Rubrika: Nezařazené

Můj báječný bratr Technař se jmenuje Jirka
a včera odletěl na Novej Zéland. Dneska bude v Šanghaji, zejtra na ostrovech, ani vlastně nevím, do jakýho města letí. Prvních pár dní má docela nabitej program, posledních pár dní měl taky. Říkal převčírem večer v tramvaji a pak na balkoně na chodbě.
Mařenka toho na včerejšek moc nenaspala a my taky ne, ráno jsem se pohyboval po bytě jako zmatenej automat a oblíkal se, hledal ponožky, vybíral potmě a potichu tričko.
Brácha seděl na gauči, mžoural do kalnýho ranního světla.
Došel toaleťák a tak jsem připravil pár papírových utěrek, pak jsem na bráchu mávnul, čau, měj se, bratře.
A šel jsem na poštu a pak na tramvaj a pak na metro.
Až večer mě napadlo, že je vlastně Jirka zrovna v letadle, možná dospává.
Tipuju, že nejspíš nemá strach z lítání.
Napadá mě, že jsem se ho na to, a spoustu dalších věcí, ještě vůbec nezeptal. Že se i přes ty poslední roky radostnýho setkávání zatim známe fakt málo. A že spoustu času trávíme v takovým velmi příjemným mužným mlčení, kdy nám tak nějak jednoduše vyhovuje, bejt společně.

Gentlemanskej rozhovor, hehe.

Díky, brácho, hezkou cestu

 

1) práce na teple je práce na teple

2) kde jinde ti udělaj tak dobrý  kafe se studeným mlíkem do půllitru a ještě se slevou?

3) když se ti nechce trénovat na schodech pohyb ve spalovací frekvenci, prostě jedeš výtahem

4) dostaneš telefon, termohrnek, běžecký triko, skládací rejč a nabíječku.

5) připojení k internetu, v jednom kuse na workchatu

6) mezi 11 a 13 hodinou můžeš jít vybírat ze spousty jídel do podzemní jídelny. Ani si nemusíš nandavat moc. Prostě luxus, jen to nikdo neví

7) když skončí porada, přinesou ti zbytky, jako je třeba plnej tác ovoce, chlebíčky, nebo dortík

8) máš slevu do fitka a všude možně. Kdybys samosebou chtěl, máš těch slev plnej futrál

9) stravenky. Panečku. Člověk se na ně těší pomalu jako na vejplatu. Když s nima platíš za toho půllitru kafe se slevou, ani ti nepřijde, že stojí 69 Kč. Prostě dáš jednu za 70 a deš

10) vejplata. Když už o tom mluvíme. Vejplata každej měsíc. A když budu pěkně krájet, zbude i na bonusy.

11) během porad a telefonátů nakreslim mraky obrázků

12) že to, za nějakej čas, zase vyměním na něco jinýho, čistýho, radostnýho, kreativního, uměleckýho… a do tý doby budu dál všechny tyhle kvality promítat do všeho, co dělám

 

 

… samosebou se mi ulevilo a já teď mám blbej pocit, že jsem to sem všechno tak otevřeně napsal. Hned bych to smazal.

– je to proto, že jakdybych neměl žádný trumfy teď?

Ale dyť to nejsou žádný trumfy. To jsou věci, který mi dělaj starosti. A o kterejch většinou nemluvim s nikym.

– jako že je hrdě ponesu sám?

to je blbost, to mám vyzkoušený, nechávat si svý starosti pro sebe. A brát si věci, který nemusim nosit. A přehlížet ty svý. Vypadá to ušlechtile. Ale neni to.

– jakože to mám řešit přímo s těma lidma rovnou z první?

ale to víš že jo, my top doggie, to víš že. Však se taky k ničemu jinýmu nechystám. A to mi dělá hlavu. Jak bejt dobře rovně a srozumitelně říct, co mám na srdci. Bez hněvu a zklamání a osočování. S radostí, kterou jsem slíbil sobě i ostatním. Ukázat jasnej směr, kterým se budem ubírat. Říct dobrý zprávy.

Zakroužkovat problémový místa, kterejm je potřeba věnovat pozornost…

Včera na mě cestou z práce padl smutek.
Tyjo, co je? snažil jsem se na to přijít hlavou. Vypnul jsem četbu do uší, Larssonova Lovce králíků, zrovna to totiž byla taková tísnivá scéna. Ale pokračovalo to, na Vyšehradě jse mvážně přemejšlel, že vystoupim. A dumal jsem, jestli to náhodou není panickej záchvat, jak v tom vtipu odpovídá slepej černoch na vozejku na otázku: to by mi tak eště chýbalo

Dojel jsem až na Holešovice a vyrazil domů pěšky. Do uší jsem si pustil desku Zvířete, protože stejnak mám Zvířete teď plnou hlavu. A nejspíš je to i skrytej spouštěč mýho smutku. Rozklíčoval jsem si to pro sebe takhle:

A) jsem nevyspalej a unavenej… to je u čerstvýho (a předpokládám i u už poněkud okoralejšího) rodiče asi tak trochu setrvalej stav…

B) Slibovanej pořad na ČT ART nakonec neobsahoval rozhovor o Zvířeti, takže na mě asi dolehlo zklamání všech, co nás tam čekali a těšili se na nás. Mě samotnýho, Máši, ostatních zvířat, babičky, you know. Je to sice trchu trapný, no ne? Ale zase si myslim, že je v tom kus pravdy. Protože…

C)  Se nám blíží plánovanej zvířecí sraz, což mě vede k tomu, že bych se měl dobře připravit, protože to, co potřebuju říct, neni jednoduchý.
Proč? Protože to, co na začátku bylo radostný pozvání na dobrodružnou výpravu, se někde po cestě jakoby přetransformovalo na nějakej závazek. Kterej nechci nýst.
Nejde o zodpovědnost a práci, která nás čeká. To ke každýmu dobrodružství patří a jak často řikám, když si neumíš sbalit krosnu, nesmíš do džungle, žejo.
Jenže ke mne doputuje, že tadyhle někdo nemusí nikoho jinýho a tak se necejtí, ale jelikož by nerad něco, tak radši nic.
Někdo jinej zjišťuje, jak je možný, že jsme nevydělali víc peněz. A proč má jeden zaplacený tohle a někdo jinej něco jinýho ne.
Dalšímu se na tom furt něco nelíbí.
A že na to neni čas, že to stojí spoustu dovolený.
A tihle že minule přijeli pozdě a tihle odjížděli dřív.
A že v tom neni systém a řád.
A že zkoušky trvaj dlouho a na natáčení klipu se zbytečně čeká.
A že je v záběru nedostřená voda.
A že bysme měli hlavně udělat pořádně koncerty, než se začnou vymejšlet nějaký další kraviny.
A Přemysl mi napíše, že písničku do jednoho připravovanýho filmu daj, ale rozhodně ne zadarmo.
A já nevim, co mu na to mám kurva říct.

A já pořád hořim tim nadšením, jakouže svatou a krásnou věc to držíme v rukou, pojďte se podívat a poslechnout. V mý hlavě překračujeme hranice běžný kapely, běžný desky.  Ty velký zážitky z koncertů, když všichni zaberou. Hyperventiulící Akropole.
Všechny ty věci, který vydavatelé a kamarádi prorokovali, že nebudou fungovat, že takhle se to nedá dělat, že to je bláznovství… všechno to jede. S minimem nákladů jsme dokázali maximum. I když sehnat ty minimální náklady zabralo spoustu času a energie a tvrdý práce.

A pak si na radiu Wave někdo řekne, že je to celý debilní a umělý a že to nebudou pouštět, že o tom nebudou mluvit, že to nedaj kurva ani do výběru novejch desek.

Některý dny ten plamen mýho nadšení všechny tyhle drobnosti spálí, ani si nestačim všimnout. Některý dny je toho ale moc, celý se to zatáhne, zasmrádne, začne se spejkat a oheň spíš tak bliká. Naposledy jsem měl takovej splín o prázdninách u Amelie, když mi všechna ta práce, hudba, psaní, obrázky, když mi to celý přišlo trapný a zbytečný. Sám jsem si tak přišel.
Trochu jako včera.

Poslech desky a procházka mi ale zase udělaly líp. Je to dobrá deska. Upřímná, otevřená, plná emocí. Silná. Deska, která se mnou pořád něco dělá.
Doma mě Máša tiše objala a chvíli držela.
A bylo to dobrý.

Když jsme seděli na gauči celá rodina, kočky, Maruška a my dva, pomalu se ten nepříjemnej pocit tísně rozpouštěl. Spát jsme šli o trošku dřív a díky tomu se mi ráno vstávalo taky mnohem líp.

A dneska je to dobrý. Dneska se ten plamen zase rozhořívá, v práci schůzky a teď snad i pořádná, velikánská káva… tohle jsou ty logry, propady, na který si zvykám, který se učim poznávat, když se blížej a který už nevnímám jako cizí. Moje malý černý dny, který ke mně zkrátka patřej. Který není potřeba přepíjet, vyhnat, přemlátit…

který možná stačí jen přijmout a obejmout, tak jak to včera udělala Máša

 

Já si myslím, že to až tak důležitý není. Můžu se pochopitelně plíst, ale řekl bych, že naše skutečný problémy, výzvy a úkoly nijak nesouvisej s tím, kdo sedí na hradě.

Před deseti měsícema se mi podařilo konečně sestříhat skoro rok a půl starej klip k písničce Poslední. Byl to experiment dlouho uloženej v mý hlavě, nápad, kterej byl tak za hranou mýho běžnýho uvažování, že jsem se bál a lákalo mě to zároveň.
Samotný natáčení bylo docela těžký, byl jsem hodně vystresovanej. Během natáčení všech těch vyšponovanejch scén jsem se cejtil spíš blbě, postával jsem a popocházel kolem, dolejval, postupně jsem se taky docela dost opil a nakonec jsme se pohádali s Mášou, když mi pomáhala nasazovat černý kontaktní čočky.  Ty samý, jaký jsem si u Amélie v koupelně pokoušel nandat před zrcadlem. A protože jsem si z tý opilosti ani hádky nepamatoval přesný pokyny, musel jsem si to najít na Youtube…

A jak se tak na to koukám a jak mě napadalo u toho zrcadla, ty dva klipy se vzájemně tak zvláštně podporujou, navazujou. Jako bych to měl celý vymyšlený dopředu. Když jsem napsal

Ta maska je pro mě symbolem určitý proměny
A já si ji sundám
Až budu proměněný

 

– že trvaj chvilenku

– že je hezký je neprošvihnout

– že než se vzadu v šatně hlavy rozharašily ranínka s kostlivcema nesplněnejch úkolů, všim jsem si jedný takový, měkce zářící před očima

– těsně po tom, co usnula moje dcera

– Máša, moje žena, si dole v klubovně kreslí. Představuju si, že pije heřmánkovej čaj, nebo mošt s vodou

– jejich já si tu zapisuju, že jsem na chvilku zase zažil moment dokonalýho štěstí, chvíli jasnou, ničim nezatíženou, nevztahující se k ničemu jinýmu, než k dokonalýmu miminku, který, ukolébaný broukáním, pozpátku vplouvá do spánku.

– pak se dostaví vděk a radost

– a pak touha zaznamenávat

Tahle fotka Terezy Kunderový zachycuje jeden z mnoha naprosto výjimečnejch okamžiků letošního roku. Obklopenej svejma zářícíma zvířatama děkuju během poslední písničky našeho letošního posledního koncertu Zvířete jménem Podzim. Jsem dojatej a hrdej. Unavenej.
Uvědomuju si, že letos jsem byl opravdu obdarovanej.
Maruška před chvílí vedle v ložnici zafňukala ze spaní, Mášin konejšivej hlas a zase spěj. Cejtím se velice šťastnej. A velmi vděčnej.

Přeju nám všem hodně zdraví, štěstí, klidu a bezpečí i novým roce.
Hodně radosti, spoustu silný hudby a knih a filmů. Dobrou práci a sladký dny odpočinku. Humor. Soucit. Lásku. 

První večerní *

ve čtvrtek jsme se ještě zdrželi doma, protože jsem byl po předcházejícím tejdnu utahanej a po předcházejícím odpočinku namlsanej. a v pátek jsme vyrazili do Lubnice. Přesun s miminkem a oběma koté se podařil řek bych na jedničku a moc hezký byl i následující večer, kdy všichni buď obdivovali miminko a nebo si povídali. a taky se šlo brzy spát

24. jsme vyrazili na procházku, Marušku jsem nesl v šátku a bylo to dobrý. došli jsme na dohled Suché skály a zjistili, že na její straně říčky je už kraj Vysočina, byla z toho trocha legrace. vylezli jsme pak strmou strání a brodili se polem a pak si čistili zablácené boty.
pak zajela Jindřiška pro babičku do Šumné a s první večerní hvězdou* začala večeře. vynikající salát bez brambor s domácí majonézou, řízečky a babiččina ryba. pořád to jsou pro mne novinky, ty tradiční a zavedené věci, v téhle velké, praštěné rodině. stejně jako ta moje, vypadáme všichni trochu jako z Durrelovy rodiny a jiné zvířeny. A trochu jako z Adams Familly.
Mezi mými dárky vysoko ční rovný stojan na mikrofon.
Maruška byla fascinovaná balícím papírem a já chodil do kuchyně na střídačku ujídat vosí hnízda a takové lahodné kokosovo čokoládové kuličky.
Předloni jsem nespíš mlsal vaječnej koňak.

Možný květy

25. ráno před rokem jsem naposled pil alkohol. Už jsem to zmiňoval. Uteklo to rychle a skoro jsem si toho nevšiml.  Zároveň si zrovna v tyhle dny intenzivně uvědomuju, že všude kolem kvetou květy, který bych s chlastem pohubil.

Vydali jsme se na cestu domů. Poslouchali jsme Cormorana Strika, kterýho jsme přerušili před pár měsíci, že byl místama docela brutální. Teď jsme chytli klidnější a napínavý vyšetřovací pasáže a zase si nás četba namotala. Cesta zase proběhla moc hezky, jen jsem při závěrečným stěhování vyklopil násosku z jedný Maruščiný lahve, spadla na podlahu balkonu, odrazila se a spadla dolů na dvorek, kde se rozprskla do trávy. Donesl jsme krabici domů a šel komplikovanej uzávěr najít… ale podařilo se mi objevit jen jednu část… a pak ještě večer druhou…
ale po dalších dvou se země slehla
pruda, škoda
třeba je najdu zejtra

Bratrova sestra

26. jsme vyrazili navštívit Českou Lípu. Z plánovanejch setkání jsme mimo rodinu potkali jen babičku, která je jako věchýtek. A moc roztomilá a měla radost. A bratra technaře, kterej za necelej měsíc odlítá na Zéland a má v sobě takovou zvláštní melancholii a odhodlání zároveň.

Ráno jsem zapomněl na setkání s bráchou a se sestřenicí Ivčou, která je, vlivem praštěnství naší rodiny, zárověň bratrova sestra. Dorazil jsem do Unionky o půl hodiny později a pak jsem zase vypadnul, protože nás čekala ještě cesta za Aid Kidem.

Zatraceně dobré kávy

Odpočívá teď po operaci u svý mámy v malý vesnici pod Řípem. A bylo perfektní se s nim a s jeho mámou Blankou potkat. Chybí mi teď tady jeho smysl pro humor a břitká mysl. Hlavně pochopitelně pořád vypadá hubenej a někdy právě i docela smutnej, tak jsem byl rád, že svojí přítomností se můžem potkat a potěšit navzájem.
Vypil jsem tu dvě z mnoha vánočních kafí. I když měly všechny kávy vysokou úroveň, tahle dvě kafe hrála se smetanou chlazenou na malé venkovní terase, prim.

Chtěl jsem ještě do Silvestra zajet za Ondrou znova, stejně jako za tátou, kterýho jsme v Lípě prostě nestihli.
Ale jsem tu.

Jsme tu

Dokonalej a plnej program na každej den. Nejsladší čas.

Dneska

dneska jsem byl vrátit Honzovi Průšovi dětskou váhu a podložku.
zpátky z Bohnic jsem běžel, vybíhal jsem do sněžení s dešťěm, seběhl dolů k vltavě a pak proti proudu až ke zřícenýmu mostu. pak dál po náspu na ten novej most, co jsem na něj zamilovaně koukával během stavby cestou do práce přes starej Rámusák. a pak jsem běžel dál, i když už jsem chtěl nastoupit do tramvaje, do uší Lovec Králíku Larse Kepplera, čte ho stejnej chlap, jako Cormorana. doběhl jsem domů, druhá nebo třetí nejlepší desítka i s těma častejma chůzema. jupijajou.

Tajná věc

o který skoro nikdo neví a o který vám sem nebudu psát…
snad jen, že to nebylo zadarmo
schválně, jak dlouho budu vědět, co tahle poznámka znamená…

První dospělej večírek

a večer jsme měli moc hezkej vánoční večírek s Ondrou, Andreou, Lindou, Myshkou a Kubou v Krakonošově 18.
skvěle jsme se najedli, u Ondry se pochopitelně člověk vždycky dobře nají. je třeba ale připomenout, že loni to bylo u Kuby s Myshkou taky světový.
Máša zmínila, že jí to přijde takový dospělý, setkávat se s přáteli na večeři u někoho doma. A teď když to píšu, to vypadá docela dost dospěle.
Měli jsme polívku, vývar vynikající, s nudlema, s koriandrem, s chilli, dalo se tam přidávat docela dost věcí. a byla vynikající. zlatej hřeb samosebou krevety, jenže už i ty chlebíčky na začátku byly zlatej hřeb.
Rozdali jsme si dárky, ach, ti naši milí, jak nás znají. Je moc hezký se potkávat.
Marušku jsem chvilku houpal v sedačce, pak jsme si ji tak různě předávali, kdo zrovna jedl míň, měl tu radost, viď, taky se otáčela ze zad na břicho na dece k úžasu všech a účastnila se s veselou náladou svýho prvního vánočního dospělýho večírku.

Maruška

rozpovídala se teď čerstvě v Lubnici…
občas leží a žvatlá něco jen tak do stropu…
poslouchám to z vedlejší místnosti
a
jako by mě popotahovala za fusekli extáze

usínávám v brejlích
jsem šťastnej

děkuju

Tady z tý lahve, kterou jsem včera večer objevil v lednici u maminky v Český Lípě, jsem pil naposled alkohol loni, v noci z 24. na 25. 12.

Nikdy bych nepředpokládal, že by mohl rok bez alkoholu utýct tak rychle a snadno. Nebylo to vždycky úplně jednoduchý, pár věcí mě docela zaskočilo. Ale celkově byla dosavadní abstinence mnohem lehčí, než bych se odvážil doufat.

– zjistil jsem, že jsem mnohem plašší, než bych si předem tipnul

– mý sociálný dovednosti se nečekaně ztrácej (a zase objevujou)

– vrátily se mi některý úzkosti z dob dospívání. Většinou si s nima ale umím mnohem líp poradit.

Jinak to ale byl rok, jako víno. Hehe.

Rok dokončování, rok tvrdý práce, rok výstav, koncertů, rok dvou knížek a dvou desek, rok Zvířete a hlavně a plně a absolutně rok miminka, rok Mařenky. Byl to silnej a plnej, zdravej rok. A byl takovej i díky tomu ginovi, kterej zůstal zavřenej v tý flašce.

Možná, že zkrátka hodně pomohlo, když jsem se přestal spolíhat na to, že mi zázraky a štěstí zprostředkuje pohádkovej elementál uvězněnej v lahvi.