Rubrika: Nezařazené

Objevil jsem mrazem sušené ovoce. Napřed jednu pixlu od Mixit dostala Jindřiška, pak jsme je začali kupovat Marušce. A nedávno mně bratři plísnili, když jsem na horách dojídal Maruščinu krabici při sledování Grandhotel Budapest.
Tak jsem začal kupovat dvě sady. Jedno pro tu naši růžičku sametovou, jednu pro sebe.
Objevil jsem, že mají vlastní podobné ovoce i u nás v kantýně a tak si teď mezi psaním postu dosypávám do pusy malinovou drť a příjemná kyselost mi svírá patro.

Vstal jsem sám chvilku před budíkem, stihl rychlou sprchu a vyrazil z bytu. Už dole u výtahu jsem se ale málem vrátil. Zejtrta jdu do T-Mobilu zase vítat nováčky, takže nad plán…
jenže jsem si taky uvědomil, že nad plán jsem využil v pondělí, kdy jsem zůstal s děvčaty.
Chuť obrátit se po cestě a vyrazit zpátky domů jsem pak pocítil ještě několikrát.

Kratičce jsem usnul v Metru. V hlavě mi hraje nová píseň, naplňuje mi ji už nějakej čas… a teď se mi na chviličku zazdálo, že mne někdo láká na kurs, kde bude jeden manželský pár improvizovat do mejch improvizovanejch vokálních linek a vytvářet na místě dvojhlasy a trojhlasy…
přišlo mi to divný, jak by to mohli zvládnout, když budu improvizovat, jak by to dokázali stíhat… a pak jsem najednou zjistil, že zase jenom sedím v metru a jedu dál

a tak jsem si vyjel do patra pro vlastní hrnek na kávu, abych o maličkej a zanedbatelnej kousíček ochránil svoje životní prostředí, dostal to největší laté se studeným mlíkem a ledem, který tady vůbec jde pořídit… a teď jsem si nasypal do pusy zbyteček toho nejjemnějšího andělskýho prachu z mrazem sušenejch malin…
zapil to kávou
a dobrý ráno

Ani jsem netušil, že se mi po víkendech v lesích tak stýskalo.
Ale vydat se úvozem dolů od parkoviště, bylo, jako vracet se na milovaný místo.
Úvodní indiánská sauna byla napřed laskavá, abych si při třetím kole důkladně opeelingoval obličej místní, čerstvě rozmrzlou hlínou. A bylo to dobrý.

Obě dýchání byla silná a pro mne skutečně překrásná. Tentokrát jsem si vytáhl opravdu parádní karty.
I tak jsem unavenej a rozechvělej.
A opravdu hluboce vděčnej.
Za možnost týhle práce. Za všechnu tu péči. Za všechnu tu odvahu. Za všechnu tu lásku. Za všechnu tu tvrdou dřinu, pozornost, soucit. Za vedení a podporu.
Za ten dárek dokonalýho sjednocení, kterej jsem obdržel první večer.
A za všechny ty další, veliký i droboučký, který si nesu.
Děkuju.

A děkuju a přeju štěstí a radost vám všem, kdo jste tím prošli se mnou. Velkej respekt. Velká poklona. A jedno maličkatý, tichý, skoro průhledný:

děkuju

v pondělí ráno

ooo, to byl ale hezký den
možná jsme nemuseli ráno točit highlighter, sežralo mi to velkej kus dne, ale zase to je velkej kus odvedený práce…

ovšem vejlet na Novej svět byl překrásnej. v tom zlatým slunci.
ooo, poprvý jsem tu byl a moc se mi ten zázračnej kousek zastrčenej za lem Prahy líbil

a ooo, ale vážně krásnej Roztockej masopust, tentokrát s Maruškou jako slaměný otec, s Aid Kidem a Markétou a Kadějem a Jindřiškou a spoustou lidí, který jsem jen zahlíd, některý pozdravil…
senza průvod a masky a Smrtě samosebou…
ale největší zážitek mám z toho měkkoučkýho zlatýho laskavýho světla na tom oblým vršku mezi dvěma vesma.
vesnicema…

a teď už honem do postele, zejtra začíná pondělí

love

Čekàm, až se vyexportuje video s titulkama, který je potřeba na zítra do práce. Můj šéf Honza ho dostal a poslal až dnes odpoledne, kdy jsem byl na cestě na čtení Malýho zvířete. Věděl jsem, že bude výroba titulků na dýl, ale pátou ranní jsem nečekal.

Už mě trochu bolí za krkem, jak se hrbim…a jsem fakt unavenej. Ale jinak mi to šlo a jsem rád, že jsem to zvlád a stih. A jsem tak hrdinsky rozjařenej.

A že ten koncert, čtení, byl krásnej. Fakt moc.

A že páteční práce byla překrásná a dechberoucí a že děkuju, děkuju, děkuju

Moc se těším, až se přitulím k Maruškám. Video je velký a souborů s titulkama je v něm mraky, tak se ciferník procesu posouvá pomalučku i na novym, rychlym stroji.

Pak ještě než se to nahraje přes gmail.

A pak spi a sny.

Moje nejoblíbenější teorie zde.
Podle ní by mi tak nějak všechno dávalo smysl.
Ze všech mejch zkušeností, ze všech výprav do hloubky, do tmy, do srdce lesů…
Myšlenka, ke který se občas uchýlim, když se potřebuju chýlit.
A která tak nějak zůstává nastavená defaulteně na ploše mýho světa. Většinou ji přes všechny ty otevřený aplikace nevidim. Ale stačí mi, že vim, že tam je.

Cuká mi voko, hehe.
Trochu.
A mám vyloženě dobrou náladu.

Taky budu mít výstavu v Kutný Hoře, ale to je až příští středu, takže celý světelný roky daleko. Novej rok se při přechodu do února vždycky tak odpíchne, jako když rychlýmu a silnýmu autu pořádně dupnete na krk (to mám z toho poslouchání nový desky Smashing Pumpkins?). A teď jsem teda zatlačenej do sedačky tim neskutečným zrychlením.
Pozdě na nějaký pochybnosti. Nejistoty.
Teď už bych tak řek, že je čas se tomu odevzdat, ponořit se do toho proudu a dělat, co umim.
Tak „hopá!“, jak vykřikuje Maruška, kvítek morušový přesladký
Včera jsem ji nosil celý večer
Prvně usnula v sedm, podruhé kolem půl jedenácté a ve finále se konečně ukolébala kolem půl dvanácté. A ráno se vyloupla jako fazolka, loučil jsem se s těmi svými sladkými Mariemi a nikam se mi nechtělo.
Ale vyrazil jsem, jak říkáváme, bojovat s kapitalismem…
A teď tu jsem. A bojuju s kapitalismem vlastním blogem.
A kávou.

A ve dvě jdu nahrávat k Aid Kidovi.
Žijeme šťastnej život.
Děkuju za něj.

V sobotu jsem byl skoro celý den doma sám, ale celej jsem se cejtil nespokojenej a rozlámanej a unavenej, během hraní Bioshocku se mi zvedal kufr a nacpat několik dní vydatnýho nicnedělání do deseti hodin, to prostě uspokojivě nejde. Moc velký plány.
V neděli jsem se naopak pořád napůl chystal, že vyběhnu a napůl, že se pustím do psaní… a pak jsem usnul při uspávání.

Neprobudil jsem se teda v pondělí ráno do nejlepší náladičky. Vypravit se ještě autem do práce, do poslední chvíle jsem zkoumal, jak se tomu vyhnout, ale nešlo to. Maruška si dlouho pospala a vstávala s úsměvem, což bylo moc hezký… a pak se Máša vrátila ze cvičení a já tedy vyrazil.

Ale rozhodl jsem se, že se pokusím, vzít pondělí jako fakt a obrátit jej k lepšímu. Napřed jsem vyšvihl scénář k Highlighteru, pak připravil co bylo potřeba, pak jsme ho točili, venku, vevnitř… a pak jsem vylezl do kopce, jak rád říkávám a nerad na Roztylech stoupám, nasedl do auta a v době, kdy ostatní tatínkové míří za svými vyhřátými pelechy, večeřemi a odpočinky, tento tatínek vyjel neohroženě na Kutnou Horu.

Jak jsem byl ale rozhodnutý, jelo se mi z vesela a za chvíli jsem tam byl.
Bar 22 je parádní místo, jeho provozní a nejspíš majitel Martin velmi sympatický mladý muž a já musím do příští středy připravit devět až dvanáct obrazů přinejmenším A3, abych je tam mohl vystavit na své vlastní výstavě, hej… a odehrát k nim verni koncert Kittchen Aid Kid…
a to prosím opravdu už příští středu
snad to svedu

dohodli jsme se s Radkou a s Martinem na čem bylo třeba a já zase vyjel na zpáteční cestu. Noc byla velmi tmavá, nejelo se mi zpočátku zpátky moc dobře a řídil jsem hodně opatrně…
Ale minuty odkapávaly jedna za druhou, najednou jsem byl na dálnici, najednou před Prahou, na radiále, nebo jak se jmenuje zrovna tahle spojka… a pak domů a domů a domů.

holky jsem našel ještě vzhůru.
Maruška je v tyhle dny intenzivně překrásná, mazlivá, k zulíbání. Často se přistihnu, že neni nic lepšího, než se na ni koukat a bejt s ní v interakci. hrát si. ooo, jak si zpívá, jak sama i se mnou zpívá svý oblíbený písničky. A když se k ní ráno přitočím, celýho mě obejme těma svejma pažema.

A tak jsem tu naši Marušku maličkou unosil do spánku… a protože byl nejvyšší čas, šli jsme taky spat. Potřebovali bychom teď nějaký čas zase strávit jenom společně.
Ve třech i ve dvou.
Protože to je ten nejdůležitější a nejsvatější čas.

Včera jsem se večer doploužil domů, natahal si kolem gauče napřed kus rohlíku a tajemnou španělskou šunku, pak koláček a šáteček, z obojího půl a nakonec směs Cinyminies a jogurtu a pak už se to trochu ztrácí. Usínám nad Sandmanem a tak se přesunu do postele.

Děvčata jsou v Brně a tohle je tedy zase to slaměný otcovství. Ráno jsem je vyprovodil na vlak a pak šel rovnou na dloooohou zkoušku na dnešní koncert. Od dopoledne do večera v maličký místnosti…

Pak Malkowich a nacpanej Bullerbyne a pak Fra a pak jsem se teda dotáhnul dom. Una ve nej u na ve nej… usnul jsem

Ráno jsem se vzbudil a nemohl se vykopat. Prázdnej byt je najednou fatálně nekompletní bez toho malého a toho velkého štěstí. Jako by mě bylo jen půl kolem srdce.

A tak jsem se vykopal dobpráce. Do zítřejšího rána se musim naučit skoro dvouhodinovou prezentaci.

Kolem třetí se přesunu dom, koupim kočkám píseček, sbalim kytaru a masku a pofrčim na Žižkov. Odtamtud do Malostranské vesedy, kde máme koncert, na kterej se moc těším.

Zejtřejší přednáška je ale jako černej těžkej kámen, kterej k sobě ohejbá prostor a táhne všechno mírně mimo střed. Jsem odhodlanej se tomu postavit s humorem a nadšením a nechci si to nechat pokazit. V nejhorším zavolám chlápkovi, co má v kufru celou armádu kolumbijců a předvedu takovou prezentaci, že si o tom budou vyprávět ještě až zase budem sedávat kolem ohňů…