve kterým jsem, kousek před ním, projížděl. Bezmoc a vztek mi v tu chvíli definitivně posunuly páku rána směrem, jak se řiká, do prdele.
A tak jsem v práci, za dvě hodiny začínáme natáčet, klimatizace škvrká, někde v dálce někdo něco vrtá…

dneska večer jdu na parádní LOW
moje nejlepší deska loňskýho roku
Tomáš Neuwerth má výročí svatby
Dušanovi Neuwerthovi se narodila dcera
Před dvacetli lety vyšla moje nejlepší deska doteď, Agaetys Byrjun od islandských Sigur Rós…

hele, bez obalu. Bejt místama vyřízenej je na místě. Protože ten život za to sakra stojí.

Ve čtvrtek ráno jsme přijeli od Amelie, otočil jsem se doma a vyrazil do práce, abych kolem druhý sedl za volant a odfrčel do Kutný Hory do GASKu.
21. 9. tam budu mít výstavu plakátů z knížky Zvíře jménem Podzim. A podle všeho nejen to. Já nevím, kolik lidí, co neuměj udržet tajemství to tady čte. Ani nevim, jestli jsem to sem už jednou nepsal. Ale chtěli bychom, proti plánu a trochu nečekaně, vydat na tohle datum druhou a poslední desku Zvířete jménem Podzim.

Radka mi ukázala prostor, kdeby měly plakáty viset. A pak další prostor, kde by mohla bejt projekce. A pak ještě další prostor a další prostor… a mně se v hlavě otevřel celej úplně novej svět přemejšlení o týhle výstavě. Tyvogo, to by mohlo bejt parádní. To bych si mohl udělat možná ještě mnohem, mnohem zajímavější, než jsem si myslel…

Z Kutný Hory jsem vyjel kolem páté a v sedm už jsme startovali na Ostré s oběma Maruškama. v Penzionu pod Kalvárií na nás užř čekala Markéta Monstportovic, Vojta Franta a jeho Lucie a dvě děti. Maruška se okamžitě zamilovala do staršího Františka a nemohli jsme ji dostat na kutě.

V pátek jsme se všichni tak vyvalovali a odpočívali. A večer jse mvyrazil na Junktown. Hrál jsem tu už jednou a popravdě to tehdá nebylo nic moc. Potřeboval bych tehdy bubeníka, někoho, o koho bych se opřel. Ale Tom tehdy nemohl a plochy a weird folk místní osazentstvo příliš nezaujaly.
S Alaverdi to bylo jiný. Hrát s takovouhle mantracore úderkou je adrenalin a radost. Některý písničky jsem si pořádně odhulákal, jiný jenom doplňoval celej kravál Divokostí a skokama. Junktownisti trsali a mávali rukama nad hlavou a bylo to skvělý. Myslim, že bychom měli udělat nějakej takovej koncert i v Praze, alespoň pro kamarády a známý.
Zatim ale nevim, kde. A kdy. A tak.

K ohni pod Kalvárií jsem se vrátil až kolem druhé v noci.
Chvilku jsem ještě povídali a šli spat.
V sobotu jsme navštívíli moji maminku a babičku, co v týdnu oslavila 91 narozeniny. Vykoupali jsme se v bazéně a jeli nakoupit na další večerní grill. A pak jsme se ještě vypravili na lehce vypálenou výpravu k Opičí hlavě.
Maruška, kterou jsem nesl v manduce krásně vyslovovala opičí… chlava…

A v neděli ještě odpočinek. A pak cesta do Prahy a výheň v našem bytě. A pak veliká demonstrace, protože náš pan premiér podvádí a porušuje zákony a spoleně s panem prezidentem urážej a zesměšňujou věci, který mi… a podle té obrovitánské účasti nejen mi, jsou blízký.
Bylo to krásný vidět proudit nadšený a elektrizovaný lidi ze všech stran.
Pár kamarádů jsme pozvali na dvůr. A ti zase pozvali další. A ještě další nájemníci dostali podobnej nápad a tak nás nakonec ve vnitrobloku bylo skoro 40 a bylo to moc hezký.
V jedenáct jsem šel říct, ať už ztišej sundrum a přestanou dávat tu první tak důrazně na stůl… že se to rzlejhá celým dvorem, tak abychom si to nepoklohnili, celou tu mírumilovnou slávu…

V pondělí na pár hodin do práce. A pak do další, přesun do CAMPu, kde jsme s NIVVOU natáčeli klip k písničce EASY, což bude první singl z desky, kterou s ní připravujeme společně s Aid Kidem.
Dopředu jsem se trochu obával, jestli jsme si neukousli příliš velké sousto. Zuzka se svým kolegou připravovali gigantickou projekci, kameru obstarával perfekcionista Tomáš Šťastný, děvče, co mělo přijít tančit jsem neznal vůbec… a scénář byl z půlky v počítači a z půlky jen v hlavě.
Ale bylo to super. Dopadlo to parádně. Projekce byla krásná, i když zatím jen v „prašivým“ rozlišení s bílejma křížkama pro trackování. Ale i tak to všechno působilo trochu jako velmi pokročilý triky a trochu jako výhled do vesmíru.
Byl jsem nadšenej. Opravdovskej klip. S kamerou jezdící po kolejničce. Úžasný. Tohle je moje práce. Další laskavý a intenzivní ujištění.

Ještě jsme stihli pálivou čínu v pasáži Metro. A pak výstup na Vyšehrad a PaKul a koncert Dad can Dance, kterej jsme sledovali s napjetím a radostí. A kterej mě, můj ty světe, zase až tak moc nebavil. Přišli mi pánové a dámy velmi akademičtí, odstřižení od emocí, jakoby učitelský. Hudba byla místama strhující. A místama to byly jen plochy kvalitních synťáků a rtmická sekce.
Navíc to vypadalo, že se všichni bojí toho hlavního Brendana, kterej stál na pravo a celá kapela se od něj celej koncert jen jakoby odtahovala. Kromě Lisy, která stála jako zářící oltář kousek od něj. A kromě Tóny Hluchoněmce, ož je prej Brandonův bratr. Ten občas popošel blíž.
I tak, s tím zvláštním pocitem, že jsem něco důležitého nepochopil či propásl, jsem si koncer užil. Stejně pak jako posezení v baru Baretta, kde, když jsem byl naposled, jsem pil vosk ze svíčky a (prej)rozkousl skleničku.
To už bude taky tak deset let.
Tentokrát jsme tu byli s Mášou a naší blízkou a voňavou Káťou Broncovou a jejím přítelem Lukášem. A měli jsme se znamenitě. Fantastickej závěr dlouhatánskýho víkendu.

Tak jsem to shrnul.
A teď to tady pomalu zapíchnu, sbalim si těžkej ruksak s pedalboardem, kytaru Saraswati … a mažu na vlak. Kterej mě odveze do Brna. Kde dneska večer hraju na křtu desky EVOLET. Domů se vrátím ve dvě ráno. Políbím ty dvě milované Marie.
A zejtra, po krátký zastávce na Roztylech, začínáme poslední velkou natáčecí session se Zvířetem. Čtvrtek, pátek, Praha, sobota neděle Sono.

Tak takovej život já vedu. Hurá sláva.

Nic, 
jako normální realita 
ve skutečnosti 
neexistuje

Svět
je plnej kouzel,
sestřičko

Během cesty metrem z Holešovic na Roztyly jsem projel i pořàdnej kus emočního spektra. Nastoupil jsem plnej vnitřního klidu. Někdy kolem Hlavního nádraží mi v hlavě začaly vyskakovat věci ze všech koutů galaxie mýho života. Od Zvířete, přes tátu v Mimoni, faktury, časový plány natáčení, Marušku a Petynku, středeční koncert v Brně a hlavně ta práce, do který jedu!

Na I. P. Pavlova jsem se uklidnil. Tohle znám, takhle to prostě teďka ještě chvíli bude. V tuhle chvíli je to zkrátka jeden z aspektů mýho současnýho spektakulárniho života. Mám za sebou totálně strhující víkend. Doufám, že ho stihnu dopsat, než ho zavane další takovej.

Na Kačerově začínám být opravdu veselej. Další ráno Pod Prahou.

v pátek jsme vyjížděli kolem dvanáctý, vrátili jsme se v neděli v pět. unavený, zpocený, omlácený. spokojený.
jak dlouho jsem nehrál koncert?
se Zvířetem v Českých Budějovicích, kolik to je, tři tejdny?
ale TAK mi to chybělo.

je to zajímavý sledovat, jak je mi dobře, když se věnuju hudbě… nebo kreslení, často i psaní… ale to je teď jedno. Teď mám na mysli to, co se se mnou děje, když dorazíme na místo a já si začnu chystat věci, psát playlist, rozehrávat kytaru. Jak se do toho uvolním, jak do toho vklouznu jako do svý starý kůže, do prošláplejch bot.
v Obřanch jsme měli spoustu času a tak jsem si v klidu vychutnal předchozí hraní. A pak se setmělo, na fotbalový hřiště se snesli komáři… a my šli hrát.
Moje bílá kytara hraje parádně. Trvalo mi rok a dvě samolepky, než jsem se k ní dostal. Má silnej a tučnej, plnej signál, mohutnej zvuk. A podle barevný samolepky z Berlína, kterou mám na zadní straně, jsem ji pojmenoval Saraswati.
Což je Védská bohyně umění, moudrosti, hudby a učení. A na těchhle koncertech jsme se myslim definitivně skamarádili.
Hrálo se mi moc dobře i v Obřanech, kde nás pak v maličkým malebným domečku ubytovala Martina Trchová, i v Bratislavě na Nové Cvernovke.
To je teda věc, taková Nová Cvernovka, vám povím. Obrovská továrna čert ví na co, celá vygrantovaná, chtělo by se mi říct. Ale přesnější je asi, že je celá parádně opravená a zařízená pro pořádání knižního veletrhu Brak, kterej tam právě probíhal. Koncerty, přednášky, pivíčka, rosítka, krásná zahrada s komunitními záhonky… trošku Berlín a mega Bratislava.
Taky se o nás moc hezky starali. A tamní koncert byl snad ještě vydařenejší, jak jsme byli rozehraní. Do toho mlhostroj a Lindiny projekce. A i když jsem si jednou za čas vždycky přepínačem, co budu muset zalepit, vypnul na kytaře zvuk, vždycky jsem ho zase rychle nahodil a čus.

Aid Kid pak hned přešel k DJskýmu pultu a celej zbytek večera pak proběhl v jeho hudební režii.
A já si zase uvědomil, jak se cejtim dobře. Po tom, co jsem dobře odvedl to, pro co mne sem pozvali, po všech těch kilometrech, po všech těch litrech potu, po všech těch kousancích od komárů, po všech těch vykouřenejch jointech. Byl jsem uvolněnej, spokojeně unavenej, plnej.
Večer se překotil do noci.
Doklopýtali jsme na hotel.
Ráno natočili s Petrem a Lindou tři příspěvky do Highlighteru.
A vyrazili jsme na dlouhatánskou zpáteční cestu.

A teď sedím na Roztylech, za oknama magistrála, po který jsme jeli tam i zpět. Teď po ní frčej auta tam a zpátky. Jiný lidi jezděj tam a zpátky. Do uší mi hraje psychillovej live set MOSE z festivalu Cosmic Convergence…
Před sebou seznam úkolů. Některý proškrtaný, některý, jako tátova Sociálka a od pátku čerstvě i baterie vozejku, na mě netrpělivě čekaj.

Náš kocourek Foum má chudák zánět kloubu a dostává na to antibiotika.

Usínat a probouzet se, po všech těch výjimečných zážitcích, vedle mých Marušek, je největší štěstí, který znám.

Hezkej tejden všem.

Výdech

takový slovo, to snad ani nejde

některý momenty mám dojem, že mi jebne. to, když mi v hlavě začnou zuřivě vyskakovat přes sebe všechny ty mindmapy, všechny ty konstrukce úkolů, který se vznášej kolem. jako by neměly konce a hranice a byly všude.
koncert s Alaverdi na Junktownu, jak a odkud tam pojedem, potřebujem další auto?, před tím ale dvě hraní, Brno a Bratislava, do toho bych měl stihnout dořešit sociálku pro tátu, dopsat klip pro Nivvu, z knížky mám 27 stránek, to je sotva desetina toho, co budu potřebovat, kombo a kytaru odvízt do opravny, to opravdu hoří, i když si zatim můžu pučit kombo od Aid Kida, jestlipak už Pjoni pokročil s nějakýma úpravama nový desky, protože Sono se blíží, sakra, včera posílali fakturu a já ještě nemám po kupě peníze, je potřeba zařídit prodávání plakátů na Facebooku a napsat všem, co jsem jim napsat chtěl… takhle nějak to jede přes sebe a přelejvá se jako úhoři v černý vaně.

jindy jsem klidnej a šťastnej.
včera na zahradě na dece, když jsme s Mášou a Aid Kidem během hovoru následovali Mařenku, která prochází od jedný houpačky přes pískoviště k houpačce druhý… dneska ráno u snídaně… nebo po cestě dolů Stromovkou na tramvaj… když si po cestě čtu báječnej Literární spolek Laury Sněžné… teď třeba.
všechna ta hromada úkolů je pořád tady. Jen už mám zase to vědomí, že to jde zvládnout, postupně, kousek po kousku. I s tou rýmou, co mi píská v uších.
Že to je všechno ten můj báječněj a jedinečnej život.
Že všechny ty problémy budu mít možnost nějak vyřešit, něco se při tom důležitýho dozvědět a naučit.
A že to bude super.
Tak super, jak jen to dokážu udělat, jak jen to dokáže bejt.
Tak posílám pusu těm dvěma báječným Maruškám, vám přeju hezkej den, bratrům do Krkonoš i na Aljašku velký čus.

dneska jsem v T-Mobilu přesně dva roky. Nebo dneska možná ne, ale přidal jsem si svou novou pracovní pozici na Linked in, u velkého T tedy budu zaměstnaný nejspíš od prvního června 2017.

Podle původního plánu bych teď odcházel, na mé místo by se z mateřské vracela Lucie. A já už bych měl být schopen, uživit svou rodinu jen uměním. Podle původního plánu.

Podle současnýho plánu?
Podle současnýho plánu tady budu ještě nejmíň rok, pokud se mne samosebou nezbavěj. Spíš rok a půl, do konce 2021.
Letos dokončíme stavbu Zvířete jménem Podzim.
Příští rok už se budu věnovat hlavně Kittchenovi.
A rád bych dopsal tu knihu.

A pak se, řekl bych, uvidí.

Teď se pomalu zvedám a mířím na Letnou, kde mám sraz s Nivvou a Aid Kidem, se kterými budem řešit klip. To by mohlo bejt velikánský.
Držim si palce

v pátek ráno jsme se s Maruškami sbalili a vyrazili směrem Česká Lípa. Zastavil jsem ještě na chvilku ve Starých Splavech na Zlatém návrší a vzali jsme maličkou k Mácháči.
Když jsem byl malej, byly to mý první velký zážitky s koupáním a Máchovo jezero bylo mý moře kdovíjak dlouho.
Po cestě nám pak pusinka usnula, spící jsme ji předali do péče mé maminky a odjeli společně na Ostré, do penzionu Pod Kalvárií.

Kdysi jsem tu byl po vánocích roku 2013, když jsem sem odjel do ústraní, pokusit se přijít na to, co je tak špatně s mým životem a vztahem, že mě to kroutí a ničí a stahuje dolů.
Bděl a psal a pil jsem tehdy v maličkým sporým a temně oranžovým pokojíku s výhledem do zdi. A celý penzion byl studený a osamělý.

Teď je penzion krásný a světlý místo. Blanka Mikulová, Aid Kidova maminka, kterou jsem doporučil Tomášovi Hlaváčkovi, jenž penzion nedlouho vlastní, z něj udělala nádherný místo. A my na tom místě strávili dva klidné, výjimečně odpočinkové dny a noci. Zhluboka jsme spali, posedávali a četli si ve stínu na zahradě, na západ slunce vystoupali na kalvárii. Prostej a jednoduchej život, skvělá strava a jeden moc hezkej vejlet na Helfenburk. Díky za tyhle parádní dny.
Hodně se mi ulevilo na všech frontách. I když pořád kašlu a frkám, je mi mnohem líp a veselejš vevnitř.

Když jsme přijeli v neděli do České Lípy, Maruška zrovna taky spala… a když se probudila, už u ní byla maminka. To bylo radosti. Malá se vždycky za ten výkend neuvěřitelně rozkouká, rozdování. Dostane nový trička, naučí se nový slova…

v neděli večer jsme docestovali domů
a intenzivně vzpomínali na ten krásný prostor, na ten klid, na ten prostor, vůni, cvrlikání ptáků… za oknem lomozila auta… je to jasný.

Musíme pro nás najít klidný a dobrý místo, kde budeme moci dobíjet energii po vší tý tvorbě, práci, ježdění. Kde budeme spolu. V klidu, radosti a lásce.

Tohle léto by to na nějaký čas mohlo být právě Ostré.

Jako obvykle v červnu. Mít starej blog, moh bych to projet… ale už si to víceméně pamatuju. Kromě horka mě většinou zasáhne nějaký jakoby nachlazení, který se už pár let domnívám, že je spíš alergie.

Blbý je, že mi bejvá, tradičně i teď zrovna, docela blbě. Nos úplně zablokovanej, nebo tekoucí jak vodovod. Bolej mě záda i v krku. Kašlu a chrchlám, potim se. Po antibiotikách ještě rozhašený trávení… a do toho vedro vedřisko, že se k němu vracim…nakonec jsem dneska zůstal doma i ze školení o psaní v Home Kitchen, který Máša odučí sama. A je možný, že budu muset zrušit i zejtřejší hraní ma Praha žije hudbou. Což dělám fakt fakt nerad.

Ale zdá se, že se nedá nic dělat. Uvidíme.