Já jdu dneska slavit narozeniny LSD na Godspeed You! Black Emperor (CAN/ Constellation) + support do Divadla Archa a rád bych mu popřál důkladnej a obsáhlej výzkum a moudrý a zodpovědný spolupracovníky. Myslím, že možný objevy, by mohly přinýst stejně užitku, jako, dejme tomu, výzkum vesmíru.
A sobě přeju parádní koncert, jupijajou, to se moc těšim. Minule v Lucerna Music Baru to bylo strhující. Což mi připomíná, že bych si měl vzít špunty do uší.
Taky jsem se v tom LMB tehdy nevědomky potkal s Mášou i Aid Kidem…
Jak řekl Aid Kid, když do tmy plápolal ten obří oheň: další z tvejch zhulenejch nápadů, co se povedlo zrealizovat.
koukal jsem na to a řikal si, že jo. Byl to tehdy náročnej den. Těžká příprava, shánění peněz, vymejšlení, kreslení, organizování. Tahání větví. Přetahování se o místo. A zima, zima, zima.
jak ale do tmy nad Cechem svatého Vojtěcha šlehaly plameny, všechno tohle bylo jedno. Další z obrazů v mý hlavě, který vyplul do reálnýho světa… aby za chvilku zase zmizel v plamenech. Mám velký štěstí.
K písničce Dobrý večer 1 ale vznikly ve stejnou dobu klipy dva. Přesně v intencích toho, čemu řikám znamení.
původní plán byl připravit na Dobrý večer 1 video z našich projekcí. Dlouho jsem o něj Lindu prosil a pustila se do něj ve chvíli, kdy Jirka Horenský rozjel přípravy na natáčení Dobrý večer 3.
zvolená kamera a čas a čert ví, co všechno, nakonec můžou za to, že se klip na Trojku posouvá na podzim… a natočenej materiál se hodí jen a jen na jedničku. Do toho dostříhala Linda parádní video.
A tak máme dva klipy na jednu písničku. Neni to ekonomický, co se týče naší strmý cesty za slávou, dělat podobný věci nás na ní asi vzhůru neposune. Ale je to krásný. A je to rrradost. A je to hudba. Práce, na který záleží. A tak vám sem rovnou přidám i Lindino video, ať si ty mantřičky můžete pustit s obrázkama podle svýho gusta. Užijte si to.
Po cestování na šňůře pokračuju v cestování pracovním. Včera odpoledne jsem se pěšky vydal z mrakodrapu Telekomu do mrakodrapu hotelu Lindner. Z patnáctého do třináctého.
dovlekl jsem se na pokoj úplně vyždímlej a bez víry ve svý pracovní nasazení a jeho smysl.
odloučení, od dvou Marušek, který mne trápilo už během koncertů, se teď vyšplhalo na nepříjemnou úroveň… seriály nefungovaly, televizní pořady jsou fakt strašidelný(dívali jste se na to teď někdo? To je přece úlet?), nakonec jsem si nakoupil jídlo, osprchoval se a když se za oknem město zatáhlo do tmy, pustil jsem se nakonec do hudby k Anihilaci.
to mi šlo a dělalo radost a pochybnosti jsem neměl žádný. Starý známý pravdy.
Teď sedím na obří roadshow, která představuje novou firemní strategii. A je to hezky udělaný, mají tu kávu a pepsi, která chutná, jako kdyby nechali kamion stát několikrát na prudkým sluníčku.
Je to sieť, která je future proof.
Je to obří věc, taková firma. Odvykl jsem tomu pocitu smítka v nadnárodním kolosu.
Na druhý straně nám konečně vyšel novej videoklip. Řekl bych ale, že ten si zaslouží vlastní post.
Takovejch dní jsem se na to těšil, a už zase jedem dom, povídám Aid Kidovi, když vyjíždíme z Hradce Králové. A je to skutečně tak. Ty dva dny utekly jako voda.
A tak se vrátím kousek proti proudu…
V pátek jsem Ondru naložil kolem jedenácté a vyrazili jsme. D1 byla tentokrát dlouhá, než jsme dojeli do Brna, přišlo mi, že uběhly třeba 4 hodiny… ale pak už to šlo rychle, Kousek nad Zlínem v Kudlově jsme zastavili na návštěvě u Jaroslava Čermáka. Pána, kterýho mi představil Aid Kid jako svýho kamaráda. Divadelního scénografa a fantastickýho člověka s hlubokým a celým zaujetím pro umění, pro divadlo a hudbu. Člověka, kterej je tím celej naplněnej, kterej o umění přemejšlí, mluví, pokuřuje…
Strávili jsme na návštěvě asi hodinku, ale byla to hodinka z těch světovejch. V tomhle baráku bych mohl odpočívat klidně tejden.
My ale pokračovali dál a po další hodince jsme dorazili do Rožnova pod Radhoštěm.
Vůbec nepřipomínal ten Rožnov z mejch dětskejch vzpomínek… kterej se teda smrsknul jen na ten hotel se steakem a dalamánkama s buřtem a kemp s termálním bazénem. A ještě samosebou skanzen… kterej mě jako malýho zdaleka tak nebavil, jak si asi myslej dospělí, že skanzeny bavěj děti…
teď jsme prokličkovali nějakou továrnou a vynořili se před roninnou vilkou, na jejíž zahrádce, asi metr a půl od obvovdový zdi, vyrostl panelák.
A v obýváku tý vily, kterou jsem podezříval z minulosti školky, jsme hráli.
Koncert to nebyl jednoduchej. Proti nám postávalo a poposedávalo třeba třicet lidí, nebylo moc znát, jestli se jim to líbí, nebo ne… a naše sebejistota z Vinohradskýho pivovaru byla ta tam.
Ale nakonec to nebyl špatnej koncert. Spíš běžnej s dobrejma vrcholama.
Co se povedlo bez debat byl pak Aid Kidův set. Čerstvě zkouřenej jsem si parádně zatancoval a užil si to.
Pak jídlo… a pak nás Lucka Redlová odvezla na hotel…
… někdy je takovej moment, že už prostě další brko neni potřeba…
filozofuju ráno, když odjíždíme se zásobou léků na Aid Kidovu alergii, z Rožnova. Ondru chudáka teď ty květiny docela dostávaj, pořád frká, teče mu z nosu, nebo se celej kření, jak ho celá hlava svědí zevnitř…
kousek před Olomoucí usne…
posloucháme Radiohead, KID A, já si potichu zpívám ty letama povymejšlený druhý hlasy, vyjíždíme do kopců, kufrujeme na pro mne znova a znova matoucím kruháči u Český Třebový… a pak ještě hodinu… a už jsme v Hradci.
Čtyřhvězdičkovej hotel v Rožnově jsem si ani pořádně nestačil užít, dochází mi, když stojíme před hotelovým domem Academic. Vevnitř něco mezi kolejema a ubytovnou, záchody na patře, kuřáckej koutek u velkýho okna v osmým patře…
radši vypadnem ven…
na náměstí opulentní a skvělej oběd, pak kafe a kreslení v Cafe na kole a pak přesun do Kraftu.
Jakub Fabián, kterej se se svojí sestrou (to je ta Johanka?) klub provozuje je fajn. a když si postesknu, že by se nám hodil mlhostroj, jeden vytáhne…
a pak zkoušíme a zapojujem… naposled vyndám svůj novej mikrofonní stojan z krabice, kterou pak nechváme v klubu. a naopak v krabici nechávám loopstation, ten čas, během kterýho jsem si ho vhtěl vyzkoušet, nějak není…
a pak přijdou hosté a my jdeme hrát
tentokrát se nám daří o poznání víc, místama to šlape nehorázně, lidi ztracený v mlze si to užívaj s náma… a za hodinu je vymalováno a Ondrův set celej propovídám venku na zimě před klubem…
a pak už je zase pozdě, tak pozdě, že už ani balit brko nemá cenu… a my jedem domů s taxikářem, co ho musim požádat, aby zpomalil, jak to řeže…
a pak se ukládáme v tom prokouřeným pokoji a neklidně spíme, ráno nás brzo budí slunce rozpalující pokoj a já znova děkuju, že nemám kocovinu, kterou bych jinak určitě nesl…
snídaně v Mc Donalds, kde jsem před měsícem seděl s kamarádkou Danielou…
A pak jedem a jak vyjíždíme z Hradce, řikám:
Včera jsem kolem půl čtvrtý zvedl kotvy v práci a přesunul se dom.
Tam jsme s Mášou zabalili, pochystali miminko a vyrazili do stmívajícího se večera směrem na Znojmo.
Nedávno jsem dával opravit žárovku ve světle, ale klekla zase a teď, po cestě, za Jihlavou, najednou koukám, že vypadla i ta druhá. Zbývajících čtyřicet kilometrů jsem jel buď s dálkovejma nebo s blikačkama, protože mi přišlo, že ty malý světla nesvítěj skoro vůbec. Bylo to fakt nepříjemný, jednu žárovku jsem opravil ještě večer, druhou dneska ráno před hranicema se Slovenskem.
mimochodem, stánek, kde si v Čechách můžete koupit slovenskou dálniční známku je jedno z nejnepříjemnějších míst, který jsem navštívil. dvě paní, co uměj anglicky jen „aj nýd jour pejprs“ a neberou karty. luxus hnus, totální unfriendly uklízečka system shit.
a teˇzase sedím v patnáctým patře mrakodrapu. je tu trochu dusno a nemaj tu ty obrovský kafe, co mě držej při životě doma. počkám, až se kolegové vrátěj z oběda a pak to tu pudu trochu prozkoumat…
dneska tedy večer v Bratislavě
možná navštívím Maroše
možná se zašiju v našem hypermoderním hotelu a budu pracovat na hudbě k audioknize Anihilace. Zatím jsem na ní makal hlavně v metru cestou ro práce, teď bych mohl mít soustředěnější čas.
když jsem sám v cizím městě
jsem rád, že nepiju
„Užívám si žití s přírodou a vším živým. To je hlavní odkaz LSD, který bychom si měli všichni uvědomit. Naslouchat víc přírodě a nenechat technologii zcela ovládnout svět.“
Albert Hofmann
Pánovi se v tomhle citátu podařilo shrnout mý vlastní dojmy z toho skromnýho pozorování, co mám k dispozici. Nezpochybnitelný vědomí jednoty a propojení se vším živým uvnitř i vně.
Maruška je v centru všeho. Během čtrnácti dnů se posadila a začala fofrovat na všech čtyřech, kam se jí zlíbí. Objevila, že se dokáže transportovat za odhozenou hračkou, za kočičí odhozenou hračkou, do tašky, krabice, do koupelny, doprostřed kočičího žrádla.
a taky se začala opírat o věci a než se člověk rozkouká, ta holka stojí zapřená o šprušle ohrádky, o vanu, o postel.
už spadla z postele.
narazila hlavou do spousty zdí a futer.
chytá kočky.
a špatně snáší, když ji při přebalování uložíme na záda.
Praha je dneska jako ve skleníku. Dusno a tak zvláštně trochu horko, trochu chladno. Kůže na rukou zježená, ale do plic přes tu vlhkost pořádně nedodechneš. Ráno jdu stromovkou v tom hutným oparu, z kopečka dolů, jak pod vodní hladinou…
V práci všechno jako ve čtvrtek, nedokončený převažuje neustále dokončovaný, ale ono je to tak asi vždycky. Zařadím se do proudu a připojím k síti, jeden mail za druhým otevřít nožem, vyloupnout perlu, poslat dál potrubím…
Za oknem pořád ta magistrála, auto za autem šumí, jako neustálý vlny pohyblivýho oceánu
V pátek a v sobotu jsme s Aid Kidem cestovali a hráli v Rožnově pod Radhoštěm a Hradci Králové… včera jsme s Maruškama procházeli, z Letný do Mlýnský kavárny a zase zpátky. Večer jsem šel tu maličkou uspávat a usnul jsem sám. Ráno jsem se probudil a celá Praha, jako by usnula v prádelně.
Z práce jsem zajel Tomovi Neuwerthovi do Stodůlek pro zásilku. A pak na skok do zličínský IKEA, kde jsem pořídil netrpělivě očekávaný police a vnitřky do Kallaxů, co jsem dostal od Katky Borovanský.
i když jsem docela fofroval, stejněto byla skoro hodinka, než jsem vyřídil Stodůlky a domů jsem dojel v šest.
Máša je utahaná a bez nálady, moc toho nenamluví… a před chviličkou šly spát.
Taky jsem unavenej, zároveň jsem tu teď tak zůstal viset mezi spánkem a bdění. Kočka Placka se na mě stulila. A tak sedim v křesle, co se možná jmenuje Mardoša. A počítám, že za chvilku půjdu taky spát.
dneska to ten den vzal docela hopem, před chvilkou jsem se ztěžka vyhrabal z postele…
zejtra ráno musim poslat ty daně
někdy si přijdu fakt uplně neomožnej a nešikovnej (i když celý dny makám na tom, abych si tak připadat nemusel).
Při půlmaratonským postu jsem zmínil focení u fotografky Zary Meduny. I to, že šlo o první opravdový focení v mým životě, což by mohl kdekdo snadno rozporovat.
Můj nevlastní otec Jiří byl fotografem a fotil nás u sebe v ateliéru. Jeho nástupce v českolipském domečku u tety Jitky, Richard Homola, mě taky fotíval.
V ateliéru jsem seděl i Michaelovi Kratochvílovi a Jirkovi Hroníkovi. A s fotoaparátem po Stromovce jsme běhali s Andreou Petrovičovou.
Ale až tentokrát jsem byl pozvanej do ateliéru, byl jsem požádanej o to, abych si na focení vzal nějakej čas. Dlouho jsme si povídali o všem možným, o hudbě, umění, drogách, cestování… a pak jsme zlehka začali fotit.
A bylo to bezva. Jedna z těch zajímavých věcí, který máš možnost absolvovat, když hraješ v kapele.
Kupříkladu.
Tohle jsou první dva snímky, jako předzvěst.
