Rubrika: Nezařazené

mezi stanicí metra Roztyly a budovou t-Mobilu je autobusový nádraží, chodník a taková louka. Když vyrazím z metra do prava, místo rovnou k práci, můžu to střihnout právě přes tu loučku. Většinou na ní hledám kartu a peněženku, abych si hned dole v Costě mohl koupit kafe a rozpohybovat se do dne. a většinou to někde tady na mě padne. přepnu se náhle z Jakuba hudebníka, z Jakuba otce, manžela, z Jakuba víkendovýho… do Jakuba, specialisty interní komunikace…
a dojde mi, co všechno jsem si myslel, že budu mít hotový, až tu takhle půjdu… a k čemu jsem se nedostal, co není, co z toho hoří…
ach
když jdu domů, někde v těchhle místech ,to ze mne zase všechno spadne
dneska mě napadlo, že to je vlastně taková spadová loučka

náladu jsem si nechal pokazit tím,
když jsem začal znovu s Facebookem řešit ty odcizený peníze.
Z připravenýho formuláře mi zase přišla předpřipravená odpověď a žádost se změnila na Vyřešeno.

Nemám na to vůbec kdy. Vedle mě leží seznam věcí, který bych měl udělat, ale zatim jsem se nedostal k žádný. Psal jsem scénář na Highlighter a přečetl a odpověděl na všechny maily.
A tim, jak mi kdosi anonymní vysál peníze, vysál mi i část tý rezervy sil, kterou si člověk šetří na důležitý věci. Vysál mi část důvěry ve svět. Vysál mi podstatnej kus jistoty, že to všechno zvládnu, že se to všechno vůbec dá zvládnout.  S takovejma klackama pod nohama to najednou vypadá všechno spletitější a neprostupnější. A jak jsem teď nastavenej na plnej chod a jedu a řešim, úkol za úkolem, jak to přichází… v tomhle roští se začínám sekat a běžet na prázdno, začínám hrabat zem pod sebou a písek, z korby se přes čelní sklo valej rozdělaný zakázky, sakra program koncertu a data zkoušek, vida, odvízt auto na technickou, zase ten seznam…

Čeká nás volnej víkend
Ale měl bych opravdu zvážit dovolenou. I přes to, že se zdá, že to pak nemůžu stihnout, i přes to, že se některejm kolegům, jako je třeba pan Jabko, zdá, že mám vlastně dovolenou pořád… budu se asi muset zatnout a upřednostnit razantně svý zdraví, soudnost a to stačí, před všema těma, byť často oprávněnejma, požadavkama okolního světa.
A taky bych možná měl promyslet, jestli tu vydržím na tyhle dva poloviční úvazky až do léta, jak jsem měl na mysli…

v pátek jsme dýl spali a pak jsem vyběhl do Karlína, kde jsem dostal jeden pár šedivých barefootových bot z konopného vlákna od Bohempia.

a tenhle moment se stal takovým hezkým, světlým a radostným zlomkem jinak opravdu masakrózního týdne. od tohohle místa se to celé začalo zlidšťovat a klesat… zklidňovat se… i když zpočátku to tak nevypadalo.

autem (dostal jsem pokutu za parkování, protože jsem si nevšiml, že je u nás čištění komunikace) vyzvednout Aid Kida, před tim to všechno naložit, nastavět do auta… a vyrazit do Brna.
D1 byla tentokrát z těch nekonečných a na závěr, když jsme městem dlouze objížděli nějakou objížďku, už jsem toho taky začínal mít dost.
ale pak jsme našli Malou Ameriku, speciální místo přímo v centru Brna, vyjeli do druhýho patra… a bylo jsme na komiksovým festivalu KOMA.
Chvilku pozevlit.

A pak moc hezkej koncert. Fakt hezkej, jsme zklidněný a unavený, ale jsme hodně v tý hudbě.

Pak se vracíme zpátky nocí a když vytahám nástroje, jdu se podívat na chvilku na Lunchmeat. Je to pro mě dost novej zážitek a jsem z něj nadšenej. Je to inspirující a krásný. A je tam spousta mlhy.

V sobtu odpočíváme s děvčaty a večer hrajeme takovej jakoby zapomenutej a schovanej koncert, za všema těma velkejma, důležitejma a propagovanejma… na náměstí Repu. pod podiem bezdomovci a alkáči. a všechny ty skladby, Pod Prahou a Fotr a Sudety… všechny získávají další vrstvu.
Pod náma se motaj opilí a zamatlaní bezďáci, o kus dál stojí smetánka, kterou zrovnba vyplivlo Palladium. A docela dlouho jsem mezi publikem viděl Katku, feťačku z dokumentu Heleny Třeštíkový.

Těsně kolem podia zahejbala tramvaj a udivený obličeje za sklem míjeli Aid Kida jen o nějaký dva metry…

Obě ty běžný, normální, všednodenní hraní… byly zase skvělý. Silný, dobrý, důkladný. Intenzivní a opravdový.
Důležitý.

Večer jsme se ještě s Mášou vystřídali na Lunchmeatu. A pak už sladký kanafas.

V neděli jsme byli na trzích.  A pak odpočívali.
Mám velkou spotřebu odpočívání.
A nemám s tim problém.

Byl to dobrej konec tejdne a dobvrej víkend.

Dneska je pondělí.

A je to dobrý pondělí.
Barefootový boty z konopí jsou naprosto fantastický.

tři koncerty v naší režii. Zvu, těším se moc, jsou to sváteční večery… jestli dumáte, zda se vypravit, či ne, nedumejte a pojďte.

dneska teda doháním

s Mášou bude napřed snad maminka, pak tatínek.

poslal jsem nějaké úpravy článků a teď stříhám, přes oběd pojedu do Akropole instalovat výstavu

pak zase stříhat

omluvit se ze zítřejší ranní telefonické schůzky

z Facebooku se neozývají

ruce mi silně voní konopnou pryskyřicí, kterou jsem se neopatrně umatlal při přendavání bylin z jedné krabičky do druhé.

Honza, kterej asi jedinej v kanceláři tu vůni zná, na mě mrká zpoza počítače.

Střihám

je mi mnohem líp, než včera a převčírem.

Střihat, instalovat výstavu i bejt cejtit konopnou pryskyřicí je asi stokrát lepší.

Máša se vrátila od zubaře v půl jedenáctý a bylo vidět, že jí je zle. Celá čelist, ukazovala mi se slzama v očích, mě bolí. To jsem vůbec nevěděla, že může něco takhle bolet.

Maruška začala natahovat.

od Honzy mi přišel k úpravě mail od novýho generálního. A i když Honza jistě chápal, že a proč zůstávám doma, odepsal nezvykle stručně:

ok. ten mail je důležitej.

první verze odevzdaná, Maruška spí vedle spící Máši. Ukolébal ji můj konferenční hovor ohledně propagace dárků. Myslim, že tahle parta pracovníků, takzvaní studení čumáci, mě maj za úplnýho trotla.

a když jsem často svědkem, jindy hybatelem našich společných opulentních nesouladů, občas jim musim dát za pravdu.

moje podvědomí je zjevně nemá rádo a tak na schůzky neustále zapomínám, nebo chodím pozdě, nebo si chudák Máša musí nechat rozvrtat čelist, nebo je potřeba důležitej mail

uf, fu

včera jsem si kreslil zvířata a pak doupravovával hudbu pro Americký bohy. a opatrně začal s další knihou, pro kterou jsem si nasamploval slavný českolipský klavír a která by měla být hotová do konce týdne. Často a rád používám zvuky, nebo jejich části. Puštěné opačně a pak zase správně.

když si vyberete tón a napřed si ho zkopírujete pozpátku, v určitej moment přiložíte popředu puštěnej záznam, tak, aby se oba kousky dotýkaly v centru samotnýho tónu.

A uděláte takovou vlnu

uf, fu

například

a teď zpátky do práce. Některý dny jsou fakt neuvěřitelný. Zvíře vešlo do ulic, hrdé a majestátně krásné.

 

v průběhu odpoledne se mi podařilo zjistit, že mi tedy někdo nejspíš očóroval heslo na Facebook a reklamu tam zadal.  a když jsem ji ve čtvrtek vypnul, v pátek ji zase v klidu zapnul a čau
ulevilo se mi, že jsem to neudělal já omylem
udělalo se mi blbě při představě, že si někdo dal tu práci, aby si opatřil mý hesla a že se bez podezření zvesela pohyboval po mým facebookovým obyváku. a hlavně, že si na mě objednal reklamu za hromadu peněz…

řeším tedy s Facebookem, kde můj první dotaz odrazili odpovědí, že podle jejich obchodních podmínek musím zaplatit, co jsem si objednal. Tak jsem to zkusil znovu a prej se ozvou.

je to fakt nepříjemnej pocit
do toho jsem se dozvěděl, že připravovanej videoklip, na kterej jsem sehnal peníze a do kterýho jsem dal i další svoje, bude bohužel hotovej až po naší šňůře… takže před tím, než vyjedeme, nebudeme mít nic.
klip nám tím pádem nepřitáhne víc diváků, který by si koupil víc desek a knížek a tak pomohli alespoň kousíček klipu zaplatit.
primární je pochopitelně kvalita.
a tak jen pokrčím ramenama, protože co už dneska

mnohem klidnější a čistší hlavu
po rozhovoru se šéfem, každej měsíc tzv 1:1, to vypadá, že ze mě mají fakt radost, stejně jako z Highlighteru. že Honza chápe, že jsem toho taky spoustu nestihl, protože natáčení bralo mnohem víc času, než jsme mysleli…
a že jsou spoko. to je důležitý.
i pro ten můj loserskej pocit.

teď je čas to teda nějak všechno dohnat
další číslo časopisu Echo čeká na doplnění
tentokrát jsem alespoň obeslal všechny respondenty
takže snad zbejvá se jen připomenout a dohledat

vida, Kristýna už se mne na to ptá
tak jdu na to

ve čtvrtek večer jsme zastavili auto zase na tom strašidelným dvoře za Hraničářem. nestihl jsem odvozit věci z Lesa včas a tak jsme Marušku nevezli napřed do Lípy a účastnila se tak talkshow společně se svou maminkou.
Bylo to milý, taková talkshow. připadal jsem si hezky, na začátku jsem trochu nevěděl, ale pak se rozpovídal… a nocí jsme pak dojeli domů, Marušku uložilůi, nacpali se maminčinou buchtou a šli spat…

ráno jsem se probudil, posnídali jsme a Máša mne vyprovodila na autobus. cesta do Prahy byla slunečná a klidná, za chvilku jsem byl na Holešovicích, v Bullerbynu a pak už nás Aid Kidova kamarádka Martina vezla do Tábora.

V mým oblíbeným městě maj krásný divadlo a trochu zmatek v programu. nemohli jsme pořádně zjistit, kdo kde hraje… ale lidi přišli a byl to hezký koncert. jen mi vypadfávaly texty. je to občas honička, přepínat mezi kuchařem a zvířetem.
pak nocí domů, kde čekala Máša přišedší z díkůvzdání. po ldouhý době jsme byli doma jen ve dvou s koté… Maruška poprvý u babičky přes noc…
ráno jsme se probudili v jedešnáct, šli na dloooouhý brunch
a pak jeli do Lípy
zašli do čajovny
a v noci si lehli k té naší malé kočičce, která se ruzně špulí, propíná, vrtí a vykopává celou noc…

ráno návštěva spokojeného tatínka v Mimoni
a potom přezutí v Oknech
a do Prahy
… dlouhé kolébání, dlouhé usínání a ráno, pondělní ráno na talíři… jako z marcipánu. nemůžu se moc vyhrabat z postele, dlouze se vypravuju a nakonec doma nechváám peněženku i kartičku zaměstnance

a teď jsem tu
klapu do kompu
pořád je mi trochu šoufl od žaludku
někdy si přijdu úplně nevhodný púro tuhle práci, tyhle technologie, tohle století

zpátky k hudbě
zpátky k harmonii

ale ne
v takovejch situacích si připadám jako nevětší idiot pod sluncem
ve čtvrtek mi odešly z účtu asi tři tisíce, který se přesunuly na reklamu na Facebook…
řešil jsem to na svý zdi a vlezl i do centra pro reklamu, kde jsem si nastavil limit a vypnul všechno, co běží
jenže jsem (asi) vypnutí nepotvrdil a tím pádem odešla další částka, zatímco jsem přes víkend jezdil a vydělával a hrál a přezouval a cestoval…

dneska jsem konečně vypnul všechno, krátce poté co jsem si zrušil kartu
část peněz si  snad vezmu z popkladny Zvířete, který jsem tak vehementně zapropagoval… část mi zůstane jako jedna z investic

a hořkej, nepříjemnej pocit na patře a všude
díky bohu, že mám teď nějaký úspory a že jsem po nocích dělal i pro další klienty
achjo achjo
je mi z toho teď smutno a blbě

p. s.
fakt, že si vůbec nejsem vědomej změny výše reklamy na našem zvířecím účtu, mi k úlevě slouží jen napůl. Ale zrušil jsem si svou kartu a končím s propagací…
tak snad

p. p. s.
tohle jsou momenty, kdy bych šel pít. je to nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak se vnitřně přepnout, osvobodi od toho tíživýho pocitu vlastní hlouposti a viny…
zůstává mi teda velký štěstí, že teď pít nejdu

a to mi dělá trochu líp

p. p. p. s.
a teď jsem zjistil, že jsem za Zvířecí koncerty vydělal víc, než jsem myslel, takže to celé uhradím a ještě mi zbude… což mi dělá ještě o trochu líp
jako kretén si ale připadám stejnak