Rubrika: Nezařazené

• je možný, že jsem novou (čti rok starou) desku Priessnitz ještě celou v klidu neslyšel? Je. To víš že je. Je toho spousta na poslouchání. Takový Kalle slyšeli Priessnitz poprvé na jejich rozlučkový šňůře. Přesto si myslim (a píšu), že Ponedělí je jedna z nejlepších písniček, kterou pánové udělali.

  V pátek jsem jel vlakem do Děčína a bylo legrační, jak se mi okamžitě poté, co vlak vyjel, začalo stejskat po holkách. Venku nádhernej den, až do Roudnice jsem stál na chodbičce a koukal na strmý svahy Roztok, Řež a dál, pak rovná krajina…
  z kupé o pár kroků dál hulákali mladí muži oplzlý vtípky a hurónský smíchy, když procházeli kolem vululat lachtana, říkali „dobrý den“ a „zdovolením“ a „děkuju“ mnohem hlubším hlasem, než když se společně překřikovali, kolik toho kdo vypil.
  tudy pojedem s Mařenkou do Berlína, říkal jsem si a užíval tu krásnou cestu. Slunce se klonilo dolů a mezi polabskejma kopcema vrhalo dlouhatánský stíny, který zalejvaly celý dlouhý údolíPotkal jsem se s Dájou a Hondzíkovou maminkou a jejím přítelem. A pak dorazil k Františkovi, do třetího patra. Začal jsem do telefonu cvakat zapomenutej sloupek do FULL MOONU, pak dorazila Veronika s Davidem a pak už se dveře netrhly. Přišlo spousta lidí, jedl jsem, pil, kouřil marihuanu, ó, bylo to vynikající. Hodně jsem toho napovídal a naposlouchal. Přečetl jsem pár kapitol z knížky a pak hráli Kalle a hráli krásně. Nemůžu mluvit za ně, ale mám dojem, že to s tím vnímáním hudby ve svejch životech máme všichni dost podobný. David s Verčou jsou oba otevřený a talentovaný a nadaný. A pod Veroničinýma plachejma očima tuším hluboký temný díry. A David je klidnej a stabilní jako měsíc, kterej do těch temnot každou noc s láskou nahlíží.

  Do prahy jsme dorazili kolem jedné. Do půl čtvrté jsem ještě uspával Mařenku a tak nebylo sobotní ráno bůhvíjak. V tom neochotně+ probouzejícím se mozku mi naskakovaly obrazy rán, který nás čekaj. I přes víkend to budou vstávání časný a přes den se nezastavíme.

  Ale výlet do Marináských Ĺázní nám udělal vyloženě dobře. U Markéty Monspoortový je klid a teplo a skvělý kafe a výborný jídlo. A na Cechu svatého Vojtěcha zima a spousta prostoru pro pálení. Taháme dřevo a je to hezký, tahat dřevo.

  V neděli stavíme a natáčíme klip.  Je to fuška a několikrát musim ostře vystoupit ze svý komfortní zóny, když se spolupracující filmaři vydají špatným směrem. Kdyby byl aspoň špatnej, bylo by to celý jednodušší. Ale oni si vybrali takovej, kterej vyhovoval jim a jejich potřebám. A já nakonec rozhodl, že to bude po mým, protože ručim za všechny zvířata a celý slavný natáčení. Sám sobě.
  Jsem rád, že v obou případech mi pak dal čas za pravdu.
  Jsem, rád, že jsem to dokázal, něco ve mně se němě vzpouzelo… asi jako když Ryan Gosling odmítá, prostě odmítá jíst cereálie.

  Večer jsme se vymrzlí vrátili k Markétě s oběma Maruškama a s Aid Kidem a ještě krátce a bohatě povečeřeli, popovídali a postupně poodpadali. Včera ráno vztyk, přesun do Prahy na odběry na Bulovku, domů, do práce, z práce…
  Kolem desáté začaly mé obvody vypadávat a já musel jít spát.

dopodepsal jsem všech 32 plakátů
Mařenka plakala a nemohla zabrat, už už to vypadalo, ale pak se zase rozdurdila a unavená Máša s ní v manduce chodila po našem habitatu. tudíž ani nebylo tak těžký, odolávat prvotnímu nutkání, dokreslovat ty plakáty a všelijak šperkovat… ani mi to na začátku moc nešlo, ale nakonec jsem se rozepsal…

plakáty jsem podepisoval, protože potřebujeme sehnat peníze na techniku na nedělní natáčení. a já nedávno vyvzedl v Akropoli celou výstavu. A napadlo mě to spojit.
Tereza Kundrová nás s Ondrou, Andreou, Aid Kidem a průchozím Petrem Kollem vyfotila s plakátama v Café 1. Včera jsme ty parádní fotky vykopli a do dnešního večera se nám ozvala spousta lidí. Je to super, mám fakt radost, že se úplně neznámejm lidem líběj ty potrhaný a poslepovaný, přebělený věci, obrázky a texty…
to je velký hurá
a Tereziny fotky jsou taky parádní. Myshka má pravdu, i z nich bychom mohli udělat plakáty. kde se tohle zastaví?

Jsem unavenej, unavenej a jdu spát.
Dobrou.

Tehdy jsem vůbec netušil, jak je DVTV populární. Došlo mi to až, když mi pak po cestě domů začaly chodit maily a zprávy od lidí, kteří mě podporovali. Ať si nic nedělám z těch negativních komentářů, který jsem v tý době teda ještě ani nečet.
Téma je furt aktuální, písnička je furt nedodělaná, rozdělaná na desetkrát, ropzepsaná, vyházená, zase rozepsaná. Asi na to budu muset jít odjinud.

Ráno mi pronikla do snu hudba budíku, hrála už asi docela dlouho, je taková měkká, neinvazivní…

A tak jsem vstal, rychle se oblík, nasedl do Jeřabiny a jel přes celý město na Roztyly, k baráku, kterej vždycky zmiňuju, že v něm teď pracuju, když jedem kolem. Zaparkoval jsem nahoře na svahu u paneláků, sešel kolem bejvalý Koliby dom a teď jsem tu, kolegové taky, piju Club-Mate, co ho tady mám půlku basy…

Hned se jdem podívat na tabulku tasků

Pak konferenční call
No… a pak se uvidí

Spánek dobrý
Ale hurá, že už jsou tu.

Před čtyřmi lety jsem na Facebook přidal tenhle kontroverzní post.

Kdysi jsem asi čtvrt roku chodil s holkou, co se jmenovala Veronika. Měla dlouhý rovný vlasy. Jako Robert Kodym, ale byla mnohem hezčí. Ani jsme spolu nikdy nespali. Poslala mě do prdele na svým plese. Vořval jsem to strašně a všichni mě viděli jak tam sedim v tom pomačkaným obleku a bulim. Celej hotel Merkur sledoval mý děsivý ponížení a neštěstí. Strašný to bylo. Tak jsem si vzpomněl. Všechno nejlepší k svátku.
Veroniko.

On sám o sobě možná není TAK, kontroverzní. Ale je fakt, že jsem byl nezvykle adresnej. Projednou jsem skončil v řešení „co by se stalo, kdyby?“ jen u bodu: „Tak by si to prostě přečetla a co? Však nepíšu nic strašnýho, no ne? Ten, kdo tehdy dostal sežrat svoji nevyzrálost, svoje zmatený emo, jsem byl já. Celej unudlanej.“

Pamatuju si, že jsem ten post dával z vlaku do Ostravy… snad. Asi deset dní po tom, co jsme se definitivně rozešli s Olgou. Byl jsem celej zuřivej, snažil jsem se vyznat v tý zmatený změti pocitů, který se vyhrnuly z nějakejch technickejch prostor mý duše a dožadovaly se okamžitýho slyšení. Zlobil jsem se na sebe, že jsem to nedokázal zvládnout. A zároveň jsem měl silnej dojem, I tenhle post byl produkt tý zuřivosti.
Cejtíš to z něj?

mhjn mi krátce na to poslal textovku, asi po pěti letech :

počkej, vy jste spolu fakt nespali?

řek bych, že jsem po letech, v jeho očích trochu kles

Včera ostartovala největší raketa Elona Muska a vynesla na oběžnou dráhu tadyhle kabriolet a Starmana. Tohle už začíná opravdu vypadat, jako budoucnost. Teda ta budoucnost z těch hezkejch knížek o budoucnosti.
A jo, moc se mi líbí David Bowie v přehrávači a Douglas Adams v přihrádce. Jsou důležitý pozitivní vzkazy, že i v cestě do vesmíru je prostor pro humor, aspoň to kunderovský mávnutí lehkosti jako pozdrav řvoucí tlamě kosmu

Já pořád kašlu a smrkám a je mi blbě, nakonec jsem se na dnes i zítra omluvil z práce v práci a pracuju z domova. Což má svý výhody a svý nevýhody, jako všechno. Včera jsem si naplánoval nějaký schůzky a i když byly sporý a opravdu důležitý, jedna ráno a jedna večer, bylo by mi teď bez nich asi líp.
Což přináší otázku, jestli vůbec dneska vyrážet k Aid Kidovi na zkoušku (na kterou jsem se pochopitelně tuze moc těšil, my inner Dalay).
A bohužel nejspíš i odpověď.

Nevýhoda je, že je mi tu takhle samotnýmu a nemocnýmu trochu smutno.

Marušky jsou v Lubnici, doufám, že se Máše povede trochu načerpat síly. Jak jsme se teď u maličké střídali, vždycky jeden nemocný a druhý v plným zápřahu, byl to místama opravdu docela rokenrol. Když se péče rozloží mezi víc lidí, je to hned všechno lepší. A babička by si mohla ten náš korunovační klenot pěkně užít do zásoby. Myslím na ty prosvětlený místnosti. Na svoji unavenou ženu. A na tu zvědavou malou papulku. A orchestr, kterej vyhrává tango z tanečního pokoje.

V hlavě mám, jako by mi za čelem někdo řikal MMMMMMMMMMMM

jako na tichých lodích

pomalu do tmy

od osvětlených pobřeží

k odrazům hvězd

loučení

dojemně

sladkobolný

stesk

cest

 

*básnička z cyklu “kdyby psychill mělo křídla”, vzhledem k zvolenýmu hudebnímu podkladu zasněně melancholická. Marušky odjely na Moravu a já jsem doma, nemocnej, ale trošku bych stejnak měl pracovat, takže i ta básnička je taková temně smutná.

Ale je to stylizace, je to ten kýčovitej obraz, jak elfové, výletníci, uprchlíci, opouštějí ty pevný věci a odjížděj, loučej se, je soumrak a ticho. A ta země se pořád zmenšuje a zmenšuje.

Až zmizí docela.

Neodráží to moji skutečnou náladu, můj starostlivý čtenáři. Normálně si jdu udělat čaj s medem a pokusím se ještě alespoň dvě hodiny spát.

To je asi to nejrozumnější, no ne?

Dobrou noc, pokud právě usínáte.