Dneska má Máša narozeniny. Ani bych to neřekl, ale už se známe víc, než deset let. Za tu dobu jsme toho stihli opravdu spoustu.
Rozjížděli jsme internetovou verzi Čilichili, napsali společně desítky článků, natočili klip Pod Prahou, ochutnávali víno, pili na ex, školili, meditovali, krkali do tmy, dejchali jsme spolu. Takovejch věcí, takovejch krásnejch věcí.
Byli jsme ve Znojmě, v Berlíně, v Řecku, v Itálii, v Kanadě, procestovali jsme toho spoustu. A spoustu nás toho čeká.
Hlavně ale spolu máme naši přelíbeznou dceru Marii. A náš fantastickej život.
Paráda. Všichni jsou rádi, že prší. Všechny mý spučasný tenisky jsou roztrhaný, tak jsem dneska na sebe poprvý vzal magentové tenisky, které sklidily takový opovržení jako loňskej vánoční dárek. “Vypadá to, jako recese,” konstatovala narozeninová Marie povzbudivě.
Teď, na zastávce Vyšehrad, už vim, že v klidu mne pravá tlačí. Když jdu, je to lepší. Ale v práci si je asi sundám. A po práci buď sjet do Bohempia pro nový, nebo do děravejch. Jenže víte, jak to je tejden před vejplatou, měsíc po daních, když v rozhlase zapomenou proplatit smlouvu a tak dále a tak dále.
Víkend byl PARÁDNÍ
Zkoušeli a nahrávali jsme se Zvířetem v Úštěku. V pátek Malý Zvíře, celá sobota pak plná práce na hudbě, hudbě a zase jenom hudbě. Taky jsem si trochu kreslil, hrubě načrtnutej plán na letošní rok se vybarvuje, spíš vizuálně, než zatím programově a technicky…
Udělali jsme spoustu práce, byli jsme odvážní a smělí a těším se na další takovou práci a další takový dny. A moc se těším, co z toho bude. A mám z toho velikou radost.
Všechny nesnáze jsme překonali… a teď už jsou tu Roztyly
Jednou nohou v práci, jednou už pryč. Dneska mne čeká schůzka kvůli klipům, potom už jen mé Marie. Je to nabušený týden. Ale takhle, když se mu odkrojí pondělí a pátek, přijde mi jako ideální sousto. Plnotučný, pětidenní pracovní týden, je na mě, při vší ostatní práci, poslední dobou fakt hodně. Když si nehlídám síly, dřu pak o dno. A s fyzickou únavou obvykle prudce spadnou i emoce. Dřu pak o dno dvojnásob. A ještě jsem protivnej.
Podobná protivnost mi pokazila začátek Mášina křestního víkendu. Ale atmosféra společný sounáležitosti, kterou znám z vejletů do lesů, mě brzo bohatě dosytila. A když jsem si pořídil kafe a dostatečnej přístup kofeinu, bylo nebe zase bez mráčku. Společně s Maruškami jsme vystoupali na Trosky, spoustu času jsme strávili s tou maličkou jen ve dvou. A bylo to parádní. A velmi silnej byl i samotnej křest. Velká poklona a díky Laďovi Heryánovi, kterýho kdyby Katolická církev neměla, nevim nevim.
Zejtra odjíždím do Úštěka. Měli jsme vyrazit všichni. Ale jsme v pohybu prakticky neustále, tak je možné, že nakonec pojedu jen s ostatními zvířaty. Zítra večer hrajeme na Dvojčeti Malé zvíře a pozítří a popozítří zkoušíme a skládáme.
Mezi začátkem a koncem postu uplynulo asi šest hodin. Schůzka v Oku byla víc než plodná. Třeba by se z ní nějakej klip mohl vyhlídnout, Alba i Jakub vypadali jako sympaťáci, který milujou tvorbu. Pokyvuju si tady u toho hlavou.
Těším se na zítřek. A taky se mi nechce od děvčat. A taky jsem unavenej.
ráno nás vzbudila Maruška, chvilku se mezi námi mlela, na chviličku se stočila k jednomu z nás, odkud zase za nespokojeného „ně, ně, ně“ zase vyveslovala k druhému. kde se situace opakovala. Máša vstala a přinesla ranní mlíčko. A zatímco Maruška pila, rodiče jsme usnuli. A pak s námi i naše dcerka. Takže když mne ve čtvrt na osm budil budík, už jsem byl připravenej. vstal jsem, osprchoval se, připravil, nasedl do Jeřabinya vyrazil. Dnes nám blokově čistěj ulice, tak je to nejjednodušší.
Nejezdim do práce autem úplně rád. Jednak je to přes celý město, což může bejt někdy na dlouho a trochu stres. Jednak je tu na Roztylech blbý parkování. Ale město bylo čistý a parkování jsem našel kousek od práce v jedné boční uličce. Tady jsem nedávno potkal Vaška Semeráda, řikám si. Copak asi… á, támhle jde. A tak jsme se ještě prošli s Vaškem a popovídali si. A pak jsem dorazil do práce a vyřešil snadno zapomenutou kartičku. A byl u počítače, sice ne první, ale druhej, což je taky dobrý. Otevřeným oknem sem fouká studenej jarní vítr. Na tomhle patře v týhle části sevěta se (mi) alespoň na chvíli zdá všechno v rovnováze.
nevypadá, řikám si, když ráno doma prohlížim levou kontaktní čočku, která mne trošku škrábe ale je, přesně uprostřed, dohledám později v práci. proč jsem si s sebou nevzal náhradní čočky, jak jsem si říkal, že si pro jistotu vezmu? asi proto, že jsem se rozhodl, že je ta čočka v pohodě. a chtěl tomu věřit a podpořit to tím, že se nebudu připravovat na jinou eventualitu. Zajímavej mechanismus. Ke studiu.
Včera jsme měli večer milou návštěvu. Bára, se kterou jsme se seznámili docela nedávno, se stavila na večeři. A dlouho do noci jsme si povídali. O společných i soukromých zážitcích. A bylo to bezva. Chmury, který mne v únavový vlně zaplavily, to profouklo na druhou stranu.
Taky jsem včera psal a kreslil. I dneska píšu a kreslím. Večer pojedu sledovat focení měsíce. A moje Marušky zase zamíří na Moravu. Před tím je ale potřeba, dopsat scénář a natočit Highlighter. Tak chutě do práce.
kobliha minulej tejden Kutná Hora a Tábor… v Táboře jsem hrál na vernisáži Jaromíra 99. Napřed mi v Pod Prahou spadl popruh, pak praskla struna a vypadl kámen z kobylky, takže se kytara rozlaďovala a rozpadala… ale dohrál jsem. A bylo to dobrý hraní.
Pak moc hezký večírek, jako za mlada, s Jaromírem a jeho suitou. A krásná noc s přeloženou vodou pod oknem. Kdykoli jsme se vzbudili, jez šuměl a šuměl, nahlas a přitom intenzivně uklidňujím dojmem.
po euforii minulýho tejdne se přihlásila únava. potřeboval bych víc odpočívat a míň přejíždět, cestovat, stěhovat, platit, platit, platit… ale zrovna mezi úkoly panuje nezvyklá hojnost. práce neubejvá, jen nějak není vidět, když se odbaví. rád bych si odpočinul. ale nějak si to neumím zařídit. a s tím bude třeba, v zájmu zachování duševní rovnováhy, hnout.
odpovídám v Kutný Hoře, jak se mám. vyprávím, že jsem byl pomáhat na víkendu, jak je s malou Maruškou parádní život. A s velkou jakbysmet.
když jsme připravený a čekáme, až dorazí další lidi, cítím se tak intenzivně na správným místě, až celej vibruju. všechno mi přijde, že vibruje.
a potom hrajeme a čtu, tentokrát cejtim víc energie při frázování textu. v hraní mě trochu ruší, že jsem hluboko zabořenej do kožený sedačky. a znovu, jako pokaždé zatím, jsem první část silně nejistý, jestli se to někomu líbí. a každý zašumění hovoru vnímám jako projev předevšim toho, že to je blbý. ale už jsem se naučil Malýmu zvířeti věřit. a taky se ponořit do sebe a číst a hrát co nejlíp bez ohledu na to, co na to někdo jinej… a tak hrajeme, víc a víc se do toho noříme… a pak vstanu, pokývneme na sebe s Aid Kidem falešným Matéčkem… usmějem se… a ten kouzelnej pokojíček plopne jako bublina… plop
a kouzlo povolí a rozlije se potleskem po místnosti.
cestou zpátky mi na ramena položila své příjemně těžké dlaně únava.
To by mě nikdy nenapadlo, říkám si, když klečím před navršenou hranicí s krabičkou zápalek v ruce… Z levé strany cítím pohledy dvaceti vyčkávajících lidí. Některé netrpělivé. Jiné trpělivé. To by mě nikdy nenapadlo, že se ti přede mnou taky mohli bát, že jim to nechytne. Řikám si. A škrtám.
Od čtvrtka do neděle jsem byl „v lesích“. Během následujících dvou let budeme moci pomáhat při dýcháních a dalších báječných lesních aktivitách. Oba budeme mít navíc možnost asistovat během dalších běhů programu Stargate, který jsem sám absolvoval v roce 2013. A který, jak si někteří z vás možná vybaví, mi doslova a do písmene změnil život.
V sobotu jsem dostal na starost zapálení slavnostního ohně před indiánskou saunou sweatlodge. Možná si dokážete představit, že má takové slavnostní zapalování spoustu bodů, které je dobré odbavovat pěkně precizně a vědomě jeden po druhém. Což, když to děláte poprvý, neni vůůůůbec taková legrace, jak jsem si pískal.
A tak klečim v prachu širokýho ohniště, a soustředim se… a sirka v mejch prstech zaprská. A rozhoří se. Pak málem zhasne, ale zase se rozhoří. Pak chytne březová kůra (ta hoří i suchá, řek by Mári). Pak se zvednu, oprášim si kolena. Poodstoupim. A sleduju, jak se oheň pomalu zvedá, jak z východní strany pomaličku, ale přeci jen, prolézá na západ. Jak sbírá sílu.
Pak už musim stát v uctivý vzdálenosti. A stojím tam dalších pět hodin, obíhám žhavej střed ohniště a na dlouhých vidlích podávám do potní chýše doruda rozpálené kameny.
Kamenné bytosti přicházejí.
Říkám pokaždé, aby ti vevnitř věděli. A ti vevnitř odpovědí. A pak už jde všechno tak, jak má.
Byl to překrásnej víkend. Byl to překrásnej víkend a jse mvděčnej, že jsem ho mohl částečně strávit s Maruškama. Že jsem v tomhle prostředí, kde se mi kdysi začala chvět země pod nohama, mohl jít loukou se svojí ženou a dcerou, bosý, prostovlasý a plný, kompletní, dokonale a cele šťastný.
Bylo fascinující vidět celej program z druhý strany. Jak všechno funguje, co se děje v týmu, když mají účastníci plný ruce svý vlastní práce. Bylo těžký, nepodlehnout skepsi a únavě, když jsme jeli dlouho do noci a ráno jsem zaspal a přibíhal na důležitý setkání jako poslední s bolavou hlavou a coffee cravingem as hell. Bylo neuvěřitelně obohacující, sledovat, jak nová třída jde tou samou cestou, jako tehdy ta naše. A jak je ta cesta jiná, tak jako je jiná nová třída. Naučil jsem se spoustu věcí.
Je úžasný cejtit, co ten pobyt, co ta práce teď dělá ve mně. Hluboká vděčnost, velká radost, skutečnej respekt těm, který tuhle cestu objevili, co ji drží a co nás po ní vedou. Děkuju, děkuju, dekuju
