Rubrika: Nezařazené

Včera jsme vyprodali prestižní Café v Lese a odehráli tam s Kittchen, Tomášem a Aid Kidem, koncert. A bylo to parádní.
Jsem opravdu hodně unavenej, snažim se zařídit tisk plakátů na příští tejden a zároveň pracovat a zároveň naplánovat večerní cestu do Lípy a Ústí nad Labem a čert ví co všechno v tuhle chvíli ještě dělám
Bylo to bezvadný
Moc mě to těšilo

• v pátek jsem byl doma a pracoval. nebo jak to bylo? ooo, to se mi to maže, kdy jsme to byli ráno u Amelie a já zkoušel pracovat, aby to nakonec vůbec nešlo…
  ale asi jsem byl v pátek doma a pracoval, ano, ráno jsem vyrazil podepsat smlouvu do Českého rozhlasu a do Tympana. Máša vypadala nedospala a malátně a tak sjem si naložil Marušku do mandee a vyrazil svižným krokem přes LEtenský sady, Revoluční, starý město, Václavák… nahoře na Muzeu všechno rozkopaný, totální hell a úzký lávky. Ale paní v Českým rozhlasu milá a z mladýho otce a miminka celá naměkko.
  Pak, uf, zase kolem Muzea zpátky a už klidnější cestou do Tympana…
  Po cestě zpátky do kopce na Letnou jsem si trochu spílal, že to byl větší vejlet, než jsem myslel… teď, o tři dny později, jsem za něj rád.
• večer jsem ještě neplánovaně vyrazil s Aid Kidem na uzavírání současných prostor Luncheonmeatu. A bylo to skvělý, hodně artificiální mlhy, měl bych si ten mlhostroj pořídit domů, i kdyby měl vydržet jen pár měsíců…
  skvěle jsem si zatančil na dub i na progresivní elektrárny, hezky schovanej ve vší tý mlze…
• v sobotu byl den, kdy mělo bejt hned několik věcí.
  – koncert v Tančírně v Račím údolí, kde na nás neměli dost peněz a my jim nedokázali dát slevu dostatečně rychle
  – zkoušky a velkolepé nahrávání v 3bees, kdy se zapomněli zmínit, že si za studio účtují běžnou cenu
  – dejchání v lesích, kam jsem měl možnost se na poslední chvíli přihlásit jako náhradník… a kam jsem nakonec nejel… protože je toho prostě hodněByli jsme nakoupit na trzích před Liberálem. Navštívil nás dědeček Kaděj usazený a usazující se ve Štěchovicích, řešili spolu s Mášou věci, naložili jsme mu nějaké drobnosti… a pak zase odjel zpět
• V neděli jsme se za ním vydali do jeho báječného sídla. Bydlí v rodinné ville po jakýchsi keramicích, na kopečku s výhledem na městečko a na skály za řekou. Odkudsi se nesl řev trenéra či otce z blízkého fotbalového hřiště…
  dům je zatím chladný a uklizený tak po chlapsku
  Jindřich topil v kamnech a to celý pokoj prozařovalo. Nejlepší by měl, kdyby mohl bydlet v místnosti s ohněm, ale má to vymyšlený jinak.
  Taky bych rád bydlel v místnosti s ohněm.
  Zatím to ale není úplně priorita.
  Ale rád bych.Máša se smekla na zmoklém prachu na dlažbě před vchodem a omlátila si koleno a navrkla kotník a vůbec to asi bylo hodně bolestivé. Zaslechl jsem z venku její volání a bylo to jako mikrozáblesk nějaký situace z dejchání, ze snu, z overnightu. Podle útržků zvuků jsem okamžitě věděl, že je něco v nepořádku.

  Je k nesnesení, že nemůžu ohlídat všechno. A bejt všude, kde bych byl třeba. Ani jako manžel, ani jako otec, ani jako člověk. Bolestivě mi to trhá nitrem. A nezbejvá, než to přijmout, jinak se utrápím. 

  Naštěstí nemá nic zlomeného. Jen to bolí. A přidává další náklad na záda tý holky, co jsem ji poprvý viděl fanfarónsky a na oko sebejistou, když ji přivedli do Boomerangu. Jak jsme jiní, že? Od té doby.
  A taky v lecčems stejní.
  V úžasu koukám na ty naše životy.
  Propletený kořeny
  Větve
  Stromy

zejtrrra ráno musim jít do Českýho rozhlasu a do Tympana a na obou místech podepsat smlouvy.
Včera do noci, teda spíš dneska ráno, jsem dodělal část hudby k mý oblíbený knížce American Gods. rozpisy, jak už jsem zmiňoval, přišly nedávno. A tak jsem měl docela napilno. Navíc se dneska ukázalo, že některý kratší jingly tak useknou delaye, že je budu muset ještě  vytáhnout, zrekonstruovat a překopat…
což už jsem ale párkrát dělal
tak to snad stihnu

co například nestihnu je dnešní Kafka band s Amerikou na Nový scéně… budeme dotáčet nás veleúspěšná Highlighter (1200 shlídnutí druhýho dílu včéra)… a pak taky vyrazím na zkoušku kapely v Domě Techniků, což je takovej dům dětí a mládeže, kde jsem se, bůhvíproč upsal, spoluvést kroužek: mladá rocková kapela… nebo jak by se asi jmenoval. nevim o tom nic moc, jen že tam jsou tři kluci a že to máme napůl s Marasem.
oba jsme se divili, proč že jsme na takovou nabídku kývli.
asi něco důležitýho, řikám si teď…

No a pak bude večer
v PRaze se objeví Kaučuk, kterýmu se pokusim předat mikinu, kterou mi na recepci před tejdnem nechala Dájina kamarádka a kterou Dáje molžná nestihnu předat.*
A já teda předělám ty hudby a pudu spát
Zejtra pátek, pak víkend… kratička vnitrotýdenní dovolená nám udělal dobře… jen utekla, než jsme se rozkoukali. venku je krásnej podzim. vevnitř taky.
mám takovej zrychlenej dojem ze světa kolem. sotva vylezu z baráku, všechno se to pohybuje neuvěřitelnejma rychlostma kolem… lidi, auta, data, informace, obrazy…

žijeme v nesmírně dynamické době

Máme svý práva

Nároky

Tady jsme doma

Tady je to naše

 

Tohle je náš dům

Byli jsme tu první

Po těch před náma

Smetla je tma

A špatná doba

 

Ne jako dneska

Dneska je to horší

Komančové odtáhli

Neni komu krást pod rukama

Leda sami sobě

 

Kdo se obětuje 

za naše hříchy?

No?

Kdo?

 

Máme svý práva

Nároky

Na spasení

Na slušnej život

Copak chceme tolik?

Copak chceme tolik?

 

Sami máme málo

Furt nám někdo bere

Za humnama vlci

Na zámku straší

Pokladna vyjedená

Slyšim

Myši

 

Vyplašený

Nabíme vlkům

Cizí děti

 

Někde jinde

Metou 

Špatný časy

je třeba dneska

ráno a dopoledne jsme byli s pupínkatou Marunkou, dost jsme si pouštěli Aerosmith, dlouho jsem je neslyšel a ta natlačená rocková mašina
(můžu tohle napsat a ještě si dovolit psát blog? To úplně všechny slovní spojení, který znám, nakonec úplně ztratěj smysl a stane se z nich jenom ironickej mem sebe sama?) nás oba bavila.
a pak jsem, krátce před polednem, sešel Stromovkou na tramvaj, úplně jinej provoz, než ráno… dojel na Roztyly, vystoupil, nastoupil a dojel na Chodov, koupil několik kusů pizzy, dojel zpátky na Roztyly…

odpoledne jsme začali natáčet se zpožděním. svůj plán, vzít si zejtra a pozejtří to navrhovaný volno a strávit ho s holkama, jsem Honzovi stihl říct až krátce před tím, než jsme zase, o něco dřív, než bylo potřeba, skončili. kejvnul, stejnak je ale potřeba dodělat, co jsme nestihli.
náš trainee (what? chápeš… „náš“ a „trainee“), Bolek, kterej skvěle točí, zároveň normálně studuje střední. a taky zejtra slaví narozeniny. Takže sice budu mít volno, ale ještě bychom měli dotočit tu zbývající reportáž a pak frontu, což je takovej gag z firemního prostředí, kterej vůbec nevím, jestli jde natočit… nejspíš ve středu.
a pak teda dopsat scénář, tak aby ve čtvrtek večer byl hotovej, to ale zvládnu.
takhle to tak nevypadá, ale fakt je to moc hezkej den.
když jsme točili, šlo to jako po drátkách a i druhej díl pořád sbírá lajky na firemní síti… tyvole, to bych nečekal, že se sejde takhle narychlo, tolik dobrý energie. makáme na tom, vzniká to děsně rychle a hodně na koleně. přijde mi, že ještě mnohem víc, než si Honza s Janou třeba uvědomujou. ale funguje to. a to je teda radost.

zároveň se mi cestou do práce povedlo chytit nějaký zvuky do připravovaný hudby do audioknihy Američtí bohové… předpisy hudeb (fakt se to tak řiká) mi přišly na poslední chvíli, ale stejně na tom dělávám intenzivně během dvou, tří dní… tak že to pomalu začíná

a doma jsem teď vystřídal una Mášu, kolíbal jsem miminko a poslouchali jsme u toho prvních 50 minut rekonstrukce starý audioknihy Vyhoďme ho z kola ven od Kena Keseyho, ke který jsem dělal hudbu naposled.
A hudby je tam zatím malounko, ty nejkratší pasáže…
Ale knížka je to podmanivá
A nebudu se teď koukat, kdo ji načet a z jakýho že roku je ta audiokniha
Protože na tom tak úplně nezáleží

Když jsem opatrně vytáhl z mandooky spící miminko, uložil ho do připravenýho hnízda a lehl si vedle něj do setmělýho pokoje, otevřeným oknem hučela nepříliš vzdálená Veletržní, ale tlumená podzimním chladným vzduchem, přišel zase ten moment neuvěřitelnýho úžasu nad tím, že já, Jakub König, ten kluk, co se bál ve sklepě, co přijel o den pozdě na přijímačky, co se ztratil a zase našel, že mám ve svým životě takovou přenádhernou bytost, jako je moje dcera, kterou moje žena Marie před rokem a necelým měsícem porodila.

V tu chvíli jsem si vybavil to svý včerejší brblání… co brblání, naprostý zoufalství, že nebudeme mít volno a nebudem koukat na filmy a bavit se o hudbě a chodit na procházky a pouštět a rozebírat nový písničky…
a přišlo mi maličký a zbytečný vlastně, ale pochopitelný, uvěřitelný
A těšilo mě, že ten unavenej a smutnej kluk ze včera má takovýhle perfektní děcko, s kterým poslouchá Přelet nad kukaččím hnízdem, takovou krásnou holku, která se stala jeho ženou, že takhle leží ve tmě, sleduje ten tichoučkej a rychlej dech, že je šťastnej a správně ve svým světě.

Hehe, to bylo včera.
Včera ráno jsme měli odjet na Šumavu zrekreovat se po náročnejch dnech a tejdnech…
Ale ta naše ratolístka má nejspíš neštovice. Když to Máša zmínila, že by ty kousance nemusely bejt nutně od Vonoklasských komárů, napadlo mě, že to se přeci stává. Rodina je vypravená na dovolenou. Ale děti dostanou teplotu, kašel, průjem  nebo neštovice, Pak mi došlo, že přesněš to jsme my. Taková rodina.
A taky že jo.

Já ráno cestou na nákup zjistil, že jsem nešťastnej teda parádně. Už už jsem se viděl, jak se v mírnym slunciu vyvaluju na dece, opodál naprosto v bezpečí dělá první kroky Maruška a já zvolna, mezi kreslením, psaním knihy a komponováním nový hudby, balim jedno brko za druhým.
A najednou houby houby.
A dochází mi hulení.
A kamarádi co slíbili se na mě vykašlali.
A když už se dokopu k tomu, abych v neděli sedl a dokopnul scénář třetího Highlighteru, mám vybitej počítač a nejde mi to. A když si ho dobiju, zjistim, že mi přišel mail od pána, co furt ještě nemá proplacenou fakturu za fotokoutek. Už takovej jízlivej a nepříjemnej. A přitom to už půl roku mají na Slovensku a tvrdí, že to uhradili. A houby houby.

Nic mi nebylo po chuti.
Byl jsem unavenej a chtělo se mi ze všeho nejvíc někam zalízt a litovat se.

ale dneska ráno už zase dobrý.
místo dovolený jsem zůstal dopoledne doma a teď už sedím v práci a překopávám scénář a za chvilku jdeme točit… dokonce se mi povedlo konečně poslat ty faktury, co jsem si plánoval na minulý pondělí.
a po točení pojedu domů.
a budem spolu.

Když ráno přijdu do práce, dělám si seznamy
Co všechno je potřeba zařídit.
Hned jsem mrknul do toho včerejšího, musim zavolat na soud do Český Lípy, kam se nemůžu dovolat…

a tak jsem šel volat na soud a nemohl se dovolat

a taky poslat tři faktury, na což jsem včera zapomněl.
začali jsme totiž nedávno natáčet interní videomagazín Highlighter a po dvou týdnech příprav jsme v pátek vYpustili první díl.
Šéf Honza mi volal výsledky do Valmezu, kde jsem zrovna stál před hotelem a čekal, až nám přivezou klíče, abychom mohli jít na chvilku uložit Aid Kida a Petra Kružíka. a dopadlo to dobře, kromě pár připomínek jsou všichni v T-M očividně spoko. Na tý popraskaný dlažbě před hotelovým domem jsem neustále přepínal mezi zvířetem a zaměstnancem a bylo to zábavný, i když ne úplně příjemný.
že je Highlighter úspěšnej, to jsou ale dobrý zprávy…

teď druhej den točíme díl na tenhle pátek… a příští tejden a příští…
v důsledku spolkne natáčení opravdu velký množství času a minulej tejden jsem se v práci několik dnů nevěnoval prakticky ničemu jinýmu.
Kdyby se časem ustálilo, že bych se věnoval jenom tomuhle pořadu, umím si představit, že bych tu, myslím v T-M, i v příštích letech nějaký čas zůstal. Zatím ale, myslím, všichni důvěřujou tomu, že jsem rychlej. A že to stihnem dřív.
A tak k tomu mám navrch ještě další drobnosti.
Abych nezapomínal na nic opravdu důležitýho, dělám si ty seznamy.
jen je pak zapomínám číst…

Ráno jsme se s Mášou potkali ve vaně. Chvilku jsme spolu nahatý seděli v tý horký vodě a Marie mi vyprávěla svý dva psycho sny. A zrovna, když jsem vylézal, zaslechl jsem z ložnice naši čerstvě probuzenou dceru a tak jsem přeběhl byt a pokapal parkety, otevřel dveře…
a ten pláč za nima se změnil ve veselej úsměv, sotva mě ta naše buchtička uviděla. Pořád je to neuvěřitelný. A jednoduše čistý, když se to čim dál těžší tělíčko ke mně přivine, když se obejmem i s mámou a Marunka se smíchy kření, jak jí dáváme pusy ze stran na tu její hlavinku nazrzlou…

Zdržel jsem se nakonec z tý lásky doma trochu dýl a na svou neoblíbenou schůzku jsem doběhl asi o tři minuty později… ale jako jediný. Z obrazovky tam zrovna trochu nespokojeně koukala moje slovenská šéfová Slavka a nějakýho náhodnýho pána z předchozího meetingu prosila, aby ji vypnul… když tu… já
Udejchanej a s plnou náručí dárků pro vítěze testovacích soutěží.
Jeden za druhým jsem ty dárky odprezentoval, hrnek, termohrnek, lahev na pití, kšiltovka běžného typu, tu už jsem měl na hlavě a šéfová se usmála a omluvila, že bude muset letět na jinej, důležitější meeting
A pak jsem dárky odprezentoval i jinak obvykle chladným a negativním kolegům. A i ti byli přátelští a poděkovali mi a pak, že teď je míč na jejich straně a tak nemaj žádnou práci přímo pro mě a čau…

a tak jsem šel chodnou, tou dlouhatánskou chodbou, co protíná celej barák… a trochu jsem se usmíval. je to blázius, ten život.

díky za takovou krásu