Rubrika: Nezařazené

Po vejplatě

V neděli mi z ničeho nic volá brácha z Novýho Zélandu:
a kromě jinýho jsem ti chtěl říct, že furt píšeš vo práci. Tak že by ses nad tím moh zamyslet, protože to znamená, že si toho bereš moc
…
je to fakt, má pravdu. Blog vždycky funguje jako takovej nejjednodušší ventil, kterým můžu rychle upustit přetlak v hlavě. a ten vzniká, když toho mám hodně. a tak to sem teče všechno, plní se… z blízka to vidět není, to jsou jen slova a věty. ale z dálky, z Novýho Zélandu… jó, panečku, to se to rýsuje
…
včera mi přišla výplata.  zaplatil jsem teda co komu kde mám, poslal peníze na nájem a trochu na šetření. a pak šel vyzvednout a zaplatit Loopstation od Bosse, kterej jsem si doobjednal ještě z peněz k narozeninám. Který jsem tedy pohotově utratil v Nebespánu.
Taky jsem si mohl konečně koupit zdroj k Macu.
A víte co?
Poprvý po několika letech mi ještě něco zbylo.
Vyjde to dobře na zaplacení první části daní.
Ale do příští vejplaty bychom měli vydržet.

A to je skvělý vědomí. Po opravdu dlouhý době se mi povedlo skončit na tý dobrý straně nuly. V tuhle chvíli mi to ke vší tý práci přijde adekvátní.
Díky za držení palců.
Venku začalo jaro

Půlka

No tak hurá, sláva.
NA sobotní půlmaraton jsem se těšil. A nepřipravoval. K číslu jsem se dostal přes laksavýho Honzu Průšu někdy měsíc před závodem, jednou jsem to vzal z práce a jednou kus do práce… a pak jsem byl tetovanej a pak něco a pak jsem neměl čas a pak jsem nemoh ráno najít běhání…
„ani se nebojim, spíš si připadám trochu trapně,“ snažim se vysvětlit Máše a analyzovat svý pocity. „Nikdy jsem nebyl pořádně připravenej. A už poněkolikátý takhle dumám, jestli je to vůbec rozumný. Ta opakovaná nedůslednost mi přijde trochu trapná. “
Ale pak si řikám, že si to stejnak chci hlavně užít. Že to je záměr, kterej k tomu běhu mám. A to si opakuju ještě, když stojím ve startovním koridoru, všude kolem běžci a nad hlavama helikoptéra.

A pak start.
Dost dlouho se s Honzou držíme vedle sebe. První kilometr, druhej, třetí. Běžíme po nábřeží, snažim se uhejbat těm, co potřebujou dopředu a vyhnout se těm, co si šetří síly ještě víc, než já. K železnýmu mostu k Vítoni, pak rychlou kličkou a už běžíme zpátky. Kratičký stoupání k Palackýho mostu a potom přes řeku. Na smíchovský straně dole pod náma probíhá had běžců.
Kde jsme my, budete i vy, připomíná.

Po Plzeňský běžíme daleko. Kolem McDonalds a dál, dál, dál. Dokonce vidím tu velikánskou šedivou krabici, kde jsem byl pár dní před tím na svým opravdu prvním velkým focení. Říkám to Honzovi a ještě zkoušíme nějaký legrace, ale dlouhá rovinka proti slunci nám dává zabrat. Krátce po obrátce se Honza odpojuje a zpomaluje a já pokračuju dál. Dlouho mi trvá, než se dostanu pod most, po kterým jsem nedávno běžel. Nahoře už normálně probíhá doprava.

Dlouhý nábřeží a desátej kilometr před FAMU. Vracim se pro pětikilo, co mi vypadlo při vyndavání telefonu.  Vidim ho ležet zpátky mezi všema těma nohama. Malý zázraky na denním pořádku.
Kolem 11 kilometru mám první lehkou krizi, ale občerstvení, iontový nápoje (kelímek mi vypadne a zase se vracím) a pomeranče mi udělaj dobře…
osvětlený nábřeží je radost a na Kapitána Jaroše Máša s MAřenkou, vyběhnu si a dávám jim pusu, Maruška kouká, rychle se usměje, když mě pozná, jsem celej zaplavenej štěstím… a běžim dál.
K Vltavský, potom náročnější tržnice a právě včas další občerstvení a pak Libeňák a taktak se donutím dotáhnout se k občerstvení na 16 kilometru… a pak tentokrát rychlý a mírný Rohanský nábřeží a pak už jen poslední voda a cukr, Husákovo ticho a stoupání nahoru, kde konečně zpomalim do chůze…

To dáš, to dáš, křičí fandící slečna z chodníku
To nedám, funí přede mnou pán a odpotácí se ze silnice
A já chvilku jdu a chvilku běžim… znovui potkávám svatební pár, předbíhám je, předbíhaj mě… a pak už je most. A pak už jsem v cíli.

A je to. Krásnej slunečnej den. Krásnej a radostnej běh. V cíli Máša a Maruška a Aid Kid a pak jdem na pálivou čínu a pak jedeme domů.
Honza Průša doběhl jeden ze svejch nejtěžších půlmaratonů asi minutu po mně.

zkrátka a dobře

jsem si toho zase nandal ranec, nabízet pomoc NMDS už bylo vyloženě zbytečný. To je ten skutečnej důvod, proč toho je teď tolik. Takže bude dobrý zabrat a pak už si nic nepřidávat.
Včera jsem nad prací seděl do půl třetí, ale vlastně mě to docela bavilo.

Předtím jsem strávil pár hodin lítáním po městě. VZP, kde jsem na přepážce potkal Evu Vohnout z Marienbadu. A na poslední chvíli podávaná žádost o stipendium na knížku Vřeteno, kterou jsem donesl na podatelnu Ministerstva kultury pět minut po termínu. Kdyby se mi nevybil telefon s mapou, nebo kdybych to Maltézský náměstí, nebo mapu na Malostranský či Malostranským, našel, nemusel bych pak trávit další hodinu na poště.
S knížkou je to ale mnohem zábavnější.
Po Palahniukovejch povídkách, z kterejch mi pak přišli všichni a všechno deviantní a úchylný, je to Andělí vejce Petra Stančíka a je to fakt radost číst.

Kdybych ale stipendium na Vřeteno dostal, mohlo by mi to pomoct příští rok skončit třeba dřív a poslední část strávit se zaplaceným nájmem na nějakém klidném místě, kde bude rodina pěstovat včelstva a strdí a já budu v chladivém stínu psát svůj první román.

Všechno se děje zároveň.
Svět by to mohl mít vytetovaný přes půlku Asie

Metr

Někdy je tý práce tolik a v tolika vrstvách, že prostě jenom myslim na to, že to jednou skončí. Lucie, místo který tu jsem, si plánovala mateřskou na dva roky. Za dva měsíce to bude rok, co jsem ve velkém T.
Teprve teď se mi povedlo získat nějakou finanční rezervu a na chvíli se nadechnout. Je tp úlevný, termíny se ale křížej a když se podívám na některý dny z odstupu, vůbec nechápu, jak jsem tolik věcí mohl nakonec postíhat.
Dopředu se na ty dny radši moc nekoukám.
Stejně vždycky nakonec něco nestihnu.
A místo pocitu uspokojení z tý hotový práce mi v hlavě vždycky tlačí ten střípek, nebo ten střep, kterej jsem nestih odeslat jinam.
Pro ztracený lejstro z daní půjdu odpoledne.
Bára z Paseky mi pomáhá dořešit zpožděnou žádost o grant.
A do toho každejch dvacet minut chodí mail.

Někdy je tý práce tolik, že prostě jenom střihám metr.

Kittchen Aid Kid


foto: Tereza Kunderová

Málem bych zapomněl, a byla by to škoda…
Koncert s Aid Kidem na Žižkovský noci se fakt povedl. Sedlo nám prostředí, byli jsme soustředěný, dobře nachystaný, set byl tak akorát dlouhej a přišlo opravdu hodně lidí.
Žižkovská noc je samosebou obří a lidi cirkulujou a choděj na všechno možný, nedá se to brát jako samostatnej koncert. Ale stejnak to bylo parádní, zvednout při třetí písničce hlavu a vidět všechny ty obličeje.
Elektronický beaty dodaly některejm písničkám NIN feel, když tlak jsme tentokrát nepřidávali ani tak hlasitostí, nebo zkreslením, ale hutnejma basama. A jak jsme měli čerstvě nazkoušíéno a hráli jsme míň, ale o to delších songů, měl jsem i čas si užít hraní i zpívání… je to skvělý, hrát koncerty. Je super je nehrát sám, úplně jsem zapomněl, jak mi to společný hraní chybí.

Po hraní byli všichni nadšení.
A šťastní. Když z člověka spadne napětí a najedou mu endorfiny…
Samosebou se hned objevila otázka, jak by tenhle elektronickej set nakoplo použití živejch bicích… teď, když se mi povedlo zkompletovat zkoušky pro Zvíře (nakonec se toho nikdo neujal (je třeba delegovat, nečekat, až se úkolů někdo ujme sám, na to je nás moc a sdílená zodpovědnost pracuje proti efektivní práci)), teď bych chtěl projet domluvený koncerty Kittchen a zjistit, kde se nám to s Tomem potkává. V podstatě by stačilo, aby třičtvrtě koncertu pokuřoval v zákulisí, nebo hrál na basu třeba…
a pak to v posledních třech písničkách dorozsekal s náma…
ale to jsou otázky, který najely bezprostředně po hraní a jejichž vyřešení si řekne o nějakej čas…

my si pak povídali s Markétou, Lindou, Jirkou Hroníkem (kterýmu leta řikám Petře), s Kákou, s Mácou, co nám pomáhala stavět hořící zvíře…
a pak jsme vyrazili s nákladem aparátu tágama k Ondrovi
a pak rychle do neuvěřitelnýho prostoru Atrium na Žižkově, kde zrovna v nejlepším zabíjel Spomenik… intenzivní zážitek se světlem a mlhou…
pak se posunul čas
pak jsem jel spát

Je to senzační, bejt hudebník. JE to swkvělý, i když už zase sedím u stolu v kanceláři, kde sobotní koncert vypadá jako vzpomínka z jinejch časů. Ale vevnitř, vevnitř je ta struna napjatá a hraje, reaguje na podněty z venku, násobí, loopuje, slova se mi v hlavě skládaj do vět…

Je skvělý bejt v hudbě
V sobotu jsme byli
Hejahou