jé, já bych spal, jé, já bych spal
tentokrát v tom nemá své roztomilé prstíky naše Maruška, tentokrát v toim má své roztomilé prstíky Brno, konkrétně D1, konkrétně včera… ale jsou to vlastně zase prstíky celýho víkendu, potažmo předchozích tejdnů.
v pátek nám doma nešla elektřina, celej barák předělávaj, pořád je všude prach, je to přesně na tý hranici, kdy bych měl jako otec zajít rozhodně za paní z bytovýho sdružení, měl bych bouchnout do stolu, až se vzedme ten všudypřítomnej načervenalej prach a říct si o snížení nájmu… a že vrtali už dneska zase od osmi, asi to i udělám, přesto, že se paní moc nechce. tak jí zavolám, možná si před tim potřu displej tim načervenalým prachem, abych byl v obraze.
vyrazili jsme tedy místo lebedění si v nevytopeným bytě za mym tátou, ukázat mu jeho vnučku. byla to jedna z těch radostnejch návštěv. tátovi se MArunka líbila tuze, ona ho capkala dlaní po loupajícím se obličeji a on na ní dělal legrační zvuky. v Český Lípě jsme se ještě rychle na předání knížek potkali s mojí učitelkou výtvarky z doby před dvaceti lety, s paní Langerovou…. a jeli jsme domů. tak tak jsem se strihl oklepat a vyrazit na moc hezkej večírek ke knížce do Alibi.
Á, hezký večírky na tomhle blogu dostávaj děsně na rpdel, jak chci všechno zaznamenat. Fakt to bylo báječný, četl jsem a s Matějem jsme hráli a ta síla zvířete, i v těchhle homeoptaickejch dávkách byla znát i na lidech, co přišli náhodou.
V sobotu večer jsem se tátovi dovolal těsně před Mimoní. Měl jsem ho vyzvednout a vzít na koncert Jakub König hraje písně Obří broskve jako blázen, kterj vznikl tak trochu na jeho popud, nebo počest. Táta ale zapomněl a seděl ve Válcovně a dobře se bavil… a tak jsem mu nic nepřipomínal, nabral paní Langerovou, která byla připravená a jel hrát do Lípy.
Další hezkej večírek. Klidnej koncert, zvrzal jsem jen pár textů… a přesně jak jsem si představoval, posluchači mi napověděli… i kdžy v tom často měli zmatek a tak to bylo ješřtě legračnější, než jsem si představoval…
pak Mimoň a Praha…
Včera jsem vyrážel brzo, abych v Hořovicích navštívil Aid Kida. Vzal jsem do nemocnice jeho kámošku Káku a potkali jsme se tam s jeho mámou a bráchou. A bylo to moc hezký, jet ho navštívit. I když zároveň dost smutný, vidět toho vyhublýho kluka s hlavou plnou krásnejch věcí, jak leží v malým pokojíku a na všechny strany z něj vedou trubičky, kterýma se snažej nachytat co nejvíc z jeho talentu, co se dá… všichni ze Zvířete jsme měli náročnej návrat do běžnýho života. Ten jeho se na další měsíc smrsknul na podobný pokojíky… prvních 14 dní top bylo dobrý, to neměl na nic myšlenky, jak furt zvracel, vykládá věcně jeho maminka. ale teď, teď je mu smutno. ááá. a bylo a bylo vidět, že je tomu klukovi smutno… ale dneska jde na pár dní dom a návštěva mu udělal radost, tak dobrý, lepší, malý hurá
vyrazil jsem s hodinovým předstihem do náhlý vánice. obrovský vločky a první zácpy a první lehce ťuklý, i pořádně rozsekaný auta. vyrážel jsem na čtyřhodinovou cestu do Brna, kam jsem snběhovou bouří a přes několik zácp dorazil o čtyřicet minut pozdějš… odehráli jsme s Tomem takovej nakopanej koncert, bylo osvobozující, moct tu frustraci z dálniční zaseklosti vymlátit ven.
V Kabinetu jsme ještě stihli finále krásnýho koncertu Priessnitz. Potřeboval jsem nadechnout, nějak se na chvilku zastavit. A pak jsem vyrazil na zpáteční cestu. Z podzimu Brna přes vánice Vysočiny. Těsně před Prahou jsem začal bejt neuvěřitelně unavenej. Tvrdě jsem čerpal z tradic loukovský plný pozornosti, jupijajou, dojel jsem v pořádku.
Ale unavenej jsem pořád.
Za chvilku jdeme na firemní vánoční oběd. Na širokej, slavnej vánoční oběd. Doufám, že tam mají kafe. Večer v osm pak mě nabíraj Alaverdi a jedem na zkoušku na zejtřejší koncert. Pozejtří hraju v Akropoli. Popozítří jdu s Michalem Pařízkem do rádia.
A tím pro mě pracovní rok 2017 končí.
Pamatuj:
čas s rodinou je jak svatej pramen.
Pamatuj také a kontempluj o tom:
místo pramen jsem napřed omylem napsal prsamen
