Rubrika: Nezařazené

Když se vynoříš, venku už je tma a všichni šli dávno domů. I ty půjdeš domů, teď jen ještě chvíli splýváš volně naznak a koukáš do měsícem nasvícenejch mraků. V hlavě si přebíráš věci, který sis přines zpátky.

hororovou mapku starýho rodinnýho baráku na Jiřího z Poděbrad, pěkný, moc pěkný, probereme později

nápěv písničky o monstru jménem Lamohlav, pan velkej větrák osobně, jakmile se objeví za plotem, slunce se zatáhne… a jak vidíš tátu, víš, že je zle

Ohó, ale taky legrace, jako poněkud interní, ale velmi veselej Posvátnej tělocvik a něžná říkanka, který nevim, jestli rozumim, ale je takhle:

modrou tuší noci

na bílej papír dne

přes něj není vidět

v noci vybledne

 

… obrovitánský mraky putujou mezi tebou a hvězdama a zrcadlej se v ohromující propasti jezera. vesmír je vědomí. Ráno si k tomu nakreslíš obrázek.

Teď vylezeš z vody, necháš ji na sobě pomalu schnout, jak jdeš, nečekaně chladnou letní nocí, jak tě pán bůh stvořil

 

 

 

Léto.

stojíš, pod prsama chladivou hladinu  jezera. Voda je klidná, přebíhají po ní vodoměrky a pableskuje na ní slunce. Ze břehu slyšíš ospalý šum hlasů.

a pak se zhluboka nadechneš a potopíš se dolů

 

O dovolené mě poprvé vzala Máša na Vranovskou pláž. Je to kousek od Znojma, mockrát jsme jeli kolem poutače.
Vranovská přehrada se mi tak dopředu v hlavně propojila napřed s povídkou Vranov, kterou jsem měl tehdy rozepsanou (sakra, teď mi dochází, že jsem se vlastně srovnal s tim, že psát už prózu nejspíš nebudu a teď jsem slíbil knížku (a dostal na ni grant (kterej sakra dneska musim poslat v obálce na ministerstvo kultury podepsanej, jinak dostanu houby, sakra, sakra, kdy já to stihnu, jak já to jenom všechno unesu, kam já to všechno jenom ponesu, hehe)), takže bude nejspíš na čase si to rozmyslet a k psaní se zase pěkně vrátit)
Každopádně těžko říct, jestli to zrovna bude taková trochu ublížená povídka Vranov, ke který vracet budu. Jedno podruhým.
Pak se mi ale Vranov nad Dyjí a Vranovská přehrada promítly do knížky Vraná, kterou jsem před pár lety napsal a nakreslil pro Mášu. Vznikl k ní asi patnáctiminutovej soundtrack. A pár písniček z něj se dostalo na naši desku Kontakt. A tady je kousek, ke kterýmu jsem poskládal videoklip ze svýho tehdejšího života a zážitků.
Kocovina z toho táhne jak tejden stará ryba.
Taková nostalgická ryba.
Mrtvá nostalgická ryba.

Tohle video je každopádně trochu taková nalezená fosilie, přitisknutá k sobě litosférickejma deskama doby a vylisovaná do slaboučka.  Vzpomínka tak tenká, že by ses s ní moh říznout při holení.

Na Vranovský pláži se mi moc líbilo. Zaplavali jsme si trošku, pokoupali Mařenku, poobhlíželi krásnou hráz, most, protější zalesněné břehy.
A pak zase jeli důmen.

 

a ještě těsně před spaním

i když se mi tuze nechtělo se vracet z cesty domů, na kterou jsme se celý odpoledne chystali, jsem moc rád, že jsme to udělali. A přijde mi překrásný, že tu jsme celá rodina. Já, Máša, Mařenka, kočka Placka i kocour Foum. Ten teď leží rozvalenej na zádech na gauči, spoko, klidnej. Má všechno a všechny, který miluje a potřebuje. Jako já.

Děkuju

krásnou klidnou dobrou noc, ať jsi kde jsi

nakonec je všechno trochu jinak.

Napřed jsem nějak chytil smutek. Přelil se přese mne během dopoledne a já se snažil přijít na to, v čem to celý vězí.

Možná, jak Aid Kid psal z Pohody, že je mu zase trochu líto, že tam nehrajem a že se ho spousta lidí ptá, proč tam nehrajem a nebo kdy hrajem a tak dále a tak dále…

no a na to už čekaly ostrý zuby pochyb, který v běžný kondici dospělej jedinec snadno odežene, ale když se jich vrhne víc na oslabenej kus, bejvá zle:

a nedostali jsme ani pitomou nominaci na žádnou z těch pitomejch cen, navíc mi furt někdo akorát píše, co dělám ve vedení kapely blbě, nebo si stěžuje, že někdo jinej něco dělá blbě a já s tím nedělám nic, David Stypků má z filmu Úsměvy smutných mužů krásnej klip a mně se ani neozvali z Český kvůli tomu parádnímu 360 videu od Petra Kollarčíka, takže to budu muset vymyslet všechno nějak jinak… všechny tyhle věci a mnohem víc, úplně jak pitomeček jsem si přišel, když to vyprávim Máše, až mi z toho oko cuká, jak je mi smutno.

Dyť já bych ani nesehnal backstage pass na tu Pohodu, kdybych tam chtěl nakrásno s brekem obcházet stánky s treskou v rožku…

pak se mi udělalo trochu blbě, takže jsem úklid a chystání přenechal M. a sám se převaloval u Mařenky. Pak jsem chvilku komatil vedle spícího miminka a během úporně bolavýho pozorování vzorů povlečení došlo mi, co mi ten stav připomíná:

kocovinu. Tu nejmizernější, kdy ti ráno neni nic, jen jako bys pořád nemoh odříhnout. A během dne se to začne celý tak studeně zapocovat, žaludek se svírá a slinný žlázy produkujou masivní záplavy vazkejch slin… a přesně jako u takový kocoviny, kterou takhle úpornou pamatuju z mý zatim poslední Letní filmový školy, se to pořád zhoršovalo… a stejně, jako před těma dvěma lety, jsme vyjeli za soumraku… a za chvíli jsem musel předat řízení…

tentokrát jsme se ale vrátili zpátky. Máša vynosila zpátky některý z těch těžkejch báglů, kočky, oblečení, plíny, mlíčko. A já se napřed složil do peřin a uspal vedle sebe trochu překvapený Miminko a pak se za oknem rozpukal neviditelnej ohňostroj… asi v Jemnici, poznamenala M.

a teď piju hořkej černej čaj a jsem rád, že už mi neni na zvracení. A že už dneska nikam nepojedem. Po těle mi přebíhaj takový zimomriavky, jak by řekl třeba takový Dano Salontay*

*Daniel prý zkolaboval včera po svým druhým koncertě na letošní Pohodě. Nebo něco takového. Třeba je to celý jenom nějakej vopravdu blbej tlak

 

za pár let bude můj běžný život trochu, jako dovolená. Budu chodit běhat, pár hodin budu psát a kreslit, hodně času budu trávit s holkama a po večerech občas koncerty…

zatím nám pomaličku končí první delší dovolená a na dveře klepe běžný život

byli jsme u babičky v Český Lípě

byli jsme na svatbě Veru a Huga na Švestkovém dvoře

byli jsme a jsme v Lubnici

v úterý a dneska jsem byl běhat,

 

jdu se pustit do vší
té práce

Dostal jsem včera od Máši komiks o Nicku Caveovi.
Jen tak. Je to paráda, Nicka Cavea mám opravdu moc rád už někdy od šestnácti, když tehdá vyšlo Murder Ballads. Pak se mi do života vrátil s Boatmans Call, pak mě znovu okouzlil na No More Shall We Part a když už jsem myslel, že jsme spolu srovnaný, totálně mě odstřelil na koncertě před pěti lety s Push The Sky Away a strhující Jubileee Street… a včera jsem o něm dostal knížku a za necelej měsíc na něj jedeme s Honzou Půrůšou, Radkem a Markétou do Berlína.
Moc se těšim, moc se těšim.
A děkuju. Mám z toho velkou radost a dost se těšim, až ho konečně otevřu.

Včerejší nečekaný večírek se do knihy rekordů nečekaných večírků s Mášou a Aid Kidem zapíše jako večírek, na kterém jsem neodpálil žádný brko.
Z másla, který jsem přichystal minulý týden z úplných zbytečků Kudlovské Marie, jsme totiž udělali těsto a z těsta jsem včera vyválel a vykrojil sušenky.
Těsto bylo moc dobrý.
Sušenky taky.
Kromě těch pár, co jsem spálil. Ty nebyly dobrý, měly trpkou a připálenou chuť.
Někdy v době, kdy jsem se jí snažil přepít mlíkem, došlo mi, že dneska asi nic víc potřebovat nebudu. Ještě jsem ubalil, pro jistotu, ale joint zůstal ležet na stole a odešel s návštěvou.

ráno jsem se vůbec nemohl vyhrabat z postele, pořád se mi trochu klížej oči
dole hučí magistrála a kolegyně klapou do klávesnic, občas cvakne myš, někdo přejde po chodbě
dneska budeme zkoušet přenos obrazu a zvuku, prosím pěkně, přes internet
jsem zvědavej