Večer jsem padl do postele a i když jsem myslel na to, že si musím dát nabít iWatch, ráno jsem je našel na ruce. Stejně jako nedobitej telefon vedle postele. A keramickej podtácek s Uherčickou modrou v posteli. Vypravit mi se zabralo taky nějakou chvilku. Ještě jsem do toho nahrával na Malej Měsíc hudbu do audioknihy, kterou jsem si slíbil během dne rozpracovat. Ale nakonec jsem se do práce do kodrcal. Abych zjistil, že tu nikdo není. A tak jsem udělal, co jsem měl. Rozpracoval hudbu do audioknihy. Koupil si velikánskou kávu. A za chvilku pofrčím k Aid Kidovi na zkoušku.
Všechny věci se pořád dějou zároveň, vždycky mě překvapí, kolik toho stihnu zařídit… a přitom se pocit, že bych měl hotovo, nějak ne a ne dostavit. Však taky nemám. Je toho spousta. Díky za to.
Dneska se mi vrací děvčata z Moravy, tak jim přeju dobrou cestu.
Marušky jsou u babičky na Moravě. Z nemocnice už je doma, ale podle všeho už nemůže být sama, takže se u ní další Marie a Jindřiška střídají.
Mění se tím plány, těžko se mi předvídá a plánuje. Beru to zatím jako návrh, zabejvat se budoucností spíš okrajově a zhruba. A je to docela příjemné, i když zároveň často nečekaně osamělé.
Včera jsem ráno odbavil nejnutnější, odeslal daně a odjel do Vonoklas psát s hrát na sundrum, nazvanej Malej Měsíc, o kterým jsem se jistě už okrajově zmiňoval. A pak jsem seděl proti oslnivě rozkvétajícímu špendlíkovníku a hrál. A vevnitř a psal. Večer povídání u ohně s Amelií… a pak spánek, hlubokej, hlubokej…
A teď jedu z práce. A na Muzeu končí internet. Tak ču
Se otevírá, trochu jako květ. Na žižkovský noci v pátek docela hezky. Měli jsme štěstí, vyhnuli se nám opilí zvukaři a hluční diváci. A Bohdan Bláhovec vyrážel rovnou za svou Marií, protože přišel její čas a o pár hodin později přišel na svět Benjamin Bláhovec. Velký gratulace. O den později, na Kafaře v brněnských Obřanech, se Malý zvíře otevřelo ještě mnohem, mnohem víc. Škvírama mezi leskle temnejma plátama žeber, mezi kabelama a stojanama od mikrofonů, bylo vidět, jak žhne a dejchá. A rozeznělo se i jeho hluboké kovové srdce. Srdce, který se jmenuje Malej měsíc. Krásná místnost, lidi, co ani nedutaj a jedou s náma tu hodinu a půl od prvních tónů až po ty poslední. Účastníci zázraku. Dostali jsme hned několik nabídek, jak a kde bychom tohle maličkaté zviřátko mohli probudit příště. Potkali jsme spoustu milejch lidí, který ten zážitek nějak oslovil a kteří to s námi sdíleli. A domácí večeře od Martiny Trchové, která nás tak mile postrčila a pozvala k tomuhle hraní, místu a večeru. K tomu všemu ještě luxus, kdy jsem nemusel řídit, nad ránem jsme se vraceli unavení a spokojení. Dotknutí tím zážitkem, tím společným výletem, tím jarním sluncem, tou vůní používaného ateliéru i velikánský měsíc, který nás čekal na terase, když jsme dohráli. Děkuju za takový dny a zážitky
Vida, to včerejší slunce bylo poslední zimní, dneska už svítí do jara.
Včera ráno jsem se probudil v Drážďanech, kde jsem se byl podívat na Jazzklub Tonne, kde bychom 9. 11. měli otevírat naši podzimní zvířecí šňůru. A dohodl jsem nám, aniž bych na to byl dopředu nějak nachystanej, férový a dobrý podmínky.
A jestli nás ubytujou všechny v tom samým hotelu, jako jsme bydleli my s Mášou a Kafkaband, jsou to ty nejlíp dohodnutý podmínky v historii. Koncert, klub, místní i přespolní, jídlo, pití, zvuk i to obrovský okno do vnitrobloku hotelu Maritim, přes celou stěnu, úplně jako ve sci-fi filmu, všechno to bylo parádní.
Z Krymský vystoupám k Vinohradský vodárně, člověk se trochu zahřeje, ale za ty výhledy to stojí. A jak zase kloužu dolů na Jiřího z Poděbrad, slunce začne zapadat a ulicema, co přetínaj moji cestu, posílá záplavu paprsků, celý se to rozlejvá a bez milosti pokrejvá jasem všechno a všechny. Úplně to vyfotit nejde, nejlepší pohled je vždycky ve prostřed ulice, kde vás můžou sejmout buď auta, co vás oslněný neviděj. Nebo ty, který oslněnej nevidíte vy.
Tak to prostě nejde vyfotit. Ten záblesk dokonalosti je prostě jen pro tu chvíli, řikám si. Tak to má bejt. Řikám si.
Ale nakonec si se sluncem v klidu pohlídnem do očí před kostelem na Jiřáku. Mohutný průčelí září, všichni jsou na okamžik pozlacení. A do toho se rozezněj mohutný zvony.
Tušil jsem, že to z oběda v Medite v Mariánských Lázních budeme mít na natáčení posledních kousků zítřejšího Highlighteru tak akorát. Ale takovouhle knopovku jsem nečekal. Až jsem se z toho, na posledních světlech před dojezdem, celej rozesmutnil, jak furt všude jezdim na poslední chvíli, protože toho mám moc, jak furt někde drtim kilometry, dohánim zpoždění, nebo vstávám nebo makám do noci. Ach já.
Ale natočeno jsme měli hned. Dali jsme si u toho kafe a koláčky a popovídali si v rychlosti. A Linda to už střihla a zejtra pošle. A bylo to zábavný a nakonec jsme se, už sami, s Maruškami, podívali na posledního Shreka. A když jsem pak to naše milostné děťátko uspal, ještě jsme sjeli dva díly Umbrella Academy.
A pak, těsně před tím, než šla Máša spát, proběhl do ložnice kocour, což znamená, že musím nechat pootevřené dveře, než Foum i Placka, která se k němu připojila, zase vylezou. Jinak budou škrabat a budit spící. A já to měl tak vymyšlený, že si dopiju Matéčko a pak vyčistim zuby u Love, death & robots na Netflixu. Takhle si budu muset vzít sluchátka, kvůlivá střelbě. A jít si pro ně tiše… Zkrátka taková ta svoboda pohybu se mi komplikuje, co vám budu…
Zároveň je zajímavý sledovat, jak je celá ta komplikace jenom v mý hlavě. Přesně takhle jsem jako malej mockrát usínal a poslouchal televizi nebo rádio pootevřenejma dveřma od rodičů. Na návštěvě. Ó jé. Zalomil jsem to při sledování pohádky a čau. A když mne něco vzbudilo? Tak jsem většinou zase hnedka usnul. Patří to k mejm fakt milejm vzpomínkám, tohleto usínání na hranici kolektivu. Ještě tak mít krb nebo kamna a moct sledovat hru plamenů. Zabírám.
A když na to nahlídnu tahle, celý tohle večerní nedělní nepohodlí, stejně jako nepříjemná vzpomínka na výkyp ve voze, povoluje. Rozpouští se a rozmejvá do světlejší a světlejší barvy. Jako když vám někdo masíruje dlouho zatuhlej sval Jako když se tělo, zaťatý, zvyklý v očekávání nebezpečí, konečně začne uvolňovat. Protože je na dobrým a laskavým místě.
Víkend v Marienbadu, koncert v Chebu i vystoupení v Eccentric clubu, všechno to bylo báječný. Obě písničky minulýho tejdne mi pořád zněj v hlavě, mám z toho fakt radost a děkuju.
Uběhlo skoro půl hodiny
Kočky, zdá se, si ustlaly v ložnici. Začíná se do mě zavrtávat chadno, půjdu si teda pro kartáček a uvidim, jestli si vůbec stihnu dopít to Matéčko. ještě, že má víčko.
Dají se dělat mnohem zajímavější a zábavnější věci. Já můžu dělat mnohem zajímavější a zábavnější věci.
A tak se nezapojuju. A dělám. Včera jsem se cestou z práce stavil u Aid Kida a během tří hodin, který se schovaly do časový kapsle velikosti a chuti dvaceti minut, jsme dostali z mý hlavy písničku Zářící, kterou znáte z minula. Má teď formu demosnímku, kterej si nemůžu přestat pouštět.
Taky na mne vyskočila fotka z potní chýše před třemi lety. Byla to silná potní chýše tehdá. Mnohem, mnohem účinnější… a minimálně pro mne výrazně prospěšnější, než nějaká internetová diskuze.
Od Máši jsem dostal dárkem Berlín. Marušku jsme ve čtvrtek pozdě večer přivezli do České Lípy, přenocovali jsme a ráno vyjeli napřed do Děčína a pak nach Berlin.
I Berlín, je, stejně jako já, v něčem stejnej a v něčem úplně jinej, než před šesti lety, kdy jsem ho pořádně navštívil poprvý.
Tentokrát jsme jeli na kole na letiště Tempelhof, úžasný místo, o kterým jsem slyšel vyprávět… a teď se po něm konečně projel. Kolo se na tuhle obrovskou plochu hodí parádně, i když, přiznám se, jinak jsem z pohybu v městský dopravě pořád hodně nervózní. Tempelhof si mne ale získal.
Víc jsem se taky tentokrát seznámil s Christine, přítelkyní naší hostitelky Lízy. Společně jsme nočním Berlínem fičely na kolech, protože bylo 8. března, mezinárodní den žen, nemůžu tam napsat to měkký i, protože by to bylo proti přírodě zkrátka. Na spoustu míst muže vůbec nepouštěly, ale i tam, kam byl vstup otevřený oběma pohlavím, bylo natřískáno holkama. Seděli jsme chviličku na bidýlku v okouzlujícím a strašným podniku na Kotbuser Dam a pak jsme sedli na kola a jeli, tentokrát už jen ve dvou, s Mášou, mojí milou ženou, do půjčeného domů. Přiznám se, že i když jsem byl z jízdy na kole pořád trochu nervozní, dost se mi to líbilo.
Pak jsme chodili a zažili spoustu úžasných věcí. A pak jsme si dlouze povídali. A pak jsme spali a vstali a vydali se deštivým dnem na nádraží. Dojeli do Děčína a pak do Lípy, k té naší maličké Marii, kterou jsem tak rozrušili, že jsme ji pak málem neuložili. A za tím mým báječným bratrem Technařem, kterýmu to slušelo a kterej prej dal v sobotu krásnej lotos se šesti. A kterej nám přivezl Colu a nealko pivo z nákupu. A za tou naší maminkou, co by si pořádně potřebovala odpočinout, dopřát něco zábavnýho, uvolňujícího, ale nějak se jí do toho vlastně nechce a zdá se, že neví kudy. A přitom je taková skvělá a mohla by si říct, že po všech těch chlapech, který obskakovala celej život, o který se starala, po nás, by si taky mohla dát trochu voraz. Třeba to vyjde, třeba to vyjde, myslívám na ni pravidelně v druhým a třetím kole potní chýše.
Ráno jsme to vzali přes Ostré. A bylo to taky moc dobrý. Vypadá to na fakt hezký věci. Hotovej muzikál.
Mám za sebou moc hezkej víkend. A nejen víkend. Žiju, i díky tobě, opravdu plnej a výjimečnej život. Děkuju Hezký dny
Včera jsme měli zkoušku u Aid Kida. Druhou malou. Tentokrát jsme nehráli, ale potkali se s Pjonim, který by nám mohl pomoci při přípravě projektu Září. A i když jsme to neměli úplně snadné, sladit se časově, zaklaplo několik oprvdu důležitých kousků skládačky. Potřebuju být víc hudebníkem
Dneska jsme měli s Maruškou parádní ráno, včera večer jsme vlastně po zkoušce srtihli i vlastně takovej „klidnej večer u seriálů“. Sakra, teď mi došlo, že jsem si vůbec nestihl dát zmrzku, ani tu půl hodinu, co jsem ještě přetahoval. Jsem trochu otahaný, ale saturovaný a velmi spokojený. Od posledního víkendu „v lesích“ jedu na intenzivní vlně radosti z toho, jaký že to mám v životě překrásný bytosti, věci, události. Intenzivní pocit přijetí a komplexe zůstává. Spí v hrudi, pod tím novým tetováním od Ondrashe.
Děkuju, děkuju, děkuju. Jsem šťastnej, že to můžu sdílet s oběma Mariemi.
Tenhle rok, a všechny ty následující roky, éj, budu snad moci část tý radosti a světla, který mi dejchání přineslo do života, vrátit na asistencích na dejchacích workshopech. Takže se třeba potkáme.
Něco se zase posunulo dál, nějaký velký ozubený kolo se přecvaklo o další krok… cvaky cvak, jak říkáváme s Markou, když jí zapínám bodýčko, u čehož se většinou nehorázně zmítá. Cvaky cvak. Nebo se možná něco o trochu víc pootevřelo, uvolnilo, povolilo. To spíš.
Poprvé od chvíle, kdy jsem dokončil Ježkárnu, uvažuju, že bych se ještě mohl vrátit ke studiu. A zrovna takový bomby. Vůbec nevim, jestli bych toho, až přijde čas, protože ještě nejmíň dva roky nebude, byl schopen. Ale je zajímavý i jen o tom přemejšlet. To jsou mi věci.
