Rubrika: Nezařazené

Neni vždycky jednoduchý, mít velkou kapelu

Neni vždycky jednoduchý, mít velkou kapelu.

Ne, že by někdo tvrdil, že to bude snadný.

A všechny těžkosti jsou bohatě vynahrazovaný těma fantastickejma momentama.

Někdy je to jak válečný porady ve Hrách o trůny. Rozhodnutí, obhajování rozhodnutí, vysvětlování… a samosebou přijímání důsledků za ta rozhodnutí.

Když to člověka zastihne zaseklýho jako sekyrku, pevně v ocelovým kmeni těla kytovce mamutí firmy, bejvá to nečekaný a zdá se to neřešitelný.

vracej se mi k dořešení a k naučení věci, z kterých jsem vyklouzl, když jsem uspal Obří broskev

“Věci ukrytý, co dlouho hledám, se mi zjevují pod mojí postelí, a potom zmizí, sotva se objeví.”

Veselejš

Včera večír se u nás stavil Aid Kid a zatímco se na plotně převařovalo ghí, povídali jsme si dlouze. Společně s Mášou jsme hráli hru, který říkáme FU a spát jsme šli docela pozdě.
Dřív by to znamenalo hodně alkoholu.
Dneska tři brka, dřeň a zmrzlinu…
Jsem rád za malý vítězství
Včerejší večer byl takovej dotek a příslib lehkosti…
Dneska se mi klížej oči, dopoledne jsem byl doma, teď od jedný na Roztylech
Moje slovenská šéfová si chce promluvit s mým českým šéfem. Preventivně se trochu plašim a trochu ne.
Práce je dost a tak pracuju, co to dá.

To, co kyne příslibama je hudba a psaní. Dobrý si připomínat.
A samosebou ta jasmínová větvička, co nám doma roste na květ.

Někdy zase dole

  1. Máša je nemocná, nejspíš angína. Je unavená, bolí ji hlava a klouby a celá ta nepříjemná věc. Já čekám na pracovní schůzku v Oku a mám blbou náladu.

Začalo to včera, když jeden můj známej, kterýmu jsem kdysi hrál na vernisáži, povídkář, chytrej chlap, katolík… už po několikátý na FB sdílel článek o tom, že ta blbka Merkelová, která sem pozvala smečku migrantů, nemá základní vychování, protože zvát lidi na mejdan a pak je ubytovávat u ostatních, je nevychovanost.

neudržel jsem se a něco pod to napsal. Ondřej, jak se ten pán jmenuje napsal něco zpátky, pár jeho přátel se připojilo.

dozvěděl jsem se, že jsem elitář, že jsem arogantní a svou hloupostí stahuju všechny do průseru…

internetový diskuze

nakonec jsem toho nechal, nejde vyhrát.

Dneska na mě ten samej článek vypadne z internetovýho virálního magazínu G.cz…

A já na to koukal, na tu kdysi jasnou kopírku Čilichili, párkrát opravdu vtipný vlastní věci… a najednou titulek:

Čtrnáctiletou německou dívku znásilnila a zavraždila Angela Merkelová

A tak jsem seděl v Oku a před Okem a bylo mi blbě. A smutno. A pak jsem celou situaci rozebíral s Michalem, kterej mi nabídl hezkou práci, na který bych se mohl potkat s Marasem a Miroslavem Vankem u Už jsme doma.

Rozohňoval jsem se. A zároveň mi bylo do breku z tý celkový celoplanetární neochoty porozumět si navzájem. Z toho věčnýho vzájemnýho okázalýho urážení a urážení se, který znemožňuje dialog a pochopení.

z toho, že to možná, že to vůbec nejde, porozumět si. Že vždycky budou polarity, že součást našich životů je to černý zvíře, který se každýmu promítá do života jinak, o kterým toho moc nevíme, ale který žije v každým z nás.

Že nedokážu vysvětlit a předat tu jednoduchou a jasnou věc, kterou jsem si nedávno naplno uvědomil při jedný noční práci.

Že jsme propojený úplně se vším a se všema. Že jsme neoddělitelnou součástí vesmíru, že jsme naplněný vesmírem, že v něm máme svý stálý místo. Že jsme nádoby, do kterejch se vědomí vesmíru přelejvá a který se časem rozpadnou a splynou s podstatou.

 

Dneska mi z toho bylo těžko. Ani napsat to moc nejde.

Dobrou

 

Venku je bouřka

urychleně jsem se vrátil z koncertu z lodi Altenburg a venku se nadechla bouře a pak dejchla na Letnou záplavu vody, rachotem hromů syčí praskliny blesků. Strávil jsem krásný dny a mohl bych psát…

ale moje milá zaklapla počítač a po vší tý radosti přišel čas jít spat

Dobrý zprávy

dobrý zprávy maj někdy tendenci zapadat… těma běžnejma, bezbarvejma… nebo těma problematickejma, šedočernejma, popraskanejma, pomlácenejma….
a to mi přijde škoda

1) dobrý zprávy jsou primárně, že jsme všichni zdrávi, to je jasný
Díky za to, moje štítná žláza se zklidnila, Mařenka se těší dobrýmu zdraví a Máša taky prospívá… i kočky vypadají spoko. Děkuju, až mě překvapuje, jak často mě zaplaví intenzivní pocit vděku a štěstí. Při vší tý metapráci všude kolem, při úzkostech, ke kterejm mám sklony, při horku, stresu, cestování nacpaným metrem… tyjo, stačí, aby se ten náš jasmín usmál a chemikálie se vyplavujou jak na sensation white po půlnoci

2) po čtvrtý výměně běhacího náramku jsme zkombinoval peníze z reklamace a slevy a pořidil si iWatch Zatím spolehlivě trackují mé kroky, zatím jsem nevyběhl, ale už se zase těším. vypnul jsem si většinu notifikací a zatím mám pořád takovou spokojenou radost, což jsem i druhotně rád, protože jsem se trochu bál, že si to ze strachu z novejch nablejskanejch věcí, neužiju

3) včera, převčírem vlastně (tady je vidět, jak rychle a bezhlesně ty dobrý zprávy dokážou zapadnout) mi odpověděli z ministerstva kultury na žádost o grant na napsání knížky. A hele, jupí, z navrhovanejch 60 mi daj rovnou půlku.
Teď msuím vymyslet, jak to co nejlíp využít.
Pronajmout si od Gracji, u který jsme bydleli v Portu, pokoj na dva měsíce? jakože se slevou? a tam psát?
nebo jet do jižních čech k někomu na chalupu?
nebo si koupit herní počítač a čas, kterejch bych moh věnovat psaní, propařit?
mohl bych za to koupit malou vzducholoď pro Zvíře?
drogy?
zkrátka spousta báječnejch otázek k těm dobrejm zprávám

a teď zpátky do práce

FRAUD

á, někdy jsou ty rána hezký
a po cestě do práce se to překlopí a já před sebou zase vidím jenom narůstající seznam úkolů. mám dojem, že to snad ani nejde uhlídat, že když zvednu úkol, pod nim se hemžej další malý úkoly. tudíž je neumim všechny zvládnout. a tak se některý dny obávám, že je na mě moje mlčenlivá kolegyně namíchnutá, že se flákám a že jsem lempl, že si na mě kolegové ukazujou, že to je ten blázen, jak nestíhá, ale hlavně že si furt něco kreslí

někdy se bojim, že mě odhalej jako podvodníka, kterej jen ze zálohy pozoruje cvrkot v úlu, jako někoho, kdo ve skutečnosti vůbec neměl projít potřebnejma prověrkama, cizorodej organismus

dneska cestou na míting jsem se dokonce zabál, že mě vylejou…

a pak to zase přejde, dostanu se k práci, který rozumim, udělám si přehlednej seznam úkolů a jeden po druhým plním…

Trubači

Pokaždý,

když zbytečně zatroubíš,

vzbudíš někde sám sebe…

jako malý děcko,

jako chlápka po noční,

jako delirickou trosku…

sám sebe

jako na krajíčku

holku

vyrušíš…

Pokaždý,

když zbytečně

zatroubíš

 

Pan Moudrý

Naposledy jsem byl u svýho psychoterapeuta tuším ten den, co jsme odjížděli do Tábora. Zdá se to, jako všechny mý zážitky s Mášou, nedávný a hodně čerstvý, ale je to už dva roky, jen to hvízdne.

Tentokrát nic akutního, řekl bych spíš kontrola po dvou letech… ale moc rád jsem pana Moudrýho viděl a zdálo se, že on mne taky.
zrychleně jsem mu odvyprávěl, co všechno jsem za ty dva roky zažil, co jsem opustil a co získal, co mi dělá radost, jaký mám plány… zase to bylo milý setkání, tak jako tolikrát jsem odcházel spokojený a klidný.
A bylo zajímavý a poučný vidět, kolik se toho změnilo.
A kolik toho zůstalo stejnýho.