V pátek jsme se těšili, že nás čeká RPOV (rodinnej povalovací odpočinkovej víkend) plnej dalších a dalších „ještě jeden díl“ seriálů a přebalování, hojdání a pusinkování… pak jsem si vzpomněl, že jsem na sobotu zaregistrovanej na konferenci New Media Inspiration 2018.
Když máte v sobotu do čtyř konferenci, jakkoli zajímavou a plodnou, je to houby sobota. Od čtyř do večera je jen pár kroků. Světa pod hlavou jsme taky stihli jen pár prvních dílů a oba nás překvapilo, jak mezi těma všema skvělejma hercema a nehercema, trčí prkenná a nesympatická postava hlavního hrdiny, kterou hraje Václav Neužil mladší.
Neděle byla volná. Ó jé, ta byla tak volná. Jen jsem si tam neměl naplánovat to stěhování Kallaxu. Skříně, která se mi vždycky líbila v Ikea a nikdy jsem neměl dost odvahy si ji pořídit a obhájit*
A teďf jsem si pro ni jel k mediální hvězdě agentury Freya a cen Fénix, Kateřině Borovanské.
Do mediálního rybníku, v jehož bahnitý vodě u dna jsem se jako ponornej mlok celý roky schovával, mě trochu uvedla Máša. Která naopak věděla, co se děje na zářivě osvětlený hladině, který lodě jsou krásný jen na pohled a který maj skutečně nejlepší stroje, kterej kapitán je ego a kterej nemo…
Kateřina je jeden z lidí, kterýho všichni z branže znali. Kromě mě.
Stěhuje se a tak jsem si jeden osmidílnej a jeden čtyřdílnej Kallax s kolečkama odnesl. Chtěl jsem přinýst alespoň ananas, jenže jsem, vyjížděl se zpožděním (děcko system) a tak má Kateřina ten ananas slíbenej.
Třeba jí ta myšlenka někdy prosvítí ten zvláštní smutek a osamělost, co má za očima.
Velkej Kallax šel do kufru přes sklopený sedačky.
Malej se mi zasekl vepředu. Poškrábal strop, palubní desku, zapnul a vypnul světlo, pokusil se roztrhnout čalounění kolem dveří… dobrých třicet minut jsem s ním strávil, zuřil supěním, že příště si prostě našetřim a koupim si to nový, že stěhovat věci z IKEA složený je proti přírodě… bezmocnej vztek obracenej všude kolem, jakkoli jsem věděl, že je to jenom hledání někoho, kdo za to může a kdo to celý vodnese, hned jak tam ten zkurvenej krám nacpu.
KDyž jsem odmontoval kolečka a natočil nejdelší osten Kallaxu tak, aby vyčníval z auta nejširším jeho otvorem, sedl jsem si do úzkýho prostoru, kterej mi u volantu zbyl… a zjistil, že Jeřabina nestartuje.
Nechceš slyšet, co jsem říkal.
Neděla ubíhala a mě objížděla parkující auta. Baterka rychle skomírala, po chvilce dokonce vyply i výstražný blikačky. Když jsem šel s potrhaným trojuhelníkem, zrovna přijížděl přivolanej Matěj Vejdělek s dodávkou, kterýho jsem vyrušil od nedělního odpočinku po obědě.
A vysvobodil mě.
O co víc jsem byl nasranej předtím o to pokornější a vděčnější jsem byl, když jsme dorazili domů. Matěj mi pomoh do třetího patra vynýst skříň. A pak se rozloučil, a šel lízt.
Já ještě s Mášou a Mařenkou stihl krátkou procházku po horní straně Stromovky.
A pak skokl a najednou byl nedělní večer. Ani jsem tomu nechtěl věřit.
Ale bylo to tak.
* pamatuj: sbírání odvahy obhájit si Kallaxy svýho života (věci, který nejsou nutně potřebný, jdou nahradit něčím jiným, jsou esteticky tak specifický, že se líběj jenom mě a buranům (platí ale i pro některý ujetější hudební a umělecký nápady, který mi okolí rozmlouvá, jakože se to takhle nedělá a který si, asi vzhledem k vnitřní nejistotě, rozmluvit nechávám) ) pro mne asi bude téma k práci nafurt.
Dobrý vědět.
