Rubrika: Nezařazené

k tomu včerejšku:
brzy ráno jsem vyrazil autem do Řep. Řepí. Řepou.
i když jsem vstal včas, nějak jsem se asi zasnil během příprav, nevim, vidiš, teď si uvědomuju, že už vlastně nějakej čas vstávám mnohem dýl, než jen takovej ten rychlej, pětiminutovej koupelnokuchyňskej spurt… zkrátka jel jsem na poslední chvíli a dorazil kousíček po ní.

Sestřička med/citron mi hned zvesela oznámila, že tam teda hned šoupla pani, protože ta nechodí pozdě. že jsem po třech letech našel kartičku od pojišťovny, to ji nechalo zcela citron. pověděla mi, jak k ní choděj nachlazený lidi, co nechtěj chrchlat na pana doktora, tak blízko, až ji taky nakazej a ona pak místo na Piccasa musí zůstat doma, i když měla takovou radost, že tu výstavu prodloužili, to ji nemrzí, to ji dokonce sere.

Pan doktor měl dobré zprávy, moje štítná žláza se drží na stálém stavu, nezlepšuje už se, nezhoršuje, dobrý i ty ne tak dobrý protilátky mám jemňounce zvýšený, ale všechno v mezích, takže hurá…
kdybych vám řek svý tajemství, byste možná byli sami překvapení, jak velký hurá. to je fakt bezva.

na Roztylech jsem zaparkoval na kopci. Pak jsem zjistil, že jsem doma nechal návštěvnickou kartičku, takže si pro mne zase na recepci musí někdo přijít. Vyzvedl mne tentokrát Petr Stančík, kterej mi pak rychle pomohl natočit rozhovor s virtuální asistentkou… (héééj, kámo, nejenom s robotem, ale i s virtuální asistentkou teď natáčim videa, éééj, kedlubno, to koukáš, co?), rychle jsem ho sestříhal, odeslal, vyběhl zpátky na kopec, odpasrkoval a odjel domů.

Tam jsem překvapil Marušky a krátce se s nima poradoval, vyblbnul se s Marunkou a popusinkoval s její maminkou a frčel jsem, tentokrát tramvají, k MAlostranskýmu náměstí…

kde jsme měli dalších pět hodin sraz kvůli seriálu, co bych pro něj mohl dělat hudbu, ale co bych v něm moh i hrát, když na to přijde. A byla to dobrá chůzka a probrali jsme toho spoustu. A taky byla dlouhatánská a náročná místama a už dlouho jsem neseděl s takhle velkou partou lidí a nepracoval na něčem, co potřebuje takový soustředění, v tak rušným a na nápady a emoce a všemožný po i nedorozumění, uhů, je to mocná a turbulentní energie.
Velmi mě láká, pokusit se na ní napojit, porozumět jí.
Tak snad to nebude moc daleko a moc divokej a turbulentní rej eg.

Domů jsem se vrátil už trošičku orvaný. Než jsem dojel 12 Malostranskýho na Letenský, Maruška stihla usnout. A tak jsme si s velkou Maruškou hezky popovídali, podívali se na pár dílů třetí řady Terapie a napřed ona a pak i já jsme odešli do hajan

… mne dočista unavil. Děkuju moc. Dobrou noc.

Venku jemně sněží, pořád velká kosa. Už jsem zase doma, sedim ve žlutym křesle, který se skoro určitě jmenuje Pan Ušák. Holky vedle spěj a já jsem taky fakt hodně unavenej.

Vánoční hvězda nade mnou svítí měkce. V koupelně pračka tlumeně mele přes dveře. Kočky spěj taky, stulený na gauči.

Venku občas měkce zahučí auto, i ten drobnej sníh už trochu tlumí zvuky. Uspává mě to ještě víc.

Půjdu vedle a před tím, než vyrazím na večírek Paseky, si na chvíli zalezu za děvčaty.

Dobrou

Včerejší den byl plnej až po strop.
Začal tím, že jsem, jako poslední dobou, vstal brzo…
Zašel jsem na poštu a vyzvedl pokutu za rychlou jízdu v obci Medonosy, děkuji za upozornění.
A pak jsem si nechal jít vzít ampulku krve, aby mohli na endokrinologii sledovat celý můj léčebný proces.
A pak letenskejma sadama na Vltavskou a do práce.

Díky tomu, že mám zase jeden počítač a jeden mail, se mi v práci zatím daří držet pořádek. Stříhal jsem video s robotem, domlouval jiné s panem Slovákem a odpoledne jsme pak od dvou natáčeli Highlighter. Tentokrát se poprvý sešel celej tým, Sixtin, Peter, Bolek i náš poradce Michal… a točili jsme a točili. Měli jsme výjimečně i dostatek času a tak jsme opravovali a zkoušeli jinak. A nakonec jsme z T-Mobile odcházeli po šestý a za tmy.
Pražská babička Marie nám hlídala Marušku a tak jsme se s mojí ženou Marií sešli v Lajce. Ale stihli jsme si dát nakonec jen „beze roládu“ a Máša objednat čaj, když dorazily z domova zprávy o velmi rozmrzelé mladé dámě… a tak jsme, napřed Máša a pak já, vyrazili za tím naším Puštíkem.
Marušce jsme napustili vanu a pak jsem si ji dal do manduky a během pár okamžiků spala.
Na mě už ale v Lajce, v teple a nad „beze“ začala padat drtivá únava…
a tak jsem ji brzo následoval. Sny jsem měl takové hluboké, jako v chladivém oleji, nepamatuju si z nich nic.
Ráno jsem se vzbudil s jasnou myslí, potichoučku se vyplížil na toaletu…
a když jsem Marušce v kuchyni preventivně nachystal i ranní mlíčko, došlo mi, že se mi už spát nechce. Že unavenej sice jsem, zbytky těch olejovejch snů jako bych táhnu s sebou… ale zároveň čerstvej, zapnutej. A tak jsem se oblekl. A mrazivým zasněženým ránem vyrazil.
V kanceláři za velkým oknem bliká do tmy Praha.
A ty dvě moje milované Marie teď ještě pochrupují.
Až se ta maličká vzbudí, má tam mlíčko.
Krásné ráno všem.

Není to vždycky snadné, vykopávat se s vidinou dlouhé cesty do práce a dlouhého sezení v ní. Zvlášť, když je venku tak mrazivo. Ale řekl bych, že si to umím udělat hezké.
Zapadl jsem do pracovní rutiny po prvním týdnu, ani bych si skoro nevzpomněl, že jsem si teď měsíc jen tak válel šunečky. Zároveň je ale spousta věcí jinak. Běhám s hostovskou kartičkou, nedostanu se do svého starého méilu, na každej telefonní kontakt se ptám. Přišel mi zase normální účet za telefon, ani jsem si na ten zaměstnaneckej tarif nestih zvyknout. Ale včera jsem alespoň odnesl starej pracovní komp, takže mám na stole víc místa. Tudíž víc vynikl ten kreativní nepořádek, v kterým jsem zvyklej vytvářet hodnoty.

Uklidil jsem si tedy stůl. Srovnal si poslední místní obrázky na post it papírkách. A teď píšu za svým novým strojem, na kterým ještě neni ani jedna samolepka.

Před pěti lety jsem si pořídil jeden opravdu hrubej autoportrét na toaletách McDonalds na Florenci, cestou ke svýmu terapeutovi… byl to napjatej a těžkej čas nejen pro mě. A důležitý sezení.

Ta fotka pro mě byla dlouho zdrojem síly a odhodlání.
Dnes tam ale zároveň vidim i ten hněv a frustraci, který mě v tý době stravovaly. Hodně jsem se zlobil na svět kolem sebe, na svý blízký i sám na sebe, že jsem se dostal do takový situace, se kterou si lautr nevím rady…
A i když mi zároveň pořád trochu naskakuje husí kůže, když si na ten čas vzpomenu, zároveň jsem velmi vděčnej za všechno, co jsem se díky němu naučil, co jsem pochopil a získal.

Je to tedy možná patnáct a víc let, co jsem bydlel v Nuslích. Co se ke mně přistěhoval tehdy čerstvě osmnáctiletej PiR, zatímco Zuzka byla v Německu. Co jsme si každej večer uvařili večeři, ubalili brko a pak si povídali a povídali, než jsme oba vytuhli v těch podesklejch křeslech z psychiatrie Česká Lípa.
Co jsem pracoval na ČVUT jako hlídač počítačovejch učeben.
Možná skoro spíš dvacet let.

A přitom si pořád ještě pamatuju tu směs studu a pobavení, když mi v puse zůstala půlka nanuka Mrož v bílý čokoládě a Bogues, kamarád tohohle PiRa, se mi bezostyšně vysmál. Jak jsem byl z tohohle neskrejvanýho záškodnickýho veselí, zaskočenej.

Taky si pamatuju, jak ten samej Bogues zvracel na dvorečku u Lenky Dusilový. A jak ke mně na tom samým večírku přišla PiRova přítelkyně Iv a přede všema, před svym klukem, mojí holkou, Lenkou Dusilovou a poblitým Boguesem, mě zhluboka políbila…
Jak pak, zase na ten stejnej večírek sešel Jirka Chudoba a jak mi pak v noci volala Lenka, jestli bych si pro něj nemoh přijít, že u ní furt je a balí jointy, jeden za druhým…

Včera jsme se s PiRem a Iv potkali. ve Westu probíhá rekonstrukce, ale našli jsme stůl ve vedlejší Barettě a strávili spolu moc hezkej čas. Povídali jsme o věcech minulejch i současnejch. Oba už mají děti, Ivanka dceru a PiR dva kluky. Na tyhle divoký historky vlastně nakonec ani nedošlo, bylo vlastně hodně zajímavý, povídat si teď a tady (včera večer a v Barettě myslim), co kdo dělá, co si kdo myslí. Přišlo mi, že jsme zvláštně stejní. Ve svých přístupech a postojích, gestech. A zásadně jiní. V nabitejch zkušenostech a ztracenejch přátelích. A v novejch a znovunalezenejch vášních. A obavách. A tak dále.
Ještě jsme vyšli kousek po jedenáctce a vydupali Nuselský schody. A pak se rozloučili na I. P. Pavlova. A já jel za svou nachlazenou a unavenou Mášou. Pir za doma rozsezeným Boguesem, kterej nikam nevyrazil. A Iv. na Chodov a na autobus směrem na Říčany.

Ráno jsem vstal v půl sedmý a teď, o dvě hodiny později, už sedím v kanceláři. Pod oknama se z mlhy a ranního oparu probírá město. A magistrála začíná v ostrůvcích zatuhávat.

Dobrý dáno všem
Dobrej den

chce to charakter
aby si jeden oblíbil
nedělní večery

Na rozdíl od Máši, nejsem moc typ na nový věci. Jako třeba novej počítač.
To, co je pro to mý děvče, radostnou náplní času, tedy personifikace novýho stroje, dělání si pořádku ve složkách, čištění a přihlašování účtů… to bych nejradši odložil, nebo nechal na někom jiném.
asi už to holt bude tak, že jsem se s fetišem na techniku nenarodil.
nevadí, mám dostatek jiných, lepších…
…
včera jsem tedy ráno vyzvedl nový MacBook, můj první osobní vlastní počítač, kterej jsem si kdy pořídil, jak mi teď dochází. pak jsem jel do práce, kde toho pořád mnohem víc nemůžu, než můžu… udělal jsem, co jsem mohl… a pak jel domů a zbytek dne instaloval a kreslil.
kresbu jste mohli vidět v minulým postu.
na počítačí píšu teď…

a musim říct, že mám takovou první malou opatrnou radost. jak je rychlej, jak všechno funguje, všechno se propojuje, programy se instalujou, baterka drží, dropbox dropboxí… spousta věcí a operací, který jsem dřív tak automaticky dělal přes koleno, protože je můj stařičkej booček zkrátka jinak neuměl, je najednou jednoduše, klik, klik, hotová.
a já teda musim říct, že mám rád takovýhle malý, rodící se radosti…
a doufám, že s tímhle novým, báječným strojem, budeme kamarádi
a uděláme spolu spoustu krásy…

and by the way
včera jsem udělal dobře, když jsem se postavil za naši věc. Nebylo to pro mne místama jednoduchý a skoro jsem se smířil s faktem, že to vystoupení možná nedopadne… a vida.

včerejší karta
princ mečů

večer v Eccentric clubu byl přesně tak ekcentrický, jak bych si byl býval mohl přát. Tedy o trošičku víc, než jsem čekal, přesně správně, jak to má bejt.
Byl jsem moc rád, že mě doprovodil Aid Kid a hodně by mě potěšilo, kdyby se akce, kterou společně domlouváme, skutečně odehrála. Mohlo by to totiž bejt bezva.
Zároveň jsem se rozhodl neustoupit z předem dohodnotých požadavků, ze kterých bych za jiných okolností nejspíš slevil. Je to zajímavá zkušenost a musím říct, že se mi vlastně dost líbí.
Jsem si totiž jistý a to je velmi příjemný pocit.
Doufám, že to dopadne dobře.
Ale závislej na tom výsledku nejsem.
A to je skvělý.

• čtu překrásnou knihu, jmenuje se Just kids a napsala ji Patti Smith. Ta kostnatá hubená paní s houštím v podpáždí, odtažitá, chladná a tvrdá, je ve skutečnosti křehký ptáče schovaný v pevně propletenejch větvích vlastních prstů, který touží bejt povolaný k umění… a který se není jistý, jestli skutečně je. Takový něhy, opravdovosti a zároveň nervně pevný, láskyplný kresby vlastní minulosti, ó jé, to bych se ti, Patti, nenadál. Děkuji
• v práci je to absurdní
• koupil jsem si počítač
• a tenhle post je ready do světa
• šup šup